Hana Truncová

* 1924  

  • „Esenbák pro mě tehdy přijel přesně. Jela jsem s ním tramvají na Bory. Tam bylo pozdvižení. Oni o tom nevěděli, že přijedeme. Křik, to se všechno rozléhalo. ,Kam je dáme, kam je dáme?ʻ A pak jsem slyšela: ,Do staré návštěvní místnosti.ʻ Tak nás odvedli jako první. To byla delší místnost, rozdělená takovým nízkým dřevěným plůtkem. Tady seděl bachař, tady jsem seděla já a tam byl plůtek. Já jsem viděla, že na druhém konci jsou dvířka. To jsem si nechala úplně na konec. Za chvíli přišli dva muži a každý měl svého bachaře. Měli na sobě, říkalo se tomu bílý cvilink, to bylo bílé plátno, bavlna. Oni ani nevěděli, jak je to zdravé. Ono mělo bílou barvu, oni byli bílí, ačkoliv můj muž byl vždycky opálený, tatínek ještě bílé vlasy, manžel, tedy snoubenec, už byl prošedivělý. Oči jako by byly dvakrát tak velké. Hubení. Všechno na nich plandalo. A byli perplex, neoholení. Oni nikoho nečekali. Oni prej, to jsem se dozvěděla až mnohem později, na chodbě: ,Ty máš návštěvu?ʻ ,Ty máš návštěvu?ʻ ,Nemám.ʻ ,Já taky nemám.ʻ To byla velká otázka, co je čeká. A čekala jsem je já. A oni neměli slov. Oni prostě neměli slov. Kdybych nemluvila já, tak by asi bachaři řekli ,Konec návštěvy a běžte na celyʻ. Já jsem povídala, povídala, až oni se konečně chytli a taky něco řekli. Nemůžu říct, že to byl dialog, ale nějaká ta mluva mezi námi. V duchu jsem si říkala – to se mi povedlo, jednou, to byl husarský kousek, to už se mi nikdy nepovede. Musím na ně koukat a něco jim říkat. Až zaznělo ,konec návštěvyʻ a to je, jako kdyby vám znovu vzali rodinu. A než šli, tak to rozloučení, já jsem využila těch dvířek, prostě jsem tam vrazila, objala jsem tatínka i svého snoubence, křičeli, ale nechala jsem je křičet. Nemohli mě tam zavřít. Tím ta grandiózní návštěva skončila.“

  • „Vítr foukal a my jsme se schovaly pod vchod bloku A. A říkaly jsme si: ,Jiřino, kdybychom měly aspoň jednu větvičku chvojí. Ano, jen jednu větvičku chvojí.ʻ Vy mně nebudete věřit, ale ta větvička chvojí spadla k našim šněrovacím botám v tom prosincovém větru. Ale nebyl to nějaký splín… Byla to větvička. My jsme tu větvičku schovaly a pak jsem na to napsala krátkou povídku. Tu větvičku určitě někdo prošmelil nebo někde našel, děvčata chodila uklízet do kanceláře v Pardubicích, tam ji třeba ukradly, nebo měl někdo to štěstí, že si ji přinesl od návštěvy… Ale na cele tenkrát v roce 1953 nesmělo být ani stéblo trávy, vůbec nic, co by připomínalo přírodu. To byly holé šedé ošklivé vysoké cely. Kdo si ji eventuelně přinesl, měl ji přivázanou zvenku, zavěšenou v okně. To byly třípatrové budovy. Co viselo zvenku, nebylo vidět. Ta větvička nám spadla k nohám. My jsme ji schovaly a na cele neřekly vůbec nic. A když byl Štědrý večer, měly jsme díky Jiřině Fárkové, která měla vynikající soprán, potichu nacvičené vánoční koledy a už po večerce jsme úplně potichu zpívaly vánoční koledy, vytáhly jsme tu malou větvičku, holky koukaly, bylo nás tam šestadvacet na té cele, 8 x 5 rozměr, koukaly, kde jsme vzaly tu větvičku.“

  • „Já jsem se ozvala rokem 1939 a to byla Křišťálová noc, v Teplicích. Jmenovitě – věděla jsem přesný počet, kolik rodin přepadli, ale dnes bych nemohla říct přesný počet. Naši rodinu přepadli třikrát za tu noc. Nacisté v uniformách, dlouhé železné tyče. Naši rodiče byli po velké chřipce a nebyli doma a strýc dostal večer echo a byl na ně připraven. Ani nešel spát, třikrát se schovával na různých místech, aby ho nechytli. Naštěstí neměli psy. A počasí bylo takové, že sněhová fujavice tu noc zavála stopy, takže strýc se mohl schovat v dřevníku, potom zas jinde. Žádné stopy ve sněhu nezůstaly. My dvě děti, sestře bylo 9 a půl, mně bylo 14 a půl, jsme se šly podívat, kdo měl tu nehoráznou drzost přijít s velkým rámusem do našeho domu. Oni vyhákli železnými tyčemi velkou domovní bránu, to byl vlastně průjezd, ty rány byly slyšet v celém domě. My jsme si nedokázaly představit tu hrůzu. Všechno rozmlátili těmi tyčemi, proto se říká křišťálová noc. Tisíce střepů všude. Hotový nábytek... To byly jednopatrové dílny, po celém přízemí rozmlácená veškerá skla. My jsme se šly na ně podívat. Mezi námi byly poslední schody. Oni stáli jako na obrazu Rembrandta, stáli, jako by měli prapory, ale měli jen ty železné tyče. My jsme se jim dívaly do očí a oni nám. To nečekali.“

  • „Byla jsem u raportu jako na vojně, přede mnou rozevřená velká, převeliká kniha a tam byl zapsán trest: na moje svobodné jméno, Hana Johnová, 10 tvrdých loží, poloviční strava, korekce na Pankráci. A za co? Jelikož jsem takhle mávala na svého otce a na svého snoubence v podzemí Pankráce, když nás vedli střídavě zas do cely a pak zas do soudní síně. A mně bylo jasné, že se nemůžeme na léta rozloučit ruky tiskem, obejmutím, ani náhodou. Využila jsem té situace kroucení cesty, pootočila jsem, zamávala jsem a bachař mě okřiknul. A já jsem mu řekla, že se budu hlásit ke svým rodičům kdykoliv a kdekoliv. A kráčela jsem na vysokých podpatcích dál. A on mě dal k raportu. Příští ráno už jsem byla v eráru a měla jsem šátek na babku. Vedle mě tam mladý bachař, otevřel mi dveře, já jsem přišla dovnitř a řekla jsem: ,Dobrý den.ʻ ,Ven! Ven!“ Ale já jsem nevěděla proč. Bachař mi to nevysvětlil. A já jsem znovu řekla: ,Dobrý den.ʻ ,Ven!ʻ A pak mě onen bachař přede dveřmi teprve instruoval, že nemohu pozdravit pozdravem ,dobrý denʻ, ale musím se ohlásit svým číslem. Už nevím, jaké jsem měla to číslo na Pankráci. Takže jsem se potřetí, když jsem tam kráčela, ohlásila svým pankráckým číslem, a teprve poté to bylo OK.“

  • „Proto jsem se ani nebála, když mě komunisté za trest strčili na StB do temnice. Já jsem nevěděla, že se tomu říká temnice. Strčili mě někam, kde nebylo světlo, byla tam mokrá zem. Musela jsem chodit, ale nebyly omítnuté stěny, to jsem cítila. Dostala jsem poloviční stravu a ten kus žvance mně servírovali v gumové nádobě, ve které v tu dobu míchali zubaři amalgám. Žádnou plechovou lžíci k tomu nedali, protože bachař mě nemohl vidět. Bylo tam kukátko, ale byla tam tma. Mohla bych tu lžíci třeba zlomit a nedejbůh si s ní ublížit. A já jsem byla cenná vězenkyně, potřebovali mě do počtu. Pud sebezáchovy je silný, pokud chce člověk přežít za každou cenu. Takže ten žvanec jsem z té gumové nádoby nějakým způsobem vysrkala. To byla poloviční strava. Žádné WC tam nebylo, takže vězeň ani nevěděl, do čeho šlápne. O tom jsem léta nehovořila. Ani celých devět let v kriminále. Protože nikdo kromě mě o žádné temnici nemluvil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.07.2018

    (audio)
    délka: 01:59:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 20.12.2018

    (audio)
    délka: 01:59:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Moje generace je generace velkého loučení

Hana Truncová v 70. letech
Hana Truncová v 70. letech
zdroj: archiv pamětnice

Hana Truncová byla svědkyní dramat v českém pohraničí ve třicátých a čtyřicátých letech a politickou vězenkyní v letech padesátých. Narodila se jako Hana Johnová 23. srpna 1924 v rodině Jana Johna, který provozoval velkou truhlárnu v Teplicích. Ona i její rodina udržovala přátelské i obchodní kontakty s místními Čechy, Němci i Židy. Po záboru pohraničí rodina zůstala v Teplicích, kde jejich dům v noci ze 14. na 15. března 1939 napadli nacisté, kteří v onu noc zničili i místní synagogu. Už po roce 1945 zvažovala Hana Johnová emigraci, protože nesdílela náklonnost ke KSČ, která v té době v kraji dominovala. Po roce 1948 spolupracovala s převaděčem a pomohla několika lidem k emigraci. V roce 1951 byla ona, její otec i její snoubenec Otakar Čeněk Trunec zatčeni a odsouzeni za velezradu a špionáž. Hana Johnová dostala třináctiletý trest, který si odpykávala v pracovních útvarech v Kladně, Jilemnici a Varnsdorfu a ve věznici v Pardubicích. Propustili ji začátkem roku 1960 na podmínku ještě před nadcházející amnestií. Provdala se za Otakara Čeňka Trunce a společně žili v Bohosudově. Pracovala jako pomocná síla v jeslích, po roce 1968 pak jako referentka teplické pobočky Čedoku. Opět pomáhala několika lidem dostat se do zahraničí, díky práci v Čedoku jim mohla obstarat letenky. Po roce 1989 se angažovala v organizaci Dcery politických vězňů, hovořila o svém příběhu na školních besedách, vystupovala na festivalu Mene Tekel.