Hvězdné války. Reaganova sólo akce, která vyděsila Sověty

/ /
Ronald Reagan při projevu ke Strategické obranné iniciativě 23. března 1983. Zdroj: fr.wikipedia.org
Ronald Reagan při projevu ke Strategické obranné iniciativě 23. března 1983. Zdroj: fr.wikipedia.org

Před 40 lety 23. března 1983 vyhlásil americký prezident Ronald Reagan program Strategické obranné iniciativy nazývané také „Hvězdné války“. Jednalo se o pokus o obranu proti balistickým raketám založený i na satelitních a vesmírných technologiích.

Programem Strategic defense initiative (SDI) i popkulturní inspirací a mediální zkratkou proměněnou v tzv. Hvězdné války ovšem Reagan překvapil i své spolupracovníky, spojence vyděsil a protivníky rozzuřil...

Už nechceme být šílení 

Od chvíle, kdy se Reagan stal prezidentem, hledal způsoby, jak svou zemi ochránit před sovětským jaderným útokem. Dosud jedinou životaschopnou strategií, ověřenou lety „ozbrojené koexistence“ s Moskvou, však bylo vzájemně zajištěné zničení (Mutually assured destruction, MAD). Vycházelo z předpokladu, že vzhledem ke katastrofické povaze termonukleární války bude každý stát, který zahájí jaderný útok, tak jako tak zaručeně zničen protiúderem protivníka. 

Ne nadarmo Spojené státy a Sovětský svaz věnovaly během období Politiky détente (uvolňování) v 70. letech stejnou pozornost jak útočným raketám, tak i protiraketovým systémům. Například tzv. dohoda ABMT (Anti-ballistic missile treaty) podepsaná v Moskvě v květnu 1972 vyhrazovala každé ze stran jen 100 takových protiraketových systémů, jež mohly být umístěny v okruhu 140 kilometrů od jedné základny s mezikontinentálními raketami a od jednoho strategického velení jaderných sil. 

Z prvního summitu Reagan – Gorbačov v roce 1985 v Ženevě. Zdroj: Reagan White House Photographs/Wikipedia Commons
Z prvního summitu Reagan – Gorbačov v roce 1985 v Ženevě. Zdroj: Reagan White House Photographs/Wikipedia Commons

Každý nový systém obrany totiž vedl protivníka k tomu, aby budoval nové a mocnější systémy, které by tuto obranu překonaly. Spirála nukleárního zbrojení se tak dále roztáčela. Naopak vystavily-li se obě velmoci raketám protivníka, a vědomě tím rezignovaly na svou protiraketovou ochranu, garantovaly si vzájemnou destrukci, a měly tak jistotu, že ten druhý nezaútočí. Riziko jaderné války paradoxně klesalo. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Vymezit Sovětům hranice 

Reagan tuto logiku chápal, ale odmítal ji. Ostatně cizí mu byl i svět nukleárních zbraní jako takových. Jak dodává historik Odd Arne Westad, myšlenka, že by někdy musel použít kódy k odpálení jaderných zbraní, Reagana děsila. Údajně se i vyhýbal instruktážím a simulacím, při nichž si to měl vyzkoušet. 

Systém MAD považoval za šílený, morálně sporný a odporný. Na druhou stranu jako jednoznačný antikomunista nevynechal příležitost, aby dal vědět svým voličům i členům politbyra za Atantikem, jak ostře vnímá rozdíly mezi oběma systémy.

Výzkum SDI v laboratořích amerického námořnictva. Zdroj: Wikipedia Commons
Výzkum SDI v laboratořích amerického námořnictva. Zdroj: Wikipedia Commons

Osmého března 1983 varoval před Národním sdružením evangelikálů v Orlandu na Floridě před tím, aby byly ignorovány „agresivní impulsy říše zla“, a odmítl označit závody ve zbrojení jen za „…obrovské nedorozumění“. 

Tak nekompromisní vytyční linie mezi Západem a Východem, USA a SSSR, bylo po období détente a pokusů o dialog nezvyklé. Jak připomíná historik Ruud van Dijk, však také mnozí považovali „projev o říši zla“ za zbytečnou provokaci směrem k Sovětům v době, kdy napětí ve studené válce rostlo. Jenže vzájemné vztahy byly na bodu mrazu již od sovětské invaze do Afghánistánu a amerického bojkotu olympiády v Moskvě. Stejně tak uvázla na mrtvém bodě jednání o kontrole zbrojení.

Zničíme to za letu 

Reagan ale pokračoval. Jen o několik týdnů později 23. března 1983 oznámil veřejnosti svou Strategickou obrannou iniciativu (SDI). Cílem mělo být, aby sovětské mezikontinentální balistické rakety (ICBM) nikdy nedosáhly americké pevniny. V různých fázích jejich letu je měl zničit sofistikovaný obranný systém Spojených států, do něhož měly patřit jak vesmírné, tak pozemní laserové bojové stanice. 

Reagan připouštěl, že úkol to bude obtížný a drahý, ale odměnou mělo být to, že Američané nebudou muset žít ve strachu z jaderné války. Někteří z prezidentových vědeckých poradců naznačovali, že v horizontu jedné generace systém fungovat nebude. Nezbytné vyspělé technologické systémy měly být teprve vyvinuty. Program proto měl být zahájen pětiletým výzkumným obdobím, do něhož Reagan hodlal investovat asi 25 miliard dolarů. 

Logo Strategické obranné iniciativy. Zdroj: Wikipedia Commons
Logo Strategické obranné iniciativy. Zdroj: Wikipedia Commons

Obranný systém měl podle Reagana ukončit závody ve zbrojení. Reaganův poradce pro národní bezpečnost (1983 – 1985) Robert McFarlane věřil, že SDI lze použít jako vyjednávací trumf – Sověty bude motivovat k omezení výroby raket. Zastánci SDI tvrdili, že technologické překážky bránící jeho realizaci lze nakonec překonat. Nadšeni byli vojenští dodavatelé, kteří na vývoji a nasazení systému mohli vydělat. 

Kritici programu namítali, že SDI naopak podporuje další závody ve zbrojení a oslabuje vyhlídky na další dohody o kontrole zbrojení. Narušoval logiku vzájemného odstrašení, neboť by USA poskytl zvýšenou ochranu před odvetným úderem a naopak jim výrazně usnadnil první útok.

Jak podotýká historička Beth A. Fischerová, zatímco Reagan považoval SDI za obranný systém, ostatní jej vnímali jako nástroj konfrontační politiky. Sověty SDI vyděsil. Podle nich porušoval principy, na které si během jednání o SALT zvykli, a činil podle nich svět nebezpečnějším. Jak dodává Westad, byli si vědomi toho, že nemají technologie k tomu, aby mohli SDI konkurovat, a také si byli vědomi ekonomické reality, totiž že si prostě nemohou dovolit nové investice do vědy a techniky. 

Výhrady však měli i evropští spojenci – Thatcherová, Mitterand a Kohl. Jak připomíná historik a politolog John W. Young, zprvu zpochybňovali proveditelnost protiraketového programu jako takového. Obávali se také, že realizace takové „chiméry“ by přiměla Sověty k přijetí protiopatření a narušila by jadernou rovnováhu. Vedení Velké Británie podle historika Trevora Taylora rozladilo, že Reagan přijal SDI bez konzultace se spojenci v NATO. Obavy vzbuzovaly také očekávané vysoké finanční náklady SDI, a tedy i očekávatelný požadavek ze strany Američanů, aby se v tomto smyslu na SDI podíleli i jejich spojenci v NATO.

Francie v té době nebyla členem vojenských struktur NATO, ale i ji podle historika a politologa Alaina Cartona SDI přiměl přehodnotit svou koncepci odstrašování a strategické rovnováhy. A jak podotýká politolog a historik Hans Günter Brauch, v tehdejším Západním Německu debata o SDI polarizovala vládu, parlament, strany, podnikatelskou sféru i vědeckou komunitu a dále tříštila nejistý konsensus v otázkách národní bezpečnosti. Nicméně německý kancléř Helmut Kohl SDI navenek oficiálně podpořil, neboť doufal, že západní Německo bude moci těžit z technologických inovací spojených s rozvojem SDI.

Vila Höfði v Reykjavíku, místo druhého summitu Reagan – Gorbačov z října 1986. Zdroj: Wikipedia Commons
Vila Höfði v Reykjavíku, místo druhého summitu Reagan – Gorbačov z října 1986. Zdroj: Wikipedia Commons

Achillova pata Moskvy  

Dlouhodobý sovětský problém podle Westada dobře ilustrovaly právě satelity. Až do 70. let 20. století Sovětský svaz v satelitních technologiích vedl. Jeho satelity Ekran dodávaly televizní signál milionům sovětských občanů na Sibiři dříve, než se takový systém objevil na Západě. V polovině osmdesátých let ale Západ již měl náskok satelity počínaje přes optické kabely až po počítače. Umožnilo to propojení vládního (a často vojenského) financování s komerčními společnostmi, které dodávaly zboží běžným spotřebitelům. Sovětští vědci a inženýři neměli problém držet krok se Západem, a pravděpodobně by podle Westada mohli dosáhnout stejných výsledků, kdyby ovšem existoval dostatečně pružný systém, který by takové technologie zaváděl do výroby. 

V tom ale Sovětský svaz zaostával. Většina sovětských odborníků sice pochybovala o tom, že je SDI realizovatelný, ale sovětští politici propadli panice a nechtěli riskovat, že se to Američanům skutečně podaří. Obávali se navíc, že SDI signalizuje chystaný reálný americký útok, a spustili proto celosvětovou operaci RYAN, v níž mobilizovali výzvědný potenciál celého východní bloku, aby včas zjistili, zda a kdy tento jaderný útok začne. 

Také Gorbačov považoval SDI za hrozbu a hlavně překážku svých jeho odzbrojovacích snah. Jak dodává Fischerová, někteří sovětští vojenští experti mu radili, že jedním z nejefektivnějších způsobů, jak na SDI reagovat, by bylo systém přetížit; to znamenalo, že pokud by se SDI mohl bránit proti 1000 raketám, pak by Sověti měli vyrobit 1500 raket. Takové rady však Gorbačovovi ještě více ztěžovaly jeho snahu o snížení napětí a omezení zbrojení.

12. října 1986: summit v Reykjavíku opouštěli americký prezident i sovětský generální tajemník v napjaté atmosféře. Zdroj: Wikipedia Commons
12. října 1986: summit v Reykjavíku opouštěli americký prezident i sovětský generální tajemník v napjaté atmosféře. Zdroj: Wikipedia Commons

Reykjavík – rozkol, který se přetavil v naději   

V březnu 1985 Gorbačov otevřel jednání s USA o omezení strategických zbraní (START) v naději, že se mu podaří dosáhnout ukončení SDI. Když se v říjnu 1986 neformálně setkal s Reaganem v islandském Reykjavíku, zahájil frontální ofenzívu, aby jak dodává Westad „… zlomil dynamiku závodů ve zbrojení a zabránil militarizaci vesmíru“. Gorbačov nabídl dohodu o odstranění raket středního doletu z Evropy a navrhl také 50procentní snížení počtu mezikontinentálních raket. 

Podmínkou ale bylo moratorium na SDI. Zaskočený Reagan sice kontroval návrhem dohody na likvidaci všech balistických raket do deseti let, od SDI ale ustoupit nechtěl. Optimistická nálada se rychle zhroutila. Gorbačov ovšem nakonec ustoupil. Jak dodává historik Archie Brown, na své schůzi 28. února 1987 politbyro rozhodlo o oddělení otázky SDI od problematiky raket středního doletu v Evropě. V prosinci 1987 se tak mohla podepsat přelomová dohoda o raketách středního doletu (INF) – a o SDI se přestalo mluvit.

Použitá literatura: 

Odd Arne Westad, The Cold War, Basic Books 2017

Ruud van Dijk, Encyclopedia Of The Cold War, Routledge 2008

Beth A. Fischer, US Foreign Policy under Reagan and Bush, in: Melvyn P. Leffler, Odd Arne Westad (ed.), The Cambridge History of the Cold War: Volume 3, Cambridge University Press 2010

Archie Brown, The Gorbachev Revolution and the End of the Cold War, in: Melvyn P. Leffler, Odd Arne Westad (ed.), The Cambridge History of the Cold War: Volume 3, Cambridge University Press 2010

John W. Young, Western Europe and the End of the Cold War, 1979–1989, in: Melvyn P. Leffler, Odd Arne Westad (ed.), The Cambridge History of the Cold War: Volume 3, Cambridge University Press 2010

Trevor Taylor, SDI – The British Response, in: Hans Günter Brauch (ed.), Star Wars and European Defence Implications for Europe: Perceptions and Assessments, Pallgrave 1987

Alain Carton, French Political Reaction to SDI – The Debate on the Nature of Deterrence, in: Hans Günter Brauch (ed.), Star Wars and European Defence Implications for Europe: Perceptions and Assessments, Pallgrave 1987

Hans Günter Brauch, SDI - The Political Debate in the Federal Republic of Germany, in: Hans Günter Brauch (ed.), Star Wars and European Defence Implications for Europe: Perceptions and Assessments, Pallgrave 1987