Maďarsko se stalo po Polsku druhou zemí, v níž komunisté kapitulovali. O půlnoci z 10. na 11. září 1989 otevřelo hranice s Rakouskem, a umožnilo tak tisícům občanům NDR emigrovat přes Rakousko do západního Německa.
Situaci s nadšením sledoval Béla Szaló, Maďar z Nových Zámků, který žil v Praze od roku 1971. Po pádu Berlínské zdi předpověděl rychlý konec komunismu i v Československu.
„Seděli jsme s kamarády v sauně a probírali politiku a já jsem řekl, že to, co v Polsku trvalo dva roky, v Maďarsku rok a v NDR dva měsíce, tady může být za týden. Bylo to 16. listopadu 1989,“ vzpomínal Béla Szaló s tím, že později předpověděl i rozpad Československa.
Narodil se v roce 1951 v Nových Zámcích na jižním Slovensku, kde žila početná maďarská menšina. Když začal v roce 1969 studovat na Elektrotechnické fakultě ČVUT, neuměl ani slovo česky a ani slovenštinu příliš neovládal. Doma mluvili maďarsky a vystudoval maďarské gymnázium.
Češtinu si brzy osvojil díky kursu českého jazyka, který absolvoval v Poděbradech. Když přišel po dvou letech do Prahy, stal se členem spolku Maďarů. Společně poslouchali hudbu, pořádali kulturní akce a jezdili na výlety, to vše pod bedlivým dohledem normalizačních úřadů. Mladí Maďaři žijící v Praze nebyli u tehdejších komunistických funkcionářů dobře zapsáni.
„Pražský spolek Maďarů byl podezřelý od doby, co jeho členové, študáci, nesli v roce 1967 na 1. máje transparent s nápisem ‚Ať žije 1. máj‘, který měl na druhé straně napsáno: ‚A všechno je jinak,‘“ vysvětlil, proč nebyli v oblibě úřadů.
Nejkrásnější léta života
Studentská léta strávená v Praze považoval za nejkrásnější období svého života. V Praze si našel ženu a založil rodinu. Manželství skončilo rozvodem, ale Béla v Praze zůstal. I kvůli tomu, že měl rád knedlíky a pivo.
Nikdy mu nikdo nedával najevo, že je cizinec. „Když na toto téma něco padlo, tak vždy jen v hospodě a z legrace. Beru to tak, že když jdete žít do jiného prostředí, do jiné země, musíte se přizpůsobit,“ vysvětlil.
Svůj profesní život zasvětil energetice, nejdříve pracoval v podniku Energoinvest a později přešel na generální ředitelství Českých energetických závodů. V práci dostal nabídku vstoupit do komunistické strany. „To bylo za Gorbačova. Tak jsem odmítl jsem s tím, že KSČ nepovažuji za perspektivní stranu,“ vyprávěl se smíchem.
Revoluční euforie
V Československu byl spokojený, i když na svých služebních cestách do Maďarska viděl mnohem lépe zásobené obchody. „Vzpomínám si, že na Václaváku byla masna, a ve výloze byly jen konzervy, žádné maso. Nic tam neviselo, jen fotka Brežněva. S ředitelem jsme pak jeli služebně do Maďarska a on čuměl. Divil se, jak je možné, že v Maďarsku je v masnách maso,“ popsal s tím, že v osmdesátých letech hodně Čechů jezdilo do Maďarska nakupovat.
V listopadu 1989 se radoval ze sametové revoluce, hned v prosinci se pražští Maďaři sešli v Laterně Magice, kde tehdy sídlilo Občanské fórum. Za další dva měsíce vznikl nový Svaz Maďarů žijících v českých zemích a Béla Szaló se stal jeho předsedou. Rád vzpomíná na tehdejší euforii a pocit sounáležitosti a na první Maďarský ples v Praze.
Spolkovému životu se nemohl nějaký čas věnovat kvůli pracovnímu nasazení v nové energetické firmě, v roce 2012 se do činnosti Svazu Maďarů opět zapojil a stal se předsedou jeho pražského spolku. Ten se kromě pořádání kulturních a společenských akcí zabývá i péčí o hroby Maďarů na českém území. Zmínil také ustavení maďarské farnosti v pražském kostele u sv. Jindřicha na konci roku 2017.
Svého rozhodnutí usadit se v Praze nikdy nelitoval, cítil se tu jako doma. Zemřel 2. prosince 2018.
Příběh Bély Szaló je součástí výstavy Nejsme tu sami a projektu projektu Příběhy našich menšin.