Během několika krátkých měsíců se z pražských gymnazistů stali vyhladovělí, špinaví uprchlíci. Po katastrofě lodi Patria jim zbylo jen to, co právě měli na sobě. Přečtěte si ukázku z románu Barbory Šťastné Hotel Atlantic.
Charlotta si všimla, že kufr, který si postavila k nohám na palubu Patrie, od ní pomalu ujíždí pryč. Pobaveně ho sledovala. „Ke mně,“ zavolala na něj jako na psa, ale kufr ji neposlechl, takže si pro něj musela dojít.
Najednou se po schodech z podpalubí vyhrnulo nahoru asi deset umouněných mužů, nejspíš ze strojovny. Nerozhlíželi se napravo ani nalevo, vrhli se rovnou k zábradlí, přelezli ho a skočili dolů. Teprve teď si Charlotta uvědomila, že se loď naklání.
„Do vody!“ zvolal někdo. „Dole to bouchlo!“ křikl další.
Osudový den na lodi Patria
Několik tisíc Židů z bývalého Československa se na začátku druhé světové války zachránilo emigrací do Palestiny. Plavili se po Dunaji, po Černém a Středozemním moři na lodích tak přecpaných, že na palubě nebylo ani kam si sednout. Trpěli hladem a mořskou nemocí, mnozí zemřeli na tyfus. Ale vyhráno neměli, ani když dopluli k palestinským břehům.
Britové, kteří tehdy měli palestinské území v mandátní správě, židovskou emigraci silně omezovali a lodní transporty z Evropy považovali za ilegální. Uprchlíkům proto přikázali přestoupit na zaoceánský parník Patria, údajně kvůli karanténě.
Brzy se ale uprchlíci dozvěděli pravdu: nejde o karanténu, loď Patria je má deportovat do internačního tábora na ostrově Mauricius.
Podzemní židovská organizace Hagana provedla zoufalý pokus tomu zabránit a umístila do podpalubí Patrie bombu, kterou ukryli v uhlí. Bomba vybuchla ráno 25. listopadu 1940. Bohužel trhavina byla příliš silná a loď se začala velice rychle potápět.
Následující ukázka z románu Hotel Atlantic sleduje několik desítek minut na palubě po této explozi z pohledu jedné z hlavních hrdinek, osmnáctileté Charlotty.
Čilý, ale řízený ruch se vmžiku proměnil ve strašlivý chaos. Lidé utíkali vzhůru po palubě, která se zvedala ve stále strmějším úhlu, cpali se k zábradlí, ale tam často zůstávali nerozhodně stát a nemohli se odhodlat skočit do dvacetimetrové propasti pod sebou. Někdo vystřelil do vzduchu. „Zpátky do ubikací! Všichni do podpalubí!“ křičel britský policista a oháněl se kolem sebe revolverem, ale nikdo ho neposlouchal. „Neboj se mami, zavři oči!“ povzbuzoval mladík starší ženu opásanou záchranným pásem, která stála na okraji už za zábradlím, ale tiskla se k němu zády a držela se oběma rukama. Mládenec ji vší silou strčil do zad, až se pustila a spadla a vzápětí skočil za ní.
Charlotta ucítila ránu do holeně. Nepřišroubovaná lavička, která se řítila dolů po palubě, jí podrazila nohy. Už ujížděla po břiše spolu s ní, mezi cizíma nohama běžícíma opačným směrem. Kdosi ji chytil za ruku.
„Charlotto! Pojďte sem ke mně, musíme skočit!“
Byl to Herbie, který se druhou rukou křečovitě držel zábradlí. Zachytila se ho studenými, mokrými prsty a na druhé dlani se vzepřela, aby se dostala na kolena. Ale po dalším nárazu od rozkutáleného sudu sevření povolilo a jela dál jako na skluzavce.
Najednou se o něco zarazila, jako by jí dolní částí těla zapadla do nějaké díry. Pod nohama cítila prázdný prostor vyplněný dalšími těly. Byl to vchod do podpalubí. Kovové schodiště, které vedlo nahoru na palubu, teď kvůli naklonění lodi čnělo úplně kolmo a hrozen lidí uvízlých tam dole se po něm snažil vyšplhat vzhůru. Charlotta se pokusila vyškrábat zpátky, ale další lidé zdola se jí věšeli na nohy a stahovali ji, takže sklouzávala do propasti pod sebou. Ozvalo se strašlivé skřípění – přetížené schody se ještě víc naklonily na opačnou stranu a lidé zůstali viset pod nimi. Teď už se držela jenom za okraj paluby pobitý plechem. Lidé pod ní jeden po druhém padali dolů do chodby v podpalubí. Charlotta cítila, jak jí prsty kloužou. Nad sebou viděla čtverec světla, dole byla jenom temnota, ve které tušila hukot valící se vody.
Zápas v podpalubí
Charlotta se pustila. Dopadla na mokrou podlahu v chodbě, na jejímž konci už stoupala voda a vyplavovala z kabin kufry. Rozběhla se opačným směrem. Elektrické osvětlení už nefungovalo, ale do chodby pronikalo trochu světla z otevřených kajut. Vrazila do jedné z nich a strnula při pohledu na výjev, který by za jiných okolností vypadal komicky.
Uprostřed protější stěny – v místě, kde tušila kulaté lodní okénko – se zmítaly nohy a macatý zadek napůl oblečený v dámských spodních kalhotkách, shrnutých u okraje okénka. Jejich majitelka se zřejmě snažila okénkem protáhnout ven, ale pro její boky bylo příliš těsné, takže prolezla jen horní polovinou těla a teď nemohla tam ani zpátky. Charlotta k ní v rozpacích přistoupila ze strany, aby ji žena, která se zoufale pokoušela prodrat dál, neodkopla. Nohavičky kalhotek byly lemované zažloutlou kraječkou, na několika místech utrženou a znovu pečlivě přišitou. Oběma rukama ze všech sil zatlačila do zadku, snažila se ženě pomoci. Nohy se zazmítaly a z druhé strany lodní stěny uslyšela zaječení. Žena se neposunula ani o milimetr. „Zkusím zatlačit ještě jednou,“ zakřičela Charlotta. Znovu se vší silou opřela do zadku, znovu uslyšela bolestivý výkřik. Zbělalé špeky na bocích se rozplácly o okraj okénka. Nebyla šance, že by se mohla procpat ven, na každé straně přebývalo nejméně pět centimetrů.
„Tudy to nepůjde!“ volala Charlotta. „Zkusím vás vtáhnout zpátky!“
Vzala ženu za obě nohy a táhla ji dovnitř kajuty. Zvenčí se ozval hrůzný, pronikavý křik. Nohy se zmítaly tak, že nebylo možné je udržet. Charlotta je pustila a vběhla do sousední prázdné kajuty. Otevřela okénko a vyhlédla ven. Kajuta měla být nějakých patnáct metrů nad hladinou, ale voda sahala mnohem výš, zbývaly k ní sotva dva metry. Teprve teď Charlotta uviděla tvář ženy uvízlé ve vedlejším okénku. Čtyřicátnice s červenými tvářemi zoufale máchala rukama ve vzduchu. Její růžová květovaná halenka byla uprostřed roztržená a odhalovala strašlivé krvácející rány na prsou a na břiše, jak se drala přes ostrý okraj.
„Paní! Zkusím vás vtáhnout dovnitř!“ zakřičela na ni Charlotta.
Když se rozhlédla, s hrůzou zjistila, že uvízlá žena není jediná. Hned z několika kulatých okének nalevo i napravo trčela těla lidí, kteří se snažili uniknout z kajut, bojovali o každý milimetr a nad vodou se rozléhal jejich drásavý křik. K pánovi, jehož okénko bylo už těsně nad hladinou, přijeli vojáci na záchranném člunu a snažili se ho vyprostit.
Prodrat se k životu
Pak Charlotta uslyšela ještě jiný zvuk, mnohem tišší, který se ozval blízko ní, uvnitř v kajutě. Na podlaze mezi dvěma otevřenými kufry spalo v košíku miminko, které potichu zakňouralo. Věnovala mu krátký pohled a vrátila se do vedlejší kajuty.
„Teď vás vezmu za nohy,“ zakřičela a uchopila oba zmítající se kotníky. Udělala krok dozadu a zatáhla. Další výkřik, při kterém Charlottě tuhla krev v žilách. Kovový rám okna musel ženě způsobovat nesnesitelnou bolest, ale neposunula se ani o kousek.
Z vedlejší kajuty zazněl dětský pláč.
Charlotta pustila kotníky, přikryla si uši, křečovitě stiskla víčka a sama začala ječet. Chtěla pryč. Prostě pryč. Chtěla nasednout do tátova kabrioletu, dupnout na plyn a řítit se serpentinami do západu slunce.
Pak zmlkla. Spustila ruce podél těla a zamířila zpátky do kajuty s miminkem. Vyndala ho z košíku – ten by okénkem neprošel –, prostrčila okénkem napřed ruce s dítětem v zavinovačce a pak i hlavu a zakřičela na dva mladé muže, kteří plavali pod ním: „Chytejte!“
Vzhlédli k ní. Pochopili to, jeden z nich natáhl ruce.
Charlotta do hodu napřela všechny síly a dítě proletělo vzduchem, jako by to byl míč na vodní pólo.
Mládenec ho chytil, vložil ho do prázdného otevřeného kufru, který se opodál houpal na hladině a plaval s ním k nejbližšímu záchrannému člunu.
Aniž o tom dál přemýšlela, Charlotta se sama vyhoupla k okraji okna a protáhla ven horní polovinu těla. Zasekla se. Kovový rám se jí zařízl do žeber a pak do boků, roztrhl jí košili i sukni. V tu chvíli pochopila, že žena ve vedlejším okně neměla nejmenší naději. I ona, i když mnohem drobnější, měla na jeden děsivý okamžik pocit, že v okně uvízne. Podívala se na ni. Paní v růžové květované halence už nebojovala. Nechala ruce viset dolů a jen zoufale sténala. Charlotta s hrůzou zpozorovala, jak voda jen za tu krátkou chviličku stoupla blíž k oknu. Zapřela se rukama o vnější stěnu lodi a tlačila se dál. Cítila, jak jí okraj okna sdírá kůži na bocích. Zabrala znovu a sevření okna povolilo, lýtky se o něj ještě uhodila, proletěla vzduchem podél lodní stěny a zmizela pod hladinou.
Když se znovu vynořila, potápějící se Patria se nad ní tyčila jako křivý dům. Pár metrů od ní plaval druhý z těch dvou chlapců, kterým hodila miminko. Zahlédla ho jenom na okamžik. Usmál se, něco říkal. Měl hezké dolíčky ve tvářích. Potom zmizel pod troskami, které se s rachotem zřítily přes palubu.
Stihla udělat ještě pár temp pryč od lodi, než ztratila vědomí.
