Natálie Laštovičková

* 1930  

  • „Tam přišla takzvaná Revoluční garda. To byly pěkní syčáci, nic dobrýho o nich neřeknu. My tam stojíme a radujeme se na ulici všichni a najednou přijdou tihle ti, nevím, kolik jich bylo, nevím, odkud se to mohli dovědět, ty mrchové, a vyvlekli tu nešťastnou hluchoněmou Němku, vyvlekli ji za vlasy. Vedle ní to její dítě řvoucí, mlátili ji obuškama, a vlekli ji prostě pryč: ‚Ty Němko jedna.‘ A nadávky strašný, a to nešťastný dítě, bože můj, řvalo šíleně, drželo se tý mámy. Teď tu mámu vlekli, ona mečela! Já jsem to viděla na vlastní oči, to bylo tak strašný divadlo, že jsme zcepeněli. Bohužel. Místo abysme se vrhli k nim a řekli, jak můžete tohle nešťastný stvoření, takhle handicapovaný, tím spíš že ona už je dávno vdova, ten její tam někde dávno padl, tak co od ní ještě můžete chtít. Ne, odvlekli ji pryč a nevíme kam. Ale my jsme byli takoví poserové, všichni. Tak já byla malá, mně ještě nebylo patnáct, tak nevím, jestli jsem se na ně mohla vrhat a mlátit je pěstičkama, byli ozbrojení. Ale že ti dospělí neudělali nikdo nic.“

  • „Všichni jsme byli u nás, měli jsme ohýnek, pekli jsme buřty, všechno bylo bezvadný, a najednou v noci tohleto. Probudili jsme se s Jirkou a slyšíme divnej rachot, hučení, říkali jsme si, jestli to nejsou kombajny, protože se počítalo s tím, že jsou žně. Takže on (Jirka – pozn. ed.) vyšel, šel na druhou stranu k silnici, a šel až k rozcestí a tam stáli Němci, představte si. Jsme možná jediní svědkové, kteří viděli Němce. Jirka tam za nimi přišel, začal na ně mluvit rusky a oni: ‚Wir verstehen nicht!‘ a dávali mu cigára, ale on nekouřil, žádná cigára nechtěl, tak mu dali aspoň ten bonbon. Říkal: ‚Já jsem se bál ten bonbon nevzít, tak jsem ho čapnul a honem jsem se otočil a běžel zpátky.‘“

  • „Jednou se stala tak hrozná věc, která nás tak vyděsila, že jsem si to zapamatovala na celý život. Najednou se vlak zastavil v polích, otevřely se vysunovací dveře vagonu. A teď tam vstoupil polskej důstojník a s ním asi čtyři vojáci. A on začal řvát. Ale tak řvát, že všechny děti, co jsme tam byly, jsme začaly řvát taky. My jsme se tak lekly, že jsme v tu ránu spustily hrozný řev. Rodiče bledí jak stěna, všichni tam stáli a koukali na ně, a on řval asi toto… my děti jsme samozřejmě nic nepochopily, ale pak mi táta vyprávěl, že řval asi tohle: Že jestli někdo u sebe bude mít nějakou zbraň, tak bude okamžitě vyveden ven a bude na místě zastřelen. A ať okamžitě řekneme, kdo má u sebe zbraň. My všichni vyvalený oči, nikdo neměl zbraň. Takže to minulo, řekl, teď jsme vám to odpustili, teď si vás ještě prohlížet nebudeme, ale příští stanici, jestli u sebe bude mít někdo zbraň, tak si to pamatujte.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 19.09.2016

    (audio)
    délka: 05:50:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Často jsme byli na hraně, ale vždy to dobře dopadlo

Natálie 34 let
Natálie 34 let
zdroj: Natálie Laštovičková

Natálie Laštovičková, rozená Kuftinová, se narodila 17. května 1930 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi. Oba rodiče pocházeli z Ruska a poznali se v Praze. Otec se do Prahy dostal jako utečenec a bývalý důstojník carského námořnictva, maminka s hereckým souborem MCHAT. Oba přijali československé občanství a poté se ve dvacátých letech přestěhovali do Užhorodu. Nataša měla dva starší nevlastní sourozence z prvních manželství svých rodičů. V roce 1938 byla rodina evakuována do Chustu, poté transportována v dobytčácích do Prahy a přišla o většinu majetku. Do Prahy dorazili po okupaci v březnu 1939. Natálie zažila Pražské povstání, přátelství s rudoarmějci i týrání Němců Rudými gardami. Rodina byla velmi proruská. V roce 1946 dostali všichni sovětské občanství. Z obdivu k SSSR Natálie prozřela v roce 1950. V roce 1953 postihla bratra Rafaela měnová reforma a také pronásledování některých nepohodlných sovětských občanů a emigroval do Kanady. V roce 1958 navštívila Natálie poprvé SSSR a setkala se zde se svými příbuznými. V roce 1968 se s manželem stala svědkem invaze vojsk z NDR a zapojila se do demonstrativních akcí. V roce 1969 získala opět československé občanství.