Dobrovský & Šídlo: „Domácí zabíjačky“ v politice. Kdo může zničit Petra Fialu?

/ /
Zabijačka, 20. léta 20. století. Ilustrační foto
Zabijačka, 20. léta 20. století. Ilustrační foto
zdroj: archiv Miroslava Vítka

Podcast Dobrovský & Šídlo konstatuje: když se v politice dostanete na vrchol, dřív nebo později vám po krku půjdou i lidé z vlastní strany. Konkurence je ale ve zdravých politických stranách přirozenou věcí. Jak vyměnit šéfa, a zároveň nezlikvidovat svou partaj?

Jindřich Šídlo. Foto: Kateřina Rusňáková
Jindřich Šídlo. Foto: Kateřina Rusňáková

Kritika dění ve vlastní politické straně nemusí nutně znamenat, že někdo hned chce předsedův skalp. Může jít o snahu jemně upozornit vedení, že při zachování současného kurzu může stranický parník plout dlouhodobě jinam, než je žádoucí, a časem narazit.  Ale zároveň platí, že když někdo slibuje svému předsedovi až ostentativně a pateticky věrnost, jako to v roce 2013 po stranickém sjezdu ČSSD třeba dělal Michal Hašek vůči Bohuslavu Sobotkovi, pak to obvykle začíná smrdět. Předseda v tom případě může čekat především dobře mířenou kudlu do zad.

Pozitivní konstruktivní kritika…

…je výraz, kterým se „za bolševika“ pomáhalo udržet zdání, že obecné nepořádky jsou kritizovatelné a napravitelné, ale že systém je v zásadě správný a jediný možný, neboť strana jako celek se nemýlí. A to především proto, že pracuje v režimu takzvaného demokratického centralismu – nejprve je potřeba si všechno vyříkat za zdmi stranických sekretariátů a pak teprve s finálním rozhodnutím jít na veřejnost, s hlavou jasnou a myšlenkami sumarizovanými.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Žerty stranou – ten problém je vážný a seriózní. Jak kritizovat, a přitom neintrikařit? V každé vnitrostranické kritice je pochopitelně zárodek ambicí dělat to jinak a dostat se ve straně na rozhodující místa. Toto dilema komentuje Jan Dobrovský:  

„V tom mají demokratické strany stejně jako demokracie sama nevýhodu ve srovnání s autokratickou firmou, která se tváří jako strana. Tam se žádná intrika dít nemůže, protože intrikář je v podstatě atentátník, proto je popraven, zlikvidován a už nikdy nedostane šanci.“

 Dostat se do party a být brán vážně…

Občas se z různých intrikánských výstupů v nejvyšších patrech politiky stává přímo „pozitivní konstruktivní satira“, jako ve zmíněném případě Michala Haška: nejdřív okatá podpora a pak bezostyšné lhaní o lánské pučistické schůzce s prezidentem. Lánský puč se ovšem naštěstí nepovedl, ale byly jiné případy, kdy skrytá práce proti šéfovi strany měla nakonec vážné důsledky pro celou zemi.

Jan Dobrovský. Foto: Kateřina Rusňáková
Jan Dobrovský. Foto: Kateřina Rusňáková

Důkazem budiž zhrzenost Vlastimila Tlustého, který jako ministr financí skončil po krátkém působení v Topolánkově první vládě, později začal figurovat v podivné „kauze vířivka“ a nakonec o dva roky později spolu s dalšími klausovci  právě v době českého předsednictví EU svrhnul vlastní vládu. Takže pozor – domácí zabíjačky mohou způsobit mezinárodní ostudu. 

Pád Topolánkovy vlády a nakonec i postupný úpadek ČSSD samozřejmě mají svou příčinu v chování zakladatelů obou těchto hegemonů polistopadové politiky. K tomu poznámka Jana Dobrovského:

„Když je ta strana skutečně demokratická, tak boj uvnitř strany o to, kdo udělá jakou kariéru, vypadá jinak, než když strana má v čele někoho, kdo má autokratické sklony. Miloš Zeman je měl od začátku, stejně tak do jisté míry Václav Klaus. Obě strany tím trpěly.

Zhrzenost otců zakladatelů

Kritizovat vlastní politickou stranu je ošemetný žánr. Pokud vám na životě strany a jejím úspěchu záleží, neměli byste mlčet k nepravostem a neprofesionalitě. Jenomže se to nemá dělat na tajných schůzkách a skrz trapné mediálně-politické provokace, ale pokud možno přímým střetem.  

A ne každý sám za sebe pozná ten okamžik, kdy místo kritiky je třeba vstát, vystoupit z řady a vyzvat předsedu (předsedkyni) na souboj? Kandidovat na šéfa a riskovat prohru?

Potíž byla v posledních dvaceti letech i v tom směru, že právě Miloš Zeman a Václav Klaus v podstatě vždy ovlivňovali nástupnické souboje i poté, co opustili post předsedy, a posléze dokonce jako primadony ze svých stran odešli. Zemanovi se podařilo svou stranu zničit, Klausovi nikoliv, ale problém zůstává a budeme se s ním setkávat dál. Jak říká Jindřich Šídlo:

„Strana vyžaduje loajalitu. Ale strana, kde nikdo nemá ambice, a všichni podporujou předsedou, je obvykle mrtvá. Anebo nedemokratická.

To dilema je ovšem obecnější a bude mu dřív či později čelit i současný předseda vlády Petr Fiala. Jeho stranický kolega, jihočeský hejtman Martin Kuba, v poslední době několikrát veřejně vystoupil se zásadní kritikou vlády, její rychlosti rozhodování a kritikou její komunikační strategie. Kuba je v historii ODS mužem několika vzestupů a pádů a není třeba přímo slyšet trávu růst, abychom si domysleli, že právě on by mohl být potenciálním dlouhodobějším polemickým partnerem pro vedení strany. Zda tím nějaké dlouhodobější cíle sleduje, zatím nevíme. Jan Dobrovský komentuje konkurenci v politických stranách obecně:

„V demokratické straně je to přirozená věc, přestože nás to jako voliče může trápit. Chtěli bychom, aby ti, které volíme, byli jednotní a pracovali pro nás, a ne pro sebe. Jenomže taková politika ve skutečnosti není. Oni pro nás pracují i s tím, že pracují proti sobě navzájem a také na své vlastní kariéře.

Možná je důležité si toto uvědomovat, abychom od politiky nečekali něco, co nám nemůže dát.