Podcast Dobrovský & Šídlo: Naše národní karikatury – od radaru po Klause

/ /
Podcast Dobrovský & Šídlo. Zdroj: Post Bellum
Podcast Dobrovský & Šídlo. Zdroj: Post Bellum

Kabaret v brdských lesích se odehrál před 15 lety a jeho následky neseme dodnes. Před rokem začal podcast, těsně po Vrběticích... Co všechno se změnilo? Mimo jiné – máme nového premiéra, neviditelného prezidenta a za rohem válku.

Podcast Dobrovský & Šídlo pro vás připravuje redakce Magazínu Paměti národa, kterou díky podpoře soukromých dárců spravuje nezisková organizace Post Bellum. Budeme rádi, pokud nás podpoříte  i vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Nejprve jedno velké poděkování: posloucháte nás už rok a jsme za to vděčni. Když jsme 30. dubna 2021 vydali náš první podcast, vůbec jsme netušili, jak dlouho vydržíme, jestli to naše posluchače bude bavit a jestli se jenom nepřidáváme do závodu, ve kterém budeme stejně vždycky na chvostu. Stal se pravý opak – ještě jednou díky za to! 

Dokonce jsme v tom prvním vydání věnovaném působení prezidenta Zemana po Vrběticích docela přesně předpověděli, že jeho éra končí a nečeká ho už žádná politická výhra, zatímco on sám konstatoval na začátku svého druhého mandátu v roce 2018: „Toto, milí moji, je moje poslední politické vítězství. A za ním už nebude žádná politická porážka.“ Byla to pýcha v přímém přenosu. která předcházela pád v míře, jakou si málokdo uměl představit. Ostatně stejně jako u Václava Klause, o kterém tentokrát taky bude řeč. 

Nebudeme ale jenom bilancovat, protože tu máme novou kauzu, které stojí za to věnovat se pod loupou a důkladně. Svým způsobem se po ruském útoku na Ukrajinu totiž vracíme do doby před patnácti let, kdy u nás začala „bitva o radar“. 

Topolánkova vláda tehdy neměla v poslanecké sněmovně většinu, v tom byl zásadní problém, a tím se boj proti „základně“ stával hodně bojem proti vládě jako takové. 

Jak ale upozorňuje Jindřich Šídlo: „To nebyla akce, kde nejdůležitější bylo to, že ministryně obrany Vlasta Parkanová zpívala připitomělou písničku s Janem Vyčítalem. A nebylo to tak, že proti sobě stáli cyničtí pravičáci a proti nim idealističtí Greenpeace. Nebyla to parodie. Byla to po vstupu do NATO a do Evropské unie jedna z nejdůležitějších zahraničně politických agend, nesmírně důležitá věc.“ 

A hodnocení Jana Dobrovského? „Byla to šance připoutat trochu pozornost americké diplomacie na náš region. Tehdy z něj Amerika odcházela, stahovala se. Zažili jsme to pak s Barackem Obamou a s jeho resetem s Ruskem jako totální nezájem o náš region. A to dovolilo Putinovi budovat si předpolí toho, co teď páchá na Ukrajině.“ 

Samozřejmě – řadu chyb udělala i Topolánkova vláda, ale především narazila na koalici idealistů, naivů a zvyšujícího se sebevědomí Ruska. Výsledkem bylo, že „radarová“ smlouva byla stažena z poslanecké sněmovny týden před pádem Topolánkovy vlády (v Senátu smlouva ratifikována byla). A tedy ještě předtím, než radar „odpískal“ sám americký prezident. 

Dnes už není pochyb o tom, že jsme tehdy strýčku Vladimiru Vladimiroviči sehráli nádhernou užitečnou frašku.

Máme šanci po patnácti letech k věci přistoupit jinak? V okamžiku, kdy se agresor odkopal a napadl Ukrajinu, bychom mohli mít zdánlivě jasno. Snad jsme za tu dobu a především v posledních týdnech pochopili jedno: sousloví „kolektivní obrana“ neznamená, že mě bude bránit kolektiv, ale to, že se musím  zapojit do toho kolektivu a vytvářet zdroje, jak se bránit. Už jen proto, že kdo se nebrání sám, tomu v obraně nikdo nepomůže.

Jsme rádi, že čtete naše články!