Mgr. Anna Levová

„Já jsem to neprožila, já si to pamatuji jako malé dítě. Když se rodina sešla, tak začali vzpomínat. A abych se přiznala, tak jsem vždycky koukala vypadnout ven.“

„Naše rodina Doležalova se to dozvěděla od strýce Větrovce. On byl obuvníkem, tak se asi dostával k různým drbům snáze nežli lidé, kteří nebyli tak nějak mezi lidmi. Že se něco chystá, takže se sebraly ty dvě rodiny, sbalily a utekly se do lesa schovat. A další rodina Mikulcova tomu nevěřila a zůstala v baráku, takže skutečně prožili v baráku hrůzu nepředstavitelnou, protože kdo vyběhl ven, toho zastřelili, kdo nevyběhl ven, tak mu zapálili dům. Takže Janova Dolina lehla popelem. Oni to přežili. Oni to přežili a vyprávěli. Nevěřili, že se něco může stát, ale přeci jenom si udělali maximální zásoby vody, takže se jim asi podařilo hasit a uhasit, že přežili. Potom i dodávali už úplně jako poslední (vzpomínku), že jim hořel nějaký trám, tak tam si pomohli i muži močením.“

„Bratranec Jiří Větrovec zjistil – protože jezdil jako turistický průvodce do Sovětského svazu, tak v těch místech byl a zjistil – že Janova Dolina jako taková neexistuje, že to je prakticky Bazaltovo.“

„Udělala jsem tady školu, vystudovala jsem pajdu (pedagogickou fakultu – pozn. aut.). Končila jsem v osmašedesátém a v devětašedesátém můj bratr odešel z republiky. Když mě zavolali na okres a ptali se: ‚Soudružko, jaký styk máš se svým bratrem?‘ Já jsem huba nevymáchaná, tak jsem řekla, že pohlavní ne, že to nejde. To jsem už tam šla s rozvázáním pracovního poměru, protože mi bylo jasné, že když neskousnu přátelskou pomoc sovětské armády, tak mě těžko nechají učit. Nenechali. Jakmile zjistili, že mám tyto názory, tak jsem měnila zaměstnání.“