„My jsme šli do armády dobrovolně. Tatínek odešel do armády nejdříve a my jsme zůstali doma s maminkou sami. Všechno tam bylo rozbombardované a měli jsme jezdit velice daleko na práci. Když se to tatínek dozvěděl, jel domů na dovolenou a chtěl do armády vzít mě. Jenže já jsem tou dobou už byla na cestě. Jeli jsme Rovno, Šepetovka, až do Sadagory, kde jsme měli výcvik a přísahu, a pak jsme jeli na frontu. Doma mě tedy tatínek už nenašel, tak vzal s sebou sestru. Maminka a bratr zůstali doma a maminka pořád plakala, nechtěla být sama. Tak jí to tatínek vyřídil se Svobodou, že šla na důstojnickou kuchyň. I bratr i sestra, všichni tři byli pohromadě. Tatínek byl velitelem pekárny a já jsem byla u dělostřelců.“
„Výcvik jsme měly tak, jak muži. Plížení, přískoky, zalehnout… A bylo to velice náročné. Měly jsme jednoho desátníka, který nás i trestal za to, že neděláme takové přískoky jako muži. Nebo zalehnout. Tak jsme si na něj stěžovaly a dostaly jsme jiného. Ten byl jedinečný. Vždycky s námi pocvičil, pak nás nechal oddechnout… Ten byl jedinečný.“
„Když jsme skládaly zbraně. Oni nám nechali zbraně, že je musíme vyčistit, jenže potom jsme to neuměly složit dohromady, protože nám to nikdo neukázal. Oni jakože rozeberte to a pak si s tím dělejte, co chcete. No a my jako děvčata jsme špekulovala. Potom přišel jeden podporučík a řekl, že ví, že to neumíme, tak nám to pomohl složit. Vždycky nám nějaká součástka zůstala.“
„Ten první nástup, co jsme šly na frontu, jsme byly v lese. A poručík Novák, to byl náš velitel oddílu, nám říkal: ‚Děvčata, kopejte, zakopávejte se. Protože když by byl nálet…‘ No, ale my jsme byly poprvé na frontě, ještě jsme nevěděly, jak fronta vypadá, tak jsme se tomu smály. Moje sestřenice byla vdaná a byla tam i s manželem. Můj švagr poctivě kopal, vykopal zemljanku, na to jsme dali nějaké větve, pláštěnku a ještě hlínu. On poctivě kopal a když pak začaly padat miny, tak jsme byly rády, že se můžeme k němu vtlačit. Takže potom, když jsme se přesunovaly, tak jsme nikdy nečekaly. Prvně bylo kopat. Vzít lopatku a kopat. Ten první zážitek nás poučil.“
„Nejdříve se chodilo ,na poruchy‘. Němci nám přeřezávali káble, a také tam čekali, až to někdo z nás půjde opravit. Pak ho vzali do zajetí. Zpočátku jsme ,na poruchy‘ chodily i my, děvčata, ale pak už nás tam neposílali. Já jsem byla na ústředně, tak jsme hlásily poruchy, když se něco stalo. V poli jsem nasazená nebyla.“
„S Rusy jsme vycházeli vcelku dobře. Akorát u Liptovského Mikuláše si trochu vypili, tak se tam střílelo, tak jsme měli strach, nevěděli jsme, co se děje. Mysleli jsme, že se protrhla fronta. Až potom přišel náš velitel a povídá, ať nemáme strach, že si trochu popili, a tak si střílejí.“
„Nejlepší byly Vánoce 1944. Sice jsem se doma nikdy neměla k tomu, abych pekla vánoční cukroví a podobně, ale tady jsem řekla: ,Děvčata, uděláme si Vánoce, něco si upečeme.‘ Měla jsem maminku na kuchyni, tak mi dala všechny přísady, a pekly jsme cukroví. Takže o Vánoce jsme nepřišly.“
„Měli jsme na pozorovatelně jednoho vojáčka, který v noci, když se nám chtělo spát, tak nám zpíval do telefonu. Jednou nás ale náš poručík Novák přistihl, tak zařval: ,Klid na lince!‘ Tak ztichl.“
Emilie Kyselová se narodila 16. srpna 1925 rodičům Františkovi a Zdeňce Kozákovým v české vesnici Teremno (pozdější Lipiny) na Volyni v dnešní severozápadní Ukrajině. Otec se strýcem vlastnili a provozovali mlýn mezi Lipinami a Luckem, ten jim však po začátku války a sovětské okupace v září 1939 Sověti sebrali. Přes Volyň pak dvakrát přešla fronta, pod nacistickou správou se tamní Češi stali svědky vyvraždění lucké židovské komunity. V březnu 1944, po „osvobození“ Volyně Sověty, narukoval Emiliin otec František tak jako další volyňští Češi do 1. československého armádního sboru. O dva měsíce později ho následovala Emilie, kterou by v opačném případě sovětské úřady poslaly na práci do Ruska. Do čs. jednotky pak vstoupila i její mladší sestra, a nakonec i matka s bratrem. Celá rodina poté s armádou prošla Karpatsko-dukelskou operací. Emilie byla zařazena k telefonní ústředně u dělostřelců. Přes Krosno, Jaslo, Duklu a Liptovský Mikuláš se Kozákovi dostali až do Prahy. Po skončení války byli v září 1945 demobilizováni. Získali mlýn po vysídlených Němcích v Bohumilicích u Znojma, ten jim však po komunistickém převratu zkolektivizovali. Emiliin otec a sourozenci strávili několik měsíců ve vazbě. Po sametové revoluci si zažádali o restituci, v roce 2003 stále čekali na rozhodnutí soudu. Emilie Kyselová zemřela 11. října 2010.
Část Emiliiny rodiny ve vojenském (zleva: Emilie, otec František, strýc Václav Prokůpek, nejmladší bratr Jaroslav, maminka Zdenka, strýc Jaroslav Prokůpek, mladší sestra Anastazie) – v lese na polském území
Část Emiliiny rodiny ve vojenském (zleva: Emilie, otec František, strýc Václav Prokůpek, nejmladší bratr Jaroslav, maminka Zdenka, strýc Jaroslav Prokůpek, mladší sestra Anastazie) – v lese na polském území
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
