Historie české menšiny v oblasti rumunského Banátu sahá až do dob habsburské monarchie. Po druhé světové válce však byly české rodiny označeny za nepohodlné a vystěhovány na nevlídnou step. „Nebylo náznaku, že bychom se někdy vrátili…“
Během druhé světové války odešlo několik mužů z českých vesnic v Banátu sloužit do rumunské armády, která na východní frontě bojovala po boku wehrmachtu. V červnu 1943 narukoval také František Fikl, otec Anny Urban, které v té době byly pouhé dva týdny. „Domů se vrátil v mých třech letech. Dlouhou dobu jsem se ho bála. Byl celý zarostlý, s čepicí SS a měl oteklé nohy, které mu babička s maminkou mazaly. Dlouho pak také stonal,“ vzpomíná Anna Urban.
Ještě než Rumunsko rok před koncem války přešlo na stranu spojeneckých vojsk, stihl otec padnout do ruského zajetí, které popisoval jako peklo. Po svrhnutí krále Michala I. a nastolení komunistického režimu tak ze strachu z pronásledování spálil veškeré dokumenty týkající se vojenské služby. Vytetované číslo na paži, které si odnesl jako nechtěnou vzpomínku na zajatecký tábor, si seškrábal žiletkou. Ani to však nepomohlo jeho rodině, aby se skryla před komunistickými úřady.
Eibentál (Eibenthal), domov Fiklových, ležel podobně jako další české vesnice na rumunské straně Banátu u rumunsko-jugoslávských hranic. Mezi těmito státy vznikajícího východního bloku panovalo po roztržce Stalina s Titem určité napětí, proto rumunské úřady vypracovaly plán na vyčištění pohraničních oblastí od politicky nespolehlivých obyvatel. „Jeden muž z vesnice, který vlastnil kotel na pálení kořalky a byl skutečně bohatý, se také jmenoval Fikl. Proto i nás považovali za boháče,“ vysvětluje Anna Urban, jak se její rodina dostala mezi „třídní nepřátele“. Pomalu, ale jistě se blížila jejich deportace.
„Já mám taky Sibiř“
K hlavním iniciátorům vysídlení, které vycházelo z usnesení přijatého v březnu 1951, patřili tehdejší ministr vnitra Teohari Georgescu a ministryně zahraničí Ana Pauker. Fiklovi, Nedvědovi nebo Jágrovi museli bez jakéhokoliv předchozího varování opustit své domovy. „Večer před odjezdem nám jeden pán přivezl nový nábytek, který ještě do noci upravoval. Šli jsme tedy spát pozdě a už ve tři hodiny ráno nám někdo bušil na dveře. Vojáci nám řekli, abychom se spakovali. Maminka plakala a tatínek začal balit,“ vzpomíná Anna Urban. Jejich další kroky vedly na Bărăgan, který Gheorghe Gheorghiu-Dej, generální tajemník rumunských komunistů, nazýval rumunskou Sibiří…
Pro baraganskou step byla typická suchá léta s vysokými teplotami, naopak v zimě oblast sužoval mráz a silný vítr, kterému téměř nic nebránilo v cestě. „Bylo vidět jen nebe a zem. Nikde žádný strom.“ Rodinám nezbývalo nic jiného, než zde začít nový život doslova od nuly. Stavěly si jednoduché domy z bláta a dřeva. „Zpočátku nás žilo snad pět rodin pod jednou střechou,“ popisuje pamětnice obtížné životní podmínky.
„Dostali jsme jakési rohožky, které jsme připevnili na vysoký kůl, a pod nimi jsme spali. Jenže když zapršelo, museli jsme si nad hlavami držet lavory a hrnce.“
Až později si začali na domy pokryté rákosím tlouct nepálené cihly. Voda a chléb jim byly rozdávány zřídkakdy, vyhloubit si tak museli i vlastní studny.
Oblast měla po celou dobu pod drobnohledem rumunská ministryně zahraničí. „Vždy v poledne nad námi prolétal vrtulník a v něm stalinistka Ana Pauker. Pamatuji si, jak jsme na ni hrozili. Jako bych ji viděla dnes, tu její růžovou blůzu s kulatým límečkem.“ Na pozemcích státních statků museli „třídní nepřátelé“ sbírat bavlnu a plnit vysoké pracovní normy, které se nevyhýbaly ani dětem. Návštěvy zvenčí byly zakázány. Opuštěná pole se postupně začala přeměňovat v jakési vesnice, které začaly mizet až v souvislosti se vstupem země do OSN v roce 1955 – čtyři roky po dalším stěhování eibentálských rodin.
Cesta domů přes Comanesti
Fiklovi a ostatní členové české menšiny strávili na Bărăganu pouze půl roku. Narozdíl od jiných deportovaných obyvatel jim bylo v prosinci 1951 umožněno přestěhovat se do havířského města Comanesti (Comănești). František Fikl začal stejně jako ostatní muži pracovat v místních dolech, jeho choť Kristýna si přivydělávala podomním prodejem dříví a osmiletá Anna se stala v nové škole malou pionýrkou. „Zpívala jsem písně Můj táta rybářem nebo Pionýři, pionýři,“ vzpomíná na své vystoupení v rumunském rozhlase.
Život v Comanesti ale nebyl tak růžový, jak se na první pohled mohlo zdát. Hned po příjezdu pamětnice ji jedna z dívek označila za dceru kriminálníků. Rodinu sužovaly časté zdravotní potíže, kvůli kterým se Kristýna Fiklová opakovaně objevovala v nemocničních zařízeních. Z různých důvodů to tak táhlo české rodiny zpátky na Banát, což jim rumunské úřady dlouho nechtěly umožnit. Obyvatelé stále zůstávali pod kontrolou, např. jim nebyly vydány osobní doklady zabavené při deportaci, a město nesměli opustit. „Mysleli jsme si, že v Comanesti už navždy zůstaneme. Nevím, co se tehdy stalo, že jsme se mohli vrátit.“
Zlom přišel podobně jako na baraganské stepi se vstupem Rumunska do OSN. Na jaře 1956 rodiny podnikly cestu zpět do Eibentálu, kde je čekalo nemilé překvapení. Většinu věcí z jejich domácností si zabral národní výbor a dobytek si stihli rozebrat místní. Fiklovým se podařilo získat zpět jen malou část jejich původního majetku.
Anna Urban se musela i na nové rumunské škole v Oršavě vyrovnávat s válečnou minulostí svého otce. „Pamatuji si, jak tam na mě nějaký kluk pokřikoval, že jsem z esesácké rodiny. Teta si ho pak ale odchytla a vyřídila si to s ním,“ vzpomíná pamětnice s úsměvem. Na konci 50. let studovat přestala – zatrhl jí to otec, který si v Eibentále vyhlédl pro dceru ženicha. Už v sedmnácti letech se tak Anna Urban stala matkou a na dlouhá léta zůstala ženou v domácnosti. Teprve ve svých čtyřiceti letech se nechala zaměstnat na místní poště.
Po svržení komunistického režimu v Rumunsku se oběti deportací dočkaly odškodnění. Mnozí protestovali – Anna Urban a další potomci prý nemohli kvůli své nezletilosti trpět jako jejich rodiče, a proto si vyplacení částky nezasloužili. „To, co jsme prožili, nám nikdo nezaplatí. Dostáváme sice důchod, ale ani tomu největšímu nepříteli bych nepřála zažít, čím jsme si prošli,“ ohlíží se za obtížným obdobím pamětnice.
„Přestože jsme byly malé děti, deportaci jsme prožily společně s rodiči.“
„Na Bărăganu jsme hodně prostydli, od té doby máme zdravotní potíže. Všechno mi odtamtud zůstalo perfektně v paměti, jako bych to teď prožívala. Kvůli té deportaci můj život hodně zhořknul…“
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
