Marshallův plán přijal americký kongres 3. dubna 1948, chtěl s jeho pomocí začít pomáhat poválečné Evropě. Když se mluví o první fázi tzv. studené války mezi Východem a Západem, často se zmiňuje právě přijetí, či nepřijetí tohoto plánu jednotlivými zeměmi.
Po skončení druhé světové války narůstaly rozpory mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, zastoupenými především Spojenými státy a Velkou Británií. Pro původní zahraničněpolitický koncept českých a slovenských demokratů, totiž jít „s Východem i Západem“, tak dramaticky ubývalo prostoru. Jak uvádí například Jindřich Dejmek, upozorňoval ostatně jak prezident Beneš, tak ministr zahraničí Jan Masaryk stále častěji na to, že republika neleží v abstraktním zeměpisném prostoru, ale konkrétně mezi Německem a „Ruskem“ a zotaví-li se znovu Německo, „objeví se nám znovu náš starý problém“, i když to zároveň bude problém celé Evropy.
Článek řetězu, který se přetrhl
V nepřímé reakci na vyhlášení tzv. Trumanovy doktríny Masaryk v únoru 1947 definoval Československo jako „článek demokratického řetězu, který obepíná svět a drží tuto zeměkouli pohromadě“, přičemž zdůraznil, že je to „malá požehnaná země, velká a slavná svou tradicí vítězící pravdy“.
Jan Masaryk se domníval, že i v komplikovaných mezinárodních podmínkách bude možné provést socializaci hospodářství a zároveň udržet občanské svobody, nezávislou justici a skutečnou parlamentní demokracii.
V tomto duchu hovořil ve svém prohlášení před poslanci Národního shromáždění 20. března 1947.
A v duchu této logiky také pražská vláda ještě jako celek příznivě reagovala i na první, zatím obecnou nabídku americké pomoci Evropě, jak ji 5. června prezentoval v později známém projevu na Harvardově univerzitě šéf americké diplomacie v letech 1947–49 George C. Marshall. Na konferenci do Paříže, kde se mělo o americkém návrhu jednat, dokonce vyslala svého pozorovatele.
Poskokové Moskvy
Finanční a hospodářskou pomoc pro válkou postiženou zemi v Československu vítaly nejspíše všechny politické strany, a to včetně komunistů.
Současně si však národněfrontovní politické strany uvědomovaly, že takový krok bude stěží přijatelný pro Sovětský svaz, a dalo se jen těžko předpokládat, že by v Moskvě uvítali představu, že jejich nejbližší sousedé přijmou hospodářskou pomoc právě od Spojených států.Ty se už začaly v propagandistické rétorice přesouvat z pozice válečného spojence v boji proti nacismu do pozice hlavního ideového nepřítele.
Tento posun se samozřejmě potvrdil, protože vládní delegace v čele s Gottwaldem, jež jednala v létě 1947 v Moskvě, se stala terčem ostré kritiky a na základě toho pak musela svou účast v americkém plánu pomoci zrušit, aby ruského medvěda dále nedráždila. Zvláště komunistická média to pak vysvětlovala tak, že se díky tomu republika vyhnula ohrožení své státní samostatnosti. Současně si však část ministrů uvědomovala, že tím zanikají manévrovací možnosti zahraniční, a nakonec i domácí politiky.
Místo Marshallova plánu vagony s obilím
Komunistická propaganda pak stvořila jeden z hlavních narativů, který používala po celou dobu existence režimu. Místo účasti v Marshallově plánu podle něj Sovětský svaz totiž dodal obilí, aby tak zmírnil následky sucha, a tím se znovu stal naším zachráncem. Komunisté mohli jásat. Prezident Beneš byl v kritických chvílích rozhodování velmi těžce nemocen. Po záchvatu mrtvice mohl komunikovat jen omezeně, takže při rozhodování kabinet nemohl znát jeho stanovisko. Těžko ale lze předpokládat, že by se nepřipojil k vládnímu rozhodnutí.
Současně však byl Beneš přesvědčen, že Československo má být orientováno na ekonomický prostor západních států, a domníval se podobně jako Masaryk, že bude možné Stalina přesvědčit, aby na takovou spolupráci kývl. Obával se toho, že by spolupráce západních států mohla znamenat významné pozvednutí Německa a do takového projektu by nebylo možné z naší strany aktivně zasáhnout, pokud bychom se nestali jeho součástí.
Strach z opětovného růstu německého vlivu se tak stal jednou z hnacích sil zahraniční politiky poválečné třetí republiky a samozřejmě se promítal i do poúnorového vývoje.
Úvahy o udržení svobodné československé přítomnosti v rozdělující se Evropě byly iluzorní a Beneš narážel na zásadní premisu poválečného vývoje u nás, a to na cílenou poválečnou snahu Moskvy vytvářet svůj vlastní mocenský blok.
Rozhodli jsme se pro Východ
Stroj americké pomoci se každopádně rozjel i bez východních pasažérů a v letech 1948 až 1952 byla do západní Evropy převedena pomoc v hodnotě asi 12,4 miliardy dolarů (v dnešních hodnotách asi 157 miliard eur). Největší část pomoci doputovala do Velké Británie a Francie. Motivace pro americkou pomoc byly pochopitelně i politického rázu. Zlepšení ekonomické kondice západních států mělo oslabit levicové tendence, jež byly v důsledku neutěšených poválečných podmínek na vzestupu.
Vzhledem k ekonomickému růstu, který v 50. letech v mnoha západních státech probíhal, je Marshallův plán považován za úspěšnou snahu, jak znovu stabilizovat Evropu rozvrácenou válečnou katastrofou. Důležitou roli plnil také vůči poraženým státům, protože jim bránil upadnout do nekontrolovatelného chaosu, který by v budoucnu mohl plodit další potencionální „Hitlery“ (západní Německo získalo celkem asi deset procent dávek, tedy 1,4 miliardy dolarů, dnešních asi 17,9 miliard eur).
Kroky, které provázely přípravu budoucího Marshallova plánu, však ve svém důsledku vedly k definitivnímu rozdělení starého kontinentu a současně měly závažné důsledky pro československou zahraniční i domácí politiku. Odmítnutím plánu došlo k první velké porážce československých demokratů v oblasti zahraniční politiky, jež předurčila i příští osud třetí republiky.