Devět let strávila v komunistickém vězení, dnes pětadevadesátiletá usměvavá dáma Hana Truncová žije v pečovatelském domě v Hořicích a čile komunikuje se světem prostřednictvím počítače. Přispívá do Krušnohorských novin, a proto jsme ji poprosili, aby napsala i pro nás, jak současnou situaci vnímá.
Labužníci, kteří pili v době mého dětství sypaný pravý čaj, tomuto nápoji říkávali „Čínský čaj“, pro nás děti býval čaj z heřmánku. Malým globusem jsem točila a našla si vzdálenou zemi Čínu – pak jsem slýchávala o čínském pravém hedvábí, tajnostech kolem housenky, kokonu, kukly. Nakonec se z Číny propašovala malá kukla bource morušového v módní vycházkové holi do velkého světa a Číňané postupem času ztratili monopol.
Za doby 2. světové války jsem poslouchala se svým otcem kolem 22.00 hodiny válečné rádio vysílání BBC „Volá Londýn“, ještě pamatuji zvukový signál, vysílání končilo denně slovy Sira Bruce Lockharta „Dobrou noc a pevnou naději!“ ...přesně tak vzpomíná Pétépák, pan lékárník Václav Šulista ve svých vzpomínkách na stejné téma – i proto jsem přijala zadání a vydám se po vzpomínkách, ačkoli jsem laik na chemii, laboratoře, víry či bacily.
Někdy na střední škole bylo jedno ze slohových témat “Žluté nebezpečí“, dnes už nevím, co jsem napsala či jaké téma vybrala. To bylo dobové módní téma – těsně před válkou – ale Číňané se do války nezamíchali veřejně, naopak poskytovali dokonce azyl některým Evropanům po celou dobu války. Ovšem za velice tvrdých životních podmínek. Krásně o tom vypráví dědička – dcera rodičů, pracujících na ambasádě v Číně, kde přečkali 2. světovou válku. Knihu „Dobrodruhy proti své vůli“ napsala Joanie Holzer Schirm.
Poválečné mírové poměry nabízely na západě Evropy Číňanům z gastronomie příležitost šířit na našem kontinentu čínskou kuchyň všude se vším. Před třiceti lety zakládali svá kuchyňská umění také na východě Evropy, navštívila jsem tyto restaurace spoře, jsem skoro vegetariánka.
Z vyprávění různých cestovatelů kolem sebe dobře pamatuji jejich postřehy – své poklady, mnoha tisíciletou kulturu, ukazují Číňané s pýchou. Skrývají část občanů, kteří se narodí, žijí, na pobřeží zakalených vod, na lodích, lodičkách bez kapitána, skromně, spíše v bídě.
Mezitím si vybudovala Čína výrobním hospodářstvím jistou pozici exportu, zastává dané tradice v kulinářské branži, je známá se svými otevřenými trhy, mimořádnou nabídkou co by Středo-Evropan nekoupil, ale ani nejedl. Už naši rodiče nám říkávali, abychom se netopýrů nedotýkaly – o letních prázdninách v Ostrově u Děčínského Sněžníku viseli pod jistou terasou, kde spali…..
Neznám zdravotnictví Číny, neznám jejich předpisy co do potravin, neznám jejich kuchyň do detailů – Koronavír se svými všemi následky mne svobodomyslnou rozenou Lvici přepadl v době mého života, kdy jsem byla zvyklá žít podle své potřeby, mít spousty přátel, setkávat se, před třemi lety jsem dobrovolně dala řidičák do šuplíku, moje velké hobby – začala jsem fotografovat ještě více než předtím, pěla ódy na svůj počítač, své zdravé nohy, věnovala i věnuji se pokud možno novodobým dějinám na festivalech, akcích, besedách.
Píši na toto téma, co mne ze vzpomínek napadá, tím se nechlubím, pouze konstatuji, že jsem dosud k těmto činnostem měla duševní sílu, která ale potřebuje motor svobody – dobří přátelé mne odvezli, kam bylo třeba – já je velice ráda pohostila na revanche.
Od dob, kdy chodím spát i probouzím se s myšlenkou starostí, čtu denně nové zprávy, mi ubývá jistota, ubývá můj vrozený optimismus, nevidím světlo na konci tunelu. Připadám si okradena o svůj poslední čas na Zemi, kde se mi opět a vždy líbilo, kde jsem pokládala zdraví za největší poklad – patřím k lidem s pokorou, vírou v Boha, nic na Zemi se neděje náhodou, domnívám se, že vše je ukotvené podle přírodních zákonů.
Zažila jsem život v „einzlíku“ neboli samovazbě v kriminálech 50. let minulého století, nemohu porovnávat se současnou dobou, nemohu porovnávat s korekcí ve vazbě, ani Křišťálovou nocí, těžkým záškrtem v roce 1946 bez léků, bez vakcíny, bez citronů na celý měsíc a následnou rekonvalescencí. Nenacházím rovnici k ničemu, ani s požárem po listopadu 1989 týkající se rehabilitace.
Hodní lidé, organizace, pro které jsem poskytla interview, mi nabízí svůj servis. Ve městě Hořice, kde žiji, mi poskytují své služby dobrovolníci. Na mne zůstává práce, o kterou bylo běžně postaráno, dnes by znamenala vzájemné riziko. Místo, abych si mohla žít bezstarostně, dělám si starosti ani ne tak o sebe jako o krásné děti mých přátel, o existence rodin, kteří byli zvyklí denně vydělávat svojí prací pilným způsobem.
Pokládám únik citovaného víru, který ohrožuje občany celého světa, za pohromu lidstva. Přála bych si slyšet, vidět černé na bílém omluvu zodpovědných občanů Číny, ale nikoliv aby vydělávali na prodeji preventivních prostředků proti epidemii – naopak, měli by být štědří, poskytnout celosvětovou pomoc právě oni.
Z Centra pomoci Paměti národa mi došla písemná nabídka pomoci servisem. Já srdečně děkovala, je o mne v Hořicích postaráno, načež mezi námi vznikla krátká korespondence – mám slzy v očích. „Až bude opět život normální…... dostanou ode mne kytku! Že mi korespondencí ulehčili život…..“
Hana Truncová – pamětnice novodobých dějin – v dubnu 2020