PhDr. Dagmar Lieblová

* 1929  †︎ 2018

  • „Já jsem k té selekci šla a prošla jsem. Vždycky, když tohle vykládám (a skutečně to bylo takhle), tak mi kamarádky nebo vrstevnice říkají: ,No prosím tě, u mě nikdo žádnou chybu neudělal, nikdo se nepřepsal a k selekci jsem přesto šla.‘ Jenomže to byla většinou děvčata, která měla maminky trochu mladší, nebo i když nebyly mladší, tak se prostě rozhodly, že to zkusí a šly – matky s dcerami (přestože nespadaly do věkového limitu pro selekci – pozn. ed.). Jenomže moje mamka nechtěla, nechtěla tam nechat muže a mladší dceru. Ona by jistě bývala prošla selekcí, ale nechtěla. Já jsem musela jít, ale také bych byla nešla. Kdyby nebylo té chyby, zůstala bych s nimi.“

  • „Postupně nám to začali říkat ti, co tam byli déle. My jsme tam už od září měli tetu, vdovu po maminčině bratrovi, s chlapečkem, tomu bylo osm. Pak tam byl tatínkův bratr od Berouna s manželkou a dvěma syny – s těmi jsme se tam sešli. Pořád se mluvilo o tom, že jsou tam krematoria a plynové komory. Když se o tom mluví, tak se vám nechce věřit, že je to možné. I když komíny jsme viděli, krematorium nebylo moc daleko. Ty komíny byly dost velké a kouřilo se z nich, někdy z nich šly i plameny a byl tam těžký vzduch. Takže jsme se postupně dozvídali, že jsou tam snad takhle lidi zabíjeni, ale vlastně jsme tomu nechtěli věřit a někteří lidé tomu nechtěli věřit ani po tom, co odešel ten zářijový transport.“

  • „Zářijovým transportem odjel maminčin bratr s manželkou a s chlapečkem a tatínkův bratr s manželkou a dvěma syny, už dospělými. Ten první strýček umřel, už než jsme přijeli (to se mamka dozvěděla hned první noc), kdežto ta druhá rodina tam zůstala celou dobu. Já už jsem to také někde říkala: jednou jsem šla po Lagerstrasse a proti mně šli ti dva bratranci, které jsem znala odjakživa, jezdili jsme k nim na návštěvu. Dřív to byli pohlední lidé, hezcí kluci (byli o hodně starší než já). Viděla jsem, jak nesli nosítka s mrtvolou a vypadali tak hrozně, že jsem radši uhnula trochu stranou, abych je nepotkala, abych se s nimi nemusela pozdravit. Připadalo mi to nějak hrozné se s nimi setkat v tom stavu, jak vypadali.“

  • „Potom, když přišla bloková (to už byla jiná, protože ta zlá skončila v plynové komoře), tak četla moje číslo. Já jsem za ní šla a říkala jsem, že to není možné, protože mně ještě nebylo šestnáct. Ona se koukla na ten papír a říkala: ,Tady je, že jsi ročník dvacet pět, takže je ti devatenáct. Musíš jít.‘ Takže se někdo splet, někdo se přepsal. Takže jsem musela k té selekci jít a samozřejmě, že rodiče z toho byli nešťastní, protože se vlastně nevědělo, jestli je to dobře být práceschopný, nebo ne. Otec dokonce šel za tím schreiberem (to byla taková funkce, písař) a chtěl mu něco vysvětlovat, ale ten ho vyhnal s tím, že ho pořád lidi chodí přemlouvat. Vůbec se s ním nebavil. Takže já jsem musela jít k té selekci a tou jsem prošla. A dostala jsem se odtamtud pryč. Ale nebýt té chyby, kterou někdo udělal, tak tady nesedím.“

  • „Oni nás nějak dokázali (kromě toho, že nás dokázali vzdělávat - vyučování bylo v Terezíně také zakázané, ale my jsme se učili a dovídali jsme se spoustu věcí) připravit na život, pokud přežijeme. A já si myslím, že všichni, co jsme přežili, tak se nám podařilo najít místo v životě. Alespoň z těch lidí, co já znám.“

  • „Nakonec jsme dojely do Celle a odtamtud jsme šly do Bergen-Belsenu. Což je takový lágr u Hannoveru - v tom kraji. Tam sváželi z těch táborů v téhle části Německa vězně. Tam to bylo hrozné - tam, když jsme přišly, tak tam nebylo nic. V těch blocích, kam jsme přišly, tam nebyly ani slamníky, ani sláma, nic, jen holá podlaha. Ani místo, abychom si sedly nebo lehly. Sedět jsme mohly takhle jedna vedle druhý. Nebyla tam voda a nedostávaly jsme jídlo. Jednou jsme dostaly myslím nějakou polívku, jednou nějaký chleba, kde byly střepy. Ale tam nebylo nic, jen hromady mrtvol mezi těmi bloky, které nikdo neodklízel.“

  • „Pak tam byli lidi, němečtí Židé, kterým slíbili, že když zanechají v Německu majetek a všechno podepíší, že tam nechávají, tak že se o ně až do smrti postarají v lázních Terezín. A oni přijeli vybavení do lázní a tam je nejdřív ubytovali v takových příšerných kasárnách - otec tam zrovna pracoval v ambulanci. Je to taková budova v šancích - tam bylo takové ubytování, kde byla tma a vlhko. A tam oni přišli místo do Kurortu (lázní). Takže pro ně to bylo těžké.“

  • „Na mě tenkrát udělalo hrozný dojem, na tom bloku, kam jsme přišly. Ta bloková byla o něco starší než já. Já jsem ji nějak odněkud znala, asi ze zahrady, už si nevzpomínám. Já jsem ji znala jako normální ženskou. A tam najednou, když měla tuhle funkci, tak byla surová a zlá. Běhala tam po tom komíně a hnala lidi na apel. Já jsem to nemohla pochopit, jak se někdo může za tři měsíce změnit.“ -- „To byla Židovka?“ -- „No jistě. To byla jedna z nás. Já jsem ji znala z Terezína. Tam byli všichni (Židé, pozn. autora). Tedy ten lagerälteste Žid nebyl, kápo a schreiber taky ne. Ale jinak v tom bloku - to byl vždycky někdo z těch vězňů. A tahle se úplně změnila. Nevím, jestli to bylo tím strachem. Ale já jsem to tenkrát nemohla pochopit.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Praha, 04.07.2014

    (audio)
    délka: 01:04:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 10

    Praha-Petřiny, 04.12.2013

    (audio)
    délka: 35:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 11

    Praha-Petřiny, 29.07.2009

    (audio)
    délka: 02:18:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 12

    Praha Hagibor, 03.10.2014

    (audio)
    délka: 02:26:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vychovatelé v Terezíně nás dokázali nejen vzdělávat, ale i připravit na život, pokud přežijeme

Dagmar Lieblova dobova.jpg (historic)
PhDr. Dagmar Lieblová

Dagmar Lieblová pochází z Kutné Hory, kam se její otec Julius Fantl, židovský lékař a český vlastenec, přistěhoval po 1. světové válce. Koupil tam dům a otevřel si lékařskou praxi. Ačkoli bylo židovství součástí rodinné identity, nemělo ve Fantlově rodině již náboženský význam. Julius se ženou Irenou a jejich dcery Dagmar a Rita se museli s Kutnou Horou rozloučit 5. června 1942. Tehdy odjížděla několika transporty skoro celá židovská komunita, která v Kutné Hoře byla v té době ještě poměrně mladá. V důsledku Heydrichovy smrti zmizela během několika dní i komunita Židů z nedaleké Čáslavi a Kolína. Dva vlaky tohoto obrovského transportu téměř bez zastávky pokračovaly dále na Východ, do vyhlazovacích táborů. Z těch kutnohorských Židů, kterým nebyla zastávka v ghettu dopřána, se domů nevrátil vůbec nikdo. Fantlova rodina pobývala ve stísněných a hladových podmínkách ghetta až do prosince roku 1943, kdy byl na východ vypraven druhý velký transport z Terezína. Ten dorazil do Osvětimi-Birkenau deset dní před vánočními svátky. Byl to podobný podvod, který nacisté vymysleli i na německé Židy, transportované předtím do Terezína: „Těm zase říkali, že jim výměnou za celý jejich majetek zajistí doživotní pobyt v lázních Terezín. Takže oni přijeli s výbavou do lázní a tam je ubytovali v příšerných kasárnách ve vlhku a ve tmě.“ V Osvětimi zahynul otec, matka i sestra Rita. Nemohli již kvůli věku projít selekcí, určenou pro lidi potenciálně schopné vykonávat těžkou práci. Dagmar, kterou pouhá úřednická chyba udělala o čtyři roky starší, Osvětim opustila v létě 1944. Ačkoli byla spolu s kamarádkou  Dášou přidělena na těžké odklízecí práce do Hamburku, všechno se od té doby poměřovalo tím, co představovalo Birkenau. „V Hamburku bylo sice stejně málo jídla jako v Osvětimi, ale být odtamtud pryč už znamenalo, že existuje malá naděje, že bychom to snad mohly i přežít.“ V zimě a na jaře 1945 už skrze celé Německo pochodovaly tisíce vězňů z koncentračních táborů směrem do oblastí, které nebyly dobyty spojenci. Dagmar Lieblová se spolu se stejně starou kamarádkou dostala z vybombardovaného Hamburku do Bergen-Belsenu, kde byli vězni takřka bez jídla a vody uprostřed hromad mrtvol ponechány svému osudu. Osvobození se tábor dočkal od britských vojsk 15. dubna 1945. Dagmar Lieblová se do Československa dostala až v červenci. V Kutné Hoře se jí ujal starý rodinný známý dr. František Malý a někdejší rodinná služebná Františka Holická. Z koncentráku se Dagmar vrátila s tuberkulózou a mizivou nadějí na uzdravení. Po dvou a půl letech léčení se mohla vrátit domů. S pomocí svého poručníka si ve svých dvaceti letech mohla dodělat maturitu a přihlásit se na vysokou školu. Vystudovala němčinu a češtinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Vdala se roku 1955, má tři děti. Po roce 1989 se podílela na zakládání Terezínské iniciativy, která pečuje o památku českých Židů. Dagmar Lieblová zemřela 22. března 2018 v Praze.