Filmy miloval. Jeho kino pak znárodnili a on do biografu už nevkročil

Emil Čejka bojoval za první světové války v legiích v Rusku. Když se konečně vrátil přes Vladivostok a Singapur do nově vzniklého Československa, nějaký čas se léčil v Praze. V té době poznal kouzlo pražských biografů a filmy se staly jeho celoživotní vášní. Jakmile tedy zjistil, že Československá obec legionářská koupila v Brně tamní kino Republika, rozhodl se ho provozovat. Jako legionář na to měl právo.

Příběh Emila Čejky vypráví jeho dcera Libuše Lacinová. Narodila se v roce 1921 v Brně a od dětství doprovázela svého otce při různých příležitostech. V polovině 20. let se účastnila setkání bývalých legionářů, které prezident Masaryk pozval i s rodinami do svého letního sídla na zámku v Židlochovicích. „Vzpomínám si, jak na koni přiklusal krásný starý pán, slezl z koně, chodil kolem a vždy se u někoho zastavil, aby s ním prohodil pár slov. Když přišel k nám, pohladil mě po vlasech, byla jsem v sedmém nebi,“ popsala setkání s Masarykem, kterého odmalička uctívala téměř jako boha.

Němé filmy doprovázel malý orchestr

Brněnský biograf Republika na rohu ulic České a Veselé začal promítat brzy po vzniku samostatné Československé republiky – odtud jeho název – a záhy se stal centrem českého společenského života. Libuše ho začala navštěvovat už jako malá holčička. O přestávkách, které bývaly běžnou součástí promítání, pozorovala ve foyer kina významné osobnosti brněnské kulturní scény.

Libuše se brzy stala pravidelnou návštěvnicí kina. „Bylo krásně obložené dřevem,“ vzpomíná na interiér, za kterým stál architekt Bohumír František Antonín Čermák. „Chodila jsem tam ještě i na němé filmy, které doprovázel malý orchestr složený z houslisty, klavíristy a dalšího hráče.“ První zvukový film, který v kině viděla, byl americký muzikál Zpívající bloud. „Dodnes mám před očima scénu, kdy Al Jolson stojí na jevišti a zpívá: ‚Spi a sladce sni, Sonny boy, zavři očka svý, Sonny boy…‘“

Její otec Emil Čejka kino spravoval až do ukončení jeho provozu v roce 1935, kdy tehdejší majitel domu odmítl kinu prodloužit nájemní smlouvu. Promítací sál se přeměnil na obchodní dům firmy Ander a Sohn, Emil Čejka se ale filmového světa nevzdal. O čtyři roky později převzal vedení kina Stadion na Kounicově ulici v Brně, jehož součástí bylo i letní kino na cvičišti sokolského areálu.

Únik z válečné reality

V roce 1935, kdy zaniklo kino Republika, byl Libušin otec spolu s dalšími delegáty z Československa pozván na Mezinárodní filmový kongres do Berlína. „Všude prý vlály vlajky s hákovými kříži, Goebbels tam plamenně řečnil. Otec říkal, že z toho byl už tenkrát dost šokovaný a oficiálního programu se příliš neúčastnil,“ říká Libuše Lacinová.

S vypuknutím druhé světové války se nad českým kulturním životem začalo smrákat.

Návštěva kina představovala pro diváky únik z válečné reality, tedy alespoň od chvíle, kdy skončil úvodní filmový týdeník.

Libušin otec v březnu 1944 využil nabízející se příležitosti a převzal vedení kina Alfa ve stejnojmenné brněnské pasáži. Funkcionalistickou budovu, která je dnes kulturní památkou, vybudoval ve 30. letech stavitel František Hrdina. Vedle Scaly, Moderny a Kapitolu patřila Alfa mezi největší kina v centru města.

V kanceláři biografu navštěvovali Emila Čejku třeba Werich s Voskovcem. „Nosili mu lístky na představení na výstavišti. Často spolu žertovali,“ vypráví Libuše Lacinová a dodává, že její otec byl ve společnosti oblíbený a žádaný.

Nové filmové trendy jezdil Emil Čejka objevovat do Prahy, dospívající dceru Libuši brával s sebou. Nemohli chybět na předvádění nových snímků Lucernafilmu, který i za války směl točit filmy v češtině. „Tam jsem poznala majitele Lucerny Miloše Havla, strýce našeho pozdějšího prezidenta,“ vzpomínala na mediálního podnikatele, o kterém se někdy hovoří jako o prvním českém filmovém magnátovi.

V paměti jí utkvěl také filmový ples v Lucerně. „Pozval nás Miloš Havel. Seděli jsme v lóži. Vedle nás se bavila Lída Baarová se svou matkou a s protektorátním ministrem Jaroslavem Kratochvílem, se kterým v té době pekla.“ Hned vedle prý pokuřoval herec Svatopluk Beneš, který se později proslavil jako nadporučík Lukáš z Dobrého vojáka Švejka. V atmosféře pražské Lucerny, tlumeného jazzu a vůně parfémů půvabných prvorepublikových hereček Libuše skoro zapomněla na válku.

Žádné z jeho kin už neexistuje

Díky otcovým známostem se Libuše vyhnula totálnímu nasazení a za války pracovala jako sekretářka svého otce v Bio Alfa. V pro Brno osudný den 20. listopadu 1944 si její otec šel jako obvykle zakouřit do horního patra pasáže Alfa. „Tehdy jsem měla zlou předtuchu. Přiletěla jsem za otcem a skoro násilím jsem ho odtáhla do šaten v suterénu budovy. Hned nato začaly padat bomby. Letadla hřměla, byla to hrůza,“ vzpomíná na nálet spojenců, při kterém v Brně zahynulo téměř 600 lidí.

Toho dne na pasáž Alfa dopadly dvě pumy. Zásahy rozmetaly některé obchody a ateliéry na galerii, suť zasypala přízemí i suterén stavby včetně kinosálu. Alfa byla jednou z nejvíce poškozených budov v centru města.

Slovo dodržel a už během roku 1945 se zase promítalo. Nadšení z rychlého obnovení provozu ale řediteli kina dlouho nevydrželo. Už brzy po skončení války – v srpnu 1945 – prezident Beneš vydal dekret o opatření v oblasti filmu. Stálo v něm, že výhradně stát je odteď oprávněn k veřejnému promítání.

Emil Čejka přesto zůstal ve funkci ředitele kina až do roku 1948. „Pak za ním přišel nějaký usmrkanec a vyhodil ho na dlažbu. Doma nám odpojili telefon, který s kinem neměl nic společného. Otec se dva roky soudil se státem, aby mu vůbec dali nějaký důchod.“

Z někdejšího lva salónů se stal zlomený člověk, který už nikdy do žádného kina nevstoupil.

Poslední naděje Emil Čejka upínal ke svému příteli básníku Vítězslavu Nezvalovi, který tenkrát řídil filmový odbor na ministerstvu informací. „Otec chtěl, aby se za něj Nezval přimluvil, ale já jsem mu řekla, ať to nedělá, že je to nesmysl.“

Znárodnění se projevilo i ve změnách názvů. Z Bia Alfa se stalo kino Praha, které svému účelu sloužilo až do dubna 2001. Dnes se v jeho prostorách nachází HaDivadlo. Kino Stadion se v roce 1948 přeměnilo na Duklu. S přerušením v letech 1951 až 1962, kdy prostory sloužily potřebám Československého rozhlasu, se zde promítalo do roku 1991.

Žádné ze tří kin, která Emil Čejka spravoval, dnes již neexistuje. Stejný osud postihl i další brněnské biografy založené ještě za první republiky: Kino Beseda, Kapitol, Radost nebo první česky hrající Kino Universum na dnešní Lidické ulici.

Seděla modelem Matalovi i Kubíčkovi

Libuše Lacinová, která pro Paměť národa vyprávěla o osudu tří brněnských kin, složila po maturitě státní zkoušky a vystudovala pěveckou konzervatoř. Už během šestiletého studia zpívala v Besedním domě i v menších sálech. Několik let působila jako sólistka v Československém rozhlase. V roce 1946 se provdala za brněnského architekta Lubora Lacinu, který je mimo jiné autorem rekonstrukce interiéru brněnského kina Scala.

Libuše mezitím vyhrála konkurz na altistku v Bratislavské opeře, kvůli nemoci ale nemohla nabídku přijmout, a tak se nakonec věnovala žurnalistice. Psala externě do Práce, Světa v obrazech, Pražské tvorby, Rovnosti apod. Jejím tématem bylo umění.

Vždy se pohybovala v prostředí brněnské umělecké scény a ne náhodou ji oslovil malíř a výtvarník Jánoš Kubíček, zda by mu neseděla modelem. „Když jsem mu seděla a Kubíček mě maloval, přišel tam i Bohumír Matal. Rozdělal si stojan a začal malovat taky. Žertoval, že bude od Kubíčka opisovat,“ vzpomíná na setkání malířů, které pojilo celoživotní přátelství a kteří společně založili brněnskou uměleckou skupinu Brno 57.

Bohumíru Matalovi, který byl také členem Skupiny 42 a byl považován za jednoho z nejvýznamnějších poválečných malířů, seděla modelem ještě několikrát. „Komunisté ho celý život pronásledovali. Mluvilo se o něm na Svobodné Evropě, což mu moc nepomáhalo. Byl velmi chudý,“ říká Libuše Lacinová, která jej často navštěvovala v jeho ateliéru.