János Kokes

* 1952

  • „S kolegy, jugoslávským a bulharským zpravodajem, jsme šli večer do centra. Dostali jsme se přes všechny kordony s občasnými kontrolami dokladů až před budovu ústředního výboru strany. Říkalo se tam, že Ceaușescu je uvnitř. Okolí bylo zabarikádované tanky. Když jsme se po desáté vraceli, řekl nám na ulici jeden velící důstojník, abychom šli pryč, že se tam bude střílet. Šel jsem domů, připravil si stroj a zavolal do Prahy, aby byli připraveni. Z balkonu ve třetím patře jsem viděl, nebylo to daleko, silně osvětlený prostor, mnohem intenzivněji, jinak než jindy. Pak najednou všechno zhaslo a začala střelba svítícími kulkami. Strašný pocit. Ozýval se řev davu, té masy lidí, chaosu, který nastal. Podal jsem zprávu, že jdu na místo, a utíkal jsem dolů. Na místě se střílelo. Kordony nás nepustily dál. Před kordony pobíhali lidi volně, ale uvnitř hořely tanky a barikády. Ve vchodu do metra, v podchodu pod národním divadlem, všude byly ukryté jednotky Securitate, o kterých demonstranti nevěděli. Bylo tam zmasakrováno čtyřicet sedm lidí na prostoru 200 x 200 metrů. To už je masakr! Potkal jsem spolužáka ze studií, chtěli jsme to obejít a dostat se tam z druhé strany, nevěděli jsme, že všude je to obklíčené. Kousek od nás jednotka Securitate v helmách rozbíjela výlohy, aby to vypadalo, že to rozbili vandalové. Když si nás všimli, utekli jsme a schovali se někde v podchodu. Přesně si to nepamatuji, vím jen, že jsem utíkal. Ukazovali nám zastřelené lidi, zapisoval jsem si údaje z jejich legitimace, pak jsme pomáhali odnést nějakého muže z Ploješti. Mluvil jsem s mladými kluky ze Závodu 23. srpna, že prý je zabarikádovali uvnitř, odpolední i noční směnu, a nechtěli je pustit ven. Později se prokázalo, že většina těch lidí nebyla zastřelena snajpry ani jednotkami v kordonech kolem, ale z bezprostřední blízkosti. Tajná policie měla mezi demonstranty ještě svoje lidi. To se nikde jinde nestalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dům národnostních menšin, 17.06.2016

    (audio)
    délka: 02:34:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Návod na soužití? Respekt a tolerance

János Kokes se narodil 19. října 1952 v obci Horná Králová, okres Šaľa, na jižním Slovensku jako první ze čtyř dětí. Rodiče byli maďarské národnosti. Po ukončení základní školy v roce 1968 studoval na průmyslovce v Komárně. V průběhu studia se začal zajímat o politické dění a uspěl i při prvních pokusech o novinářskou práci. V roce 1972 mu před maturitou bylo nabídnuto studium v socialistickém zahraničí a vzhledem k jeho politickým aktivitám také kandidatura členství v KSČ. Vybral si bukurešťskou univerzitu, kde na podzim téhož roku zahájil studium jazyků. Kandidaturu přijal a později, v průběhu vysokoškolského studia v roce 1975, vstoupil do strany. Díky poptávané kombinaci jazyků, rumunštiny a maďarštiny, uspěl při výběru na místo v zahraniční redakci Československé tiskové kanceláře v Praze, kde na podzim 1977 nastoupil do stálého zaměstnání. Brzy sbíral první praktické zkušenosti na zastupujícím zpravodajském místě v Bukurešti. Následoval rok povinné vojenské služby a poté tříměsíční zpravodajská praxe v Moskvě. V letech 1980-1984 pracoval jako zpravodaj ČTK v Bukurešti, kam byl znovu vyslán v roce 1988. V Bukurešti prožil jako jediný československý novinář dramatické revoluční dny v prosinci 1989, které provázely změny tamějšího režimu. Po dvouleté zpravodajské službě v Budapešti a po změnách v ČTK pracoval pro různé politiky a reprezentanty České a Slovenské republiky, například Václava Havla nebo Václava Klause. V současné době je zaměstnán v maďarské tiskové agentuře MTI. Působí jako šéfredaktor časopisu maďarské národnostní menšiny Pražské zrcadlo. Vydal čtyři knihy. Má dvě dospělé děti a žije s manželkou v Praze.