V únoru 1948 vstoupilo Československo do éry komunistické diktatury. Socialistické plánování však naši ekonomiku ovládlo ještě o něco dříve. Už počátkem roku 1947 s velkou slávou odstartovala dvouletka - plán na obnovu válkou zničené země.
V poválečném Československu se hodně mluvilo o kontinuitně s první republikou, jenže poměry v zemi byly úplně jiné. Po zkušenostech s velkou hospodářskou krizí třicátých let a druhou světovou válkou velká část lidí v socialismu viděla všelék. Drtivá většina z nich sice neměla valné ponětí, co to vlastně je, ale spatřovali v něm „konec soukromokapitalistického chaotického hospodaření“, jak to pojmenoval první poválečný ministr průmyslu Bohumil Laušman.
K různým podobám socialismu se hlásily všechny politické strany s výjimkou lidovců a slovenských demokratů. A Klement Gottwald už 8. dubna 1945 přednesl na konferenci Komunistické strany Slovenska v Košicích projev, kde předjímal majetkové přesuny týkající se velkého kapitálu. Z taktických důvodů sice zatím nemluvil o zestátňování, ale už tehdy přikládal pod kotel rozjetého vlaku, který ho o tři roky později dovezl až na Pražský hrad.
Součástí všeobecného opojení vizemi socialistického, tedy státem řízeného hospodářství, byl také dvouletý hospodářský plán uskutečňovaný v letech 1947-1948. Dvouletka měla obnovit válkou zničené hospodářství a zvýšit průmyslovou výrobu o deset procent v porovnání s předválečným stavem. Byl to první direktivní zásah státu do československé ekonomiky, který přišel dlouho předtím, než komunisté v zemi nastolili totalitu.
Otec vyletěl z fabriky bez koruny
Dvouletce předcházelo v druhé polovině roku 1945 první velké znárodňování uskutečněné prostřednictvím dekretů prezidenta Edvarda Beneše. Týkalo se jednak majetku Němců a kolaborantů, ale také velkých průmyslových podniků, dolů, bank, pojišťoven a filmu. Prezident se prý domníval, že tím „komunistům a levým sociálním demokratům sebere vítr z plachet“. Jenže jeho dekrety zafungovaly právě opačně. Dávaly značné pravomoci závodním radám, které většinou fungovaly pod taktovkou KSČ. A důvody pro zavedení takzvané národní správy byly natolik „gumové“, že závodní rady, pokud nechtěly, se s původními vlastníky vůbec nemusely domlouvat.
Tak tomu bylo třeba v případě Václava Svobody, majitele továrny na traktory Svoboda Motor Kosmonosy. Už v létě 1945 závodní rada vyhodila z práce v továrně všechny jeho příbuzné.
„Nikdo se na nic neptal, pravomoc nepravomoc, závodní rada to prostě odhlasovala. Seděli tam samí komunisti. Víc než polovina dělníků sice byla proti, ale těm se už tehdy začalo vyhrožovat, že kdo se šprajcne, ten poletí.“
V čele závodní rady stál účetní, který v továrně pracoval od roku 1920. Václav Svoboda za války odhalil jeho nepocitvé jednání, když za úplatek sliboval sedlákům zvýhodnění v pořadníku na traktor. O práci nepřišel, vůči majiteli přesto začal chovat zášť. Nyní dostal příležitost vyřídit si účty. Sám Václav Svoboda musel svou továrnu opustit v prosinci 1945. Záminkou se stal proněmecký projev, který za války pod nátlakem gestapa přečetl v místním rozhlase. „Tatínek na majetku nelpěl. Kdyby mu nabídli, že ho v továrně zaměstnají třeba jako poradce, přistoupil by na to. Ale takhle vypadl z fabriky bez koruny. Neměl ani penzijní pojištění,“ vypráví Václav Svoboda mladší a dodává: „Vyšetřovalo se to až na jaře 1946. Tehdy všichni odhlasovali, že obvinění jsou nepravdivá a že národní správa bude odvolaná. Jenže tu už v té době odvolat nešlo, okresní národní výbor si ten případ předával s ministerstvem průmyslu a začínalo být zřejmé, že se s tím nedá už nic dělat.“
Současně s první vlnou znárodňování začala moc závodních rad narůstat také v soudních síních. Pocítil to i soudce Václav Stieber starší. Po válce působil jako soudce mimořádného retribučního soudu, který se měl vypořádat s kolaboranty z doby protektorátu. „Zakládal si na své neovlivnitelnosti. Jednou za ním přišli komunisté z jakési závodní rady a řekli, že si ,to jdou zkontrolovat’. Vyrazil s nimi dveře,“ konstatuje jeho syn Václav Stieber. V komunistických novinách proti němu začaly vycházet štvavé články. „Otec je zažaloval pro urážku na cti a vyhrál, ale jeho pozice se postupně stávala neudržitelnou,“ dodává pamětník. Komunisté si s ním vyřídili účty hned, jak k tomu dostali příležitost: jeho otec byl zatčen 26. února 1948, den po převratu. „Gottwald ještě ani neslezl z balkónu a už jsme byli sirotci,“ prohlašuje Václav Stieber mladší s typickým černým humorem.
Selhání dvouletkových nadějí
Jak dopadla dvouletka
Namísto plánovaných 147 000 vagónů pšenice se podařilo sklidit 85 360 vagónů (splnění plánu pouze na 58 %). Plán produkce hovězího masa byl splněn na 58 %, u mléka na 62 %. Komunistická vláda musela dovézt velký objem potravin, zejména ze Sovětského svazu.
Dvouletka se začala uskutečňovat začátkem roku 1947 a vzbuzovala velké naděje, pokud jde o zlepšení životního úrovně v zemi zbídačelé válkou. Výsledky ale byly řekněme smíšené. V oblasti těžkého průmyslu, těžby uhlí a hutnictví se dařilo splnit plán dokonce nad očekávání. Úplně jiná situace ale byla v oborech, které se přímo dotýkaly života obyvatel. Podařilo se postavit méně než polovinu plánovaných bytů. Rovněž zemědělství neplnilo plán ani zdaleka (sklizeň brambor na 51 procent, produkce vepřového na 54 procent), takže stále nebylo možné zrušit přídělový systém zavedený za protektorátu. V roce 1947 zemědělcům uškodilo i hrozivé sucho, které zasáhlo celou zemi. Na hlad, který je tenkrát postihl, vzpomíná Ivy Kovandová, Britka, která přišla do Československa po boku svého manžela:
„Bydleli jsme nedaleko řeky Váh a ta byla úplně vyschlá. Nebylo co jíst. Pak jsem jednou přišla do řeznictví a měli plno masa. Moje naivita byla taková, že jsem si myslela: ,Aha, tak dvouletka už funguje.’ Až později jsem se dozvěděla, že farmáři museli vybít dobytek, protože pro něj neměli jídlo a vodu.“
Neúspěchy dvouletky nicméně nestály v cestě tomu, aby se už v říjnu 1947 začalo s přípravou první pětiletky. V té době stále ještě existovala jistá možnost politické diskuse, a tak došlo ke střetu komunistických a nekomunistických ekonomů. Zejména národně socialistický ekonom Jiří Hejda navrhoval umírněnější plánování a méně drastické upřednostňování těžkého průmyslu. Na to doplatil záhy po únoru, spolu s dalšími národními socialisty byl souzen v politickém monstrprocesu s Miladou Horákovou. Jeho nejbližší se obávali, že bude odsouzen k trestu smrti. „Když jsme zjistili, že otec dostal doživotí, objímali jsme se a plakali radostí,“ vzpomínala pro Paměť národa jeho dcera Jitka Matoušková.
Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy
Kuriózní je, že při plánování dvouletky a první pětiletky se komunističtí odborníci sice inspirovali sovětským modelem, ale většina z nich neznala jeho detailní podobu. Záhy se začalo ukazovat, že plánování nepřináší takové výsledky, jaké se očekávaly. Podniky se v plánovaném hospodářství totiž chovaly úplně jinak, než jak předpokládala teorie. Místo aby radostně šlapaly v rytmu nastaveném metronomem pětiletky, snažily se v plánu získat co nejnižší úkoly a ty potom při nejmenší vynaložené námaze „splnit“. Záměrně nadsazovaly své požadavky na materiál, investice a mzdy, čímž zvyšovaly ceny. A zároveň upouštěly od výroby náročnějších produktů, přestože po nich byla poptávka – což vedlo ke vzniku mnoha druhů nedostatkového zboží.
Dvouletka tak před pětasedmdesáti lety rozehrála břeskný pochod, za jehož zvuků vstoupila země do časů komunistické totality.