Anežka (sestra Pavla) Křivánková

* 1929  

  • „V roce 1950 už začaly ty procesy proti řeholním osobám. Už to začalo. V září 1950 jsme se odtud musely odstěhovat. První bylo, že sestra představená měla odjet do Prahy. Tam jí řekli, že se musíme odstěhovat. První skupina musela 13. září, asi z našich devíti domů. Potom další skupina, kde byly provinční domy jako ten náš klášter. Tak to bylo 28. září. Byly jsme odstěhovány do Bohosudova. Nám řekli: ,Vy nemáte žádný závazky. Jste volné. Můžete beze všeho odejít k rodičům a uvidíte. Třeba za rok se to změní a vrátíte se.‘ To všichni říkali, na rok. Protože to není možný, aby to vydrželo. My jsme všechny řekly: ,My jdeme s váma.‘ Tak jsme se rozhodly sdílet osud sester a v tom září, to jsem byla půl roku novicka, jsme odtud odjížděly do toho Bohosudova. Tady jsme nasedaly v jedenáct hodin a byly jsme tam kolem půlnoci. Vím, že když byla poslední mše svatá, že se zpívala taková jedna krásná píseň. ,Ó kolikrát zde Glória již znělo‘ a tak dál. A jak se nám zadrhl hlas, že jsme nemohly zpívat, jak se loučíme s tou kaplí. Ona je teď trošku jiná, protože během toho komunismu si tady vzali jak oltář, tak varhany. Takže je to trochu jiné. Tady bylo během těch čtyřiceti třech let, co jsme tu nebyly, skladiště CO. Takže to bylo celkem ušetřené.“

  • „V roce 1952 nám vzali ty sestry, o kterých si mysleli, že mají vliv na druhé. Tak z každého řádu vzali někoho a odvezli je do Hejnic. My jsme nic nevěděly. Najednou chtěli sestru Karličku do kanceláře a už se nevrátila. Prostě tak, jak byla v tom špinavým - v sobotu jsme čistily stroje. Tak ji odvezli do těch Hejnic. Takže potom trvalo chvilku, než dostala pořádný vybavení. Tehdy to právě byla taková těžká noc. Jak jsme se vrátily z továrny, tak nám vysvětlili, proč ji zavřeli. Že to byla špionáž a já nevím co všechno. Tak jsme si to vyslechly v tichosti. Teď v noci najednou už jsou tady zas. To byla celá skupina mužů a ta referentka mezi nimi. My jsme je nechtěly pustit a zabarikádovaly jsme se. Nevěděly jsme, co chtěli, jestli domovní prohlídku nebo co. Oni tloukli na všechny možný strany. My jsme byly na verandě a oni byli venku, dole na prostranství. My jsme říkaly: ,Kdybyste, paní referentko, byla sama, tak bysme Vás pustily, ale že máte takový doprovod...‘ Tam bylo několik mužů a to víte, fantazie pracovala. Tak jsme jich tam nepustily a volaly jsme do tmy o pomoc. Nikdo na pomoc nepřišel. Ale jak oni viděli takový ten strach, tak řekli, že pojedou, a odjeli. Na druhý den zrána jsme slyšely, jak telefonuje, že jsme jí neotevřely, a jak dělá veliký povyk a že nás v továrně čeká veliké překvapení. My jsme potom do té továrny jezdily s nejnutnějšími věcmi, kdyby nás také vzali jako sestru Alenu nebo jiné. Takže jsme s sebou vždycky nosily mýdlo, ručník a kartáček na zuby. Potom už byl klid. Když se potom lidé ptali paní referentky, co to bylo v noci u nás, ona jim říkala, že u nás byli zloději a že nás šli chránit.“

  • „Ty tři sestry z toho Zábřehu, ty byly uvězněny na rok a půl nebo tak nějak. Oni jim řekli, že modlitba mariánského roku je opisem relace zahraničního nepřátelského vatikánského vysílače. Že ta modlitba hanobí a znevažuje Sovětský svaz a jeho představitele. Už to byly vesměs takové starší sestry a potom přišly takové zdravotně hodně špatné. Bylo na nich vidět, že prožily něco velmi těžkého. Vlastně jich bylo vězněno jedenáct. To byly všechno vesměs takové kratší tresty. Nejdéle byla vězněná sestra Cyrila.“

  • Tazatel: „Kdy jste prošla noviciátem?“ A.K.: „Až v padesátém roce. To bylo tak: Já jsem v čtyřicátém devátém maturovala. To jsem už měla víceméně komunistická témata. Jako téma písemky z češtiny bylo: Husitská revoluce, Tábor, Lenin a Stalin a Ústava Československé republiky. Tak co si teď vybrat? Tak jsem si vybrala Husitskou revoluci. Tam jsem mohla nějak zamotat ten feudalismus. Věděla jsem zpaměti jeden výrok od pana prezidenta Beneše, který se mi tam hodil: ,Koruna naší vlasti byla několikrát osekána, ale kořeny tkví pevně v zemi. Sestupme ke kořenům a koruna se opět zaskví novými ratolestmi.‘ Tak jsem to končila. Při otázce z filozofie jsem dostala marxismus-leninismus. Tak jsem také musela napnout, co se dalo. Nejhorší bylo to, že člověk musel říkat to, s čím nesouhlasí.“

  • „Jednou večer před Smrtnou nedělí jsme přišly z továrny a představená řekla, že zítra máme slib. Bez nějaké přípravy. Protože oni už se doslechli, že nás chtějí nějak rozhodit. Odstranit z toho velkého společenstva. Státní úřad pro věci církevní. Ten byl nový. Takže jsme byly rády, že můžeme složit sliby. Tak ta naše skupina osmi sester složila slib. Všechny jsme zůstaly. Žijeme už jen dvě. Letos je to šedesát roků od skládání slibu. 11. března v 51. roce. Skutečně jsme složily sliby a představená byla volána do Prahy a tam jí řekli, že všechny nejmladší, které byly v bohosloví novicky, kandidátky, že musí opustit klášter a odejít na různá místa. Oni nás dali jako sanitárky do různých nemocnic, aby nás získali pro civilní život. Té noci jsme se balily a ráno jsme byly připravené k odjezdu. Stály jsme před klášterem. A tam byla celá řada nějakých civilních mužů, osob. Jeden z nich, byl to myslím krajský civilní tajemník, vyvolával: ,Liberec – deset kusů, Rakovník – pět kusů, Kladno – pět kusů, Ústí nad Labem - čtyři kusy.‘ A představená: ,Vždyť to přece není dobytek?!‘ Potom jsme odjely v doprovodu jednoho zmocněnce. Nikdo nás nesměl doprovázet. My jsme jely do Liberce a ostatní na jiná místa.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kroměříž, 26.04.2011

    (audio)
    délka: 01:47:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkali jsme si, že je třeba vydržet a zůstat věrné

Sestra Pavla Křivánková v roce 1980
Sestra Pavla Křivánková v roce 1980
zdroj: archiv pamětníka

Anežka Křivánková, řeholním jménem sestra Pavla, se narodila v roce 1929 v Modré u Velehradu. Už po obecné škole nastoupila na klášterní školu v Napajedlech a po jejím ukončení zůstala v řádu Milosrdných sester sv. Kříže. Po nástupu komunismu byly v září roku 1950 všechny sestry deportovány do centralizačního kláštera v Bohosudově. Tam pamětnice těsně před další deportaci složila řádový slib. Jako dělnice potom prošla továrnami ve Varnsdorfu a v Trutnově. Na všechny sestry byl vyvíjen nátlak, aby odešly z řádu, a byl kontrolován každý jejich krok. Od poloviny padesátých let pracovala sestra Pavla jako ošetřovatelka v Lukově u Zlína. Od roku 1964 byla asistentkou nové provinční sestry představené a u této činnosti zůstala dvacet let. Roku 1984 byla zvolena do generální kapituly ve Švýcarsku a tuto službu vykonávala až do roku 1997. V současnosti žije v klášteře sv. Kříže v Kroměříži.