Marie Kozubíková

* 1932  

  • „Jedenkrát jsme byli, v tom dubnu už se dalo chodit aji na pole. A my jsme byli na poli a přes hlavy nám začalo hvízdat cosi, no tak jsme letěli z pola pryč, aji tam súsedé, Kolínkovi sa jmenovali. Prý: ,Propánakrále, že co je?‘ A to vypadalo tak, jak když od Lužnej to přes tu Polanku hvízdalo. Nevím, dovčilška nevím, proč to bylo. Ale napřed jsme byli schovaní pod mezú. A potom už nám to nedalo, tak jsme sa už radši plížili do dědiny. Protože my jsme měli nad dráhú. My jsme měli pole, jak byla dráha, a nad dráhú jsme měli. A šli jsme sa schovať a nevím, přesně nevím, jestli to bylo teda, jak vypalovali zasej ten Juříčkův mlýn. To už jsou takové, víte, že, takové nejasnosti, to už nevím. Vím, že jsme letěli dom radši, protože tam to bylo nebezpečné.“

  • „Pamatujete si nějak víc osmašedesátej rok? Takovej ten... takový to reformní období a tu sovětskou okupaci?“ - „Pamatuju. Pamatuju. To jsem byla těhotná s tím posledním chlapcem. Pro nás to bylo strašně smutné. My jsme šli na pole a plakali jsme, a ti, co byli jako takoví, co jim to nevadilo, byli aji možná ve straně, tak tam nakládali fůru obilí a smili sa a dělali na to takové švandy, a my jsme si... vám je do zpěvu. A my jsme šly se sestrou a opravdově plakaly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prlov, 27.06.2019

    (audio)
    délka: 55:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I ve zlém člověku se jiskřička objeví

Marie Kozubíková, za svobodna Šafaříková, se narodila 20. září 1932 ve Valašské Polance. Během válečných let byli u Šafaříkových ubytováni němečtí vojáci. V dubnu 1945 je vystřídali členové SS komanda Josef, které již v té době mělo na svědomí životy lidí z Ploštiny, Prlova a Juřičkova mlýna. Šafaříkovi nic netušili. Jen díky skromným informacím od polského kuchaře Mariana, který s esesmany cestoval a uměl trochu česky, se postupně dozvídali celou hrůzu. Dne 2. května 1945 od kuchaře zjistili, že nacisté jdou vypalovat. Zatím stále nevěděli kam a proč, ale po návratu členů Jagdtkommanda již bylo vše jasné. Za plotem stáli zajatí obyvatelé Vařákových pasek. Nacisté je začali tvrdě vyslýchat, a když se od pasekářů nedozvěděli, co chtěli, vynesli rozsudek. Dalšího dne měli být všichni včetně žen a dětí oběšeni pro výstrahu na stromech u cesty. Díky farské hospodyni Aurelii Ludwigové a faráři Janu Absolonovi se však podařilo nacisty přesvědčit, ať ženy a děti propustí. Po osvobození žili Šafaříkovi poklidným a spokojeným životem, do nějž v roce 1948 vstoupil únorový komunistický převrat. Věřící rodinu s hospodářstvím čekaly nemalé problémy. Především šlo o silný tlak na odevzdání hospodářství jednotnému zemědělskému družstvu a neúměrně zvyšované dodávky. Během padesátých let se Marie potkala s budoucím manželem Ladislavem Kozubíkem, který měl za údajné šíření letáků v té době již za sebou tvrdý komunistický žalář v Uherském Hradišti. Přes všechnu nepřízeň doby a režimu se Kozubíkovým podařilo vychovat šest dětí a žít tak, aby se nezpronevěřili morálce a víře.