Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Dagmar Lieblová (* 1929  †︎ 2018)

Vychovatelé v Terezíně nás dokázali nejen vzdělávat, ale i připravit na život, pokud přežijeme

  • narozena 19. května 1929 v Kutné Hoře v židovské rodině
  • 2. června 1942 – transport do Terezína
  • 1942–1943 – život v terezínském ghettu
  • 15. prosince 1943 – transport do Osvětimi-Birkenau
  • v červenci 1944 prošla selekcí na práci – odjezd z Osvětimi
  • na přelomu let 1944 - 1945 nucené práce v Hamburku
  • jaro 1945 – transport do Bergen-Belsenu
  • 15. dubna 1945 – vysvobození britskou armádou
  • 50. léta – studium FF UK, obor němčina a čeština
  • 1990 – spoluzakládá Terezínskou iniciativu

Židovský původ byl pro její dětství i celý další život určující. Harmonie trvala do vypuknutí 2. světové války. Tatínek byl lékař, žili v Kutné Hoře, měla starší sestru. Když do Československa vstoupila nacistická vojska, viděla tatínka plakat. Prohlásil tehdy se slzami v očích: „Tak už nemáme republiku!“ Dagmar pochopila, že se děje něco hrozného. Bylo jí deset let.

Život do roku 1942 byl poznamenán protižidovskými nařízeními, nesměla například od určité doby navštěvovat školu. Stále však ještě žili doma v Kutné Hoře. Pak se postupně celá rodina musela přesunout do Terezína. Nejprve manžel sestry, pak sestra a nakonec i ona s rodiči. Tatínek nechal dcerám ušít malé batohy, aby mohly i ony nést něco z povoleného množství věcí. Přes shromaždiště v Kolíně doputovala rodina 5. června 1942 do terezínského ghetta. Okruh příbuzných a známých se postupně drobil, jak odsud odcházely transporty do koncentračních táborů. Dagmar zůstala s rodiči v Terezíně do prosince 1943. Na období strávené v terezínském domově pro dívky vzpomíná jako na nejhezčí etapu válečného utrpení, kdy byla obklopena vrstevnicemi, věnovaly se hudbě a poezii, vzdělávaly se a na práci chodila do terezínské zahrady.

Do Birkenau je odvezli v dobytčích vagónech. „Z Kolína do Terezína jsme pořád ještě jeli normálním vlakem, a i když ho hlídali četníci, mohli jsme volně chodit ve vagónech. Z Terezína jsme odjížděli sice přímo z ghetta, protože mezi tím byla postavena vlečka až do města, ale stály tam nákladní dobytčí vagóny a do těch nás nastrkali asi padesát i se zavazadly.“ Jména koncentračních táborů prý tehdy znal každý už od roku 1939, ale netušili nic o tom, že Osvětim je vyhlazovací tábor určený k masové fyzické likvidaci Židů. S rodiči se ocitla v tzv. rodinném táboře. Postupně se dozvídali o plynových komorách, ale zdráhali se tomu uvěřit. „Přemýšlela jsem o tom, že už nikdy nic jiného neuvidím, neuvidím strom nebo louku, nepojedu vlakem…“

Transporty obvykle po půlroce pobytu šly do plynových komor, v jejich případě se ale stalo něco jiného: bylo rozhodnuto, že práceschopní půjdou pracovat do Německa. To se však její rodiny nemělo týkat, nesplňovali kritéria. Otci bylo nad 50 let, ona byla zase příliš mladá. Stala se ovšem nečekaná věc. Někdo se zřejmě spletl a připsal jí 4 roky (uvedl rok narození 1925). Proto Dagmar Lieblová u selekce prošla a dostala se z Osvětimi pryč. Zbytek rodiny tam zahynul.

Opět v dobytčích vagónech je transportovali do koncentračního tábora Hamburg-Neuengamme. Nasazovali je na různých místech na extrémně těžkou práci. Ze sutin musely ženy vyhrabávat použitelné věci a materiál, cihly apod. Jídlo dostávaly jen jednou denně a bez ohledu na těžkou práci stejně málo jako v Osvětimi. Navíc málo spaly, protože byly neustále nálety. Tak to trvalo do jara 1945. Když i na tábor padla letecká bomba, přesunuli vězně dál.

Dagmar Lieblová se ocitla v Bergen-Belsenu. Tento tábor tehdy sloužil pro vězně z celého severozápadního Německa. „Tábor byl nepředstavitelně přeplněný. Nebyly tam kavalce, slamníky, sláma, nic, jen holá zem. Jen jsme tak jedna vedle druhé posedávaly, nebylo ani kam si lehnout. A hrozně moc šatových vší, kterých jsme se bály, protože přenášejí skvrnitý tyfus.“ Dunění z dálky ohlašovalo blížící se osvobozující armádu. V poslední chvíli příslušníci německých sil utekli a vězni zůstali pod dozorem maďarských vojáků. Britská armáda tábor osvobodila 15. dubna 1945.

Návrat pamětnice domů zkomplikovala nemoc. Nakazila se zřejmě skvrnitým tyfem. Přestože jim vojáci zřídili polní sprchy a pomocí práškového DDT prováděli hromadnou dezinsekci vězňů, nemoci se zabránit nepodařilo, nakazila se zřejmě již dříve. Dagmar Lieblová dostala horečky a skončila v nemocnici, kde proležela více než měsíc. Až v červenci se mohla vrátit do Československa speciálním vlakem vypraveným pro navrátilce.

Podle nahrávky z projektu Příběhy našich sousedů napsal Vilém Faltýnek.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)