Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kozubíková (* 1932)

I ve zlém člověku se jiskřička objeví

  • narozena 20. září 1932 ve Valašské Polance

  • během druhé světové války byli u její rodiny ubytováni němečtí vojáci

  • v dubnu 1945 byli u její rodiny ubytováni členové SS komanda Josef

  • v květnu 1945 byli u její rodiny soustředěni zajatci z vypálených Vařákových pasek

  • po únoru se rodina potýkala s vysokými dodávkami a tlakem na vstup do družstva

  • manžel Ladislav Kozubík na začátku 50. let vězněn v Uherském Hradišti za údajné šíření letáků

Ta hrůza nad námi visela

Marie Kozubíková se narodila 20. září 1932 ve Valašské Polance rodičům Janovi a Rozálii Šafaříkovým. Rodina skromně hospodařila na několika hektarech půdy, měla krávy a slepice. Pokojný život ve valašských kopcích však brzy přerušila nacistická okupace. Marie Kozubíková vzpomíná na německé vojáky ubytované u nich doma. „První den, co jsem šla do školy, začala všude jezdit auta s Němci. Pro mě jako děcko to nebylo nijak hrozné, ale rodiče z toho byli moc smutní. Ze začátku jsme nepoznali nic zlého. Vojáci k nám byli slušní. Spávali u nás, byli čistotní. Vždycky když se odněkud vrátili, oholili se a umyli. A když k nám pak přišli podruhé, vítali se s námi jako staří známí. Ale ta hrůza nad námi visela,“ vypráví pamětnice.

Přítomnost německých vojáků byla ve Valašské Polance běžná. Vojáci zde bydleli u více rodin podle toho, kde bylo místo. Podle Marie Kozubíkové plynul život na vsi až do dubna 1945 relativně poklidně. Vzpomíná pouze na jeden incident, kdy došlo k odvlečení rodiny Janouškových. „Paní Janoušková k nám chodila. Ona měla švagra v Anglii. Sebrali ji a dokopali. Měli hodně dětí a ta děcka také sebrali, myslím, že všichni skončili v koncentráku,“ líčí pamětnice. Podle všeho šlo o příbuzné Karla Janouška, jenž během druhé světové války organizoval vznik československých leteckých jednotek v Royal Air Force a jako jediný Čechoslovák získal hodnost leteckého maršála, kterou mu v roce 1945 udělil britský král Jiří VI.

Vypalovali jsme

Zlom nastal koncem dubna 1945, kdy se u Šafaříkových ubytovali členové jagdtkommanda Josef. V té době měli již na rukách krev umučených z Juříčkova mlýna, Ploštiny a Prlova, osad, jejichž obyvatelé pomáhali partyzánům a zaplatili za to nejvyšší cenu. „Usadili se v naší izbě, natahali si tam káble a my jsme museli být v kuchyni. S nima tam přišel i ten jejich sluha, kuchař, to byl Polák. Přes něj jsme se pak trochu dozvídali, co jsou zač. To víte, polekali jsme se. V domě u hřbitova bydlelo další komando. Byli dost drsní, moc si nás nevšímali, jenom ten jejich kuchař si s námi povídal. Jeden den u nás také přenocovali a na druhý den se kamsi vypravili. My jsme se ptali toho Mariana, toho Poláka, co se děje. A on pravil: ,Jedeme na zátah.‘ K večeru přijeli a my se ho ptali: ,Kde jste byli?‘ A on povídá: ,No, vypalovali jsme.‘ Tak to byla hrůza,“ vypravuje Marie Kozubíková. Po návratu jagdtkommanda zaslechli Šafaříkovi z vedlejšího pokoje vzrušený hovor. „Byla tam slyšet nějaká žena a tatínek, on byl takový moralista, pravil: ‚Tož eště babu si tam dovedli, počuvajte.‘ A ten Marian pravil: ,Ne, oni tam vyslýchají.‘ My když jsme chodili na záchod, museli jsme jít s jedním vojákem, záchody byly venku na dvoře. Jak na dvoře rozsvítil, viděli jsme, že u naší zahrádky u plotu stálo asi patnáct lidí. Malé děti tam byly bosé. Ten den pršelo a sníh metl, všichni tam byli takoví schoulení, ale pomoct jsme jim nemohli. Byli jsme z toho špatní, protože doma bylo teplo a jídlo. A ten kuchař Marian nám zase říkal: ,To jsou ty lidi, co jsme vypálili. A oni je někam povedou.‘ Mám dojem, že šlo o Vařákovy paseky. K mé sestře se po válce hlásili lidé z Vařákových pasek a říkali: ,To jsme byli my, tam u vás na dvoře,‘“ vypráví pamětnice.

Můj národ je špatný

Na Vařákových pasekách došlo před jejich vypálením k přestřelce mezi partyzány ze skupiny Jana Žižky z Trocnova a před válkou prchajícími nacistickými vojáky, kteří zde měli v plánu umístit vysílačku. Po přestřelce zůstalo na obou stranách po jednom padlém, zbytek nacistů utekl do údolí. Vypálení Vařákových pasek bylo odvetou. Obyvatel zde žilo celkem šestnáct. Nacisté je po vypálení osady hnali devět kilometrů do Valašské Polanky, kde po bezvýsledných a surových výsleších padl rozsudek. Následujícího rána měli být všichni, včetně žen a dětí, pověšeni. Marie Kozubíková vzpomíná na Němku Aurelii Ludwigovou, která posluhovala na faře. „Slečna z fary byla Němka a byla tam za ně orodovat. Maminka jí jednou vyčítala: ,Slečno, co jste to za lidi, že tak děláte?‘ A ona povídá: ,Paní Šafaříková, já ne, já s nima nejsem, mňa to mrzí. Můj národ je špatný,‘“ vzpomíná Marie Kozubíková.

Aurelie Ludwigová skutečně na Němce naléhala tak dlouho, až od původního plánu upustili. Děti a jejich matky byly propuštěné. Nacisté však odvlekli Jana Polčáka, Karla Vařáka, Františka Žáka a Rozinu Šopovou do nedaleké Hošťálkové, kde je po surovém mučení zastřelili. Tato čtveřice se předtím účastnila odboje jako členové partyzánského oddílu Nikolaje Slepcova. Pracovali jako spojky a partyzánům poskytovali i úkryt. Příběh statečné Aurelie Ludwigové končí dobře. I když se původně spolu s farářem Janem Absolonem nabídla výměnou za životy dětí a žen, dožila se vysokého věku a je pochována na hřibově ve Valašské Polance.

I ve zlém člověku se jiskřička objeví

Při odjezdu z Valašské Polanky na samém konci války sesedl z koně generál Karl Edelmann a ve dvoře objal nejmladší dceru Šafaříkových. „Museli jsme nastoupit před chalupu a přijel tam na koni ten Němec a chytil tu naši desetiletou Lidušku. Mysleli jsme, že jí něco udělá, ale on ji pak pustil, skočil na koně a jel. Ptali jsme se kuchaře Marina, proč ji tak objímal, a on říkal, že včera byl velký nálet v Drážďanech a že to tomu Němci zabilo manželku i dceru. Asi aj v tom zlém člověku se kdesi nějaká ta jiskřička objeví,“ vypráví Marie Kozubíková.

Budete trpět

Po odjezdu Němců netrvalo dlouho a ve vsi se objevil první osvoboditel. „Bylo to v pátek. Ráno jsme byli v kostele, pak jsme přišli domů a snídalo se. A byl divný klid. Bylo slyšet takové divné, krátké výstřely. Tatínek říkal, že to už jde fronta. Šli jsme se schovat do stodoly. Ale pořád bylo ticho, sem tam výstřel. Tak jsme se vyšli ven podívat a po dráze šel nějaký voják, občas vystřelil do vzduchu a volal: ,Je mír, je konec války!‘ Napřed jsme tomu nevěřili, ale pak jsme začali plakat a objímat se,“ líčí pamětnice první mírový den ve Valašské Polance. Oslava a vítání osvoboditelů byly divoké a radostné. Sedělo se na louce za dědinou, vojáci se promíchali s místními, každého zajímalo, jak šla fronta a co osvoboditelé cestou prožili. „Byl tam nějaký důstojník a ten pravil: ,Vy se tady tak radujete, ale vy si na to vzpomenete, až budete trpět.‘ My jsme se zlobili. Co tím ten voják myslel, nám bylo jasné až potom,“ vzpomíná Marie Kozubíková.

Tak ho tam tloukli

Poválečná léta prožili Šafaříkovi v klidu a radosti, že je mír. Potom však přišel Vítězný únor. „Neměli jsme sympatie k nastupujícímu komunismu. Věděli jsme, že náboženství ani soukromničení se u nich nenosí. Byli jsme závislí na hospodářství a pak jsme museli dávat dodávky, které byly vysoké,“ říká pamětnice. Nejen dodávky, ale i tlak na vstup do družstva se stupňoval. Marie se v roce 1955 provdala za Ladislava Kozubíka. Pracoval jako řidič autobusu a komunisté mu vyhrožovali, že o práci přijde. Vydrželi hospodařit ještě další čtyři roky, než vstup do jednotného zemědělského družstva podepsali.

Ladislav Kozubík měl ještě z doby před sňatkem s režimem své zkušenosti. „Manžel byl v padesátých letech zavřený, to bylo ještě před vojnou. On byl muzikant, přišli za ním na koncert kamarádi a dali mu nějaký papírek, že to musí roznášet. A večer už u něj byli policajti a sebrali ho za roznášení letáků. Byl v Hradišti. Zuby měl tak vyviklané, že čtrnáct dní jedl jen krupici, tak ho tam tloukli,“ vypráví pamětnice.

Máme všechno, jen morálku ne

Marie a Ladislav vychovali šest dětí. Během dlouhých let komunistické vlády v Československu žili skromně a v katolické víře. „Když přišla revoluce, vůbec jsme tomu nevěřili, ale dušičky nám zaplesaly. Teď máme všechno, ale nemáme morálku. Dřív se podala ruka a věřil si člověk, jako kdyby byl u advokáta. A teď můžete mít advokátů, kolik chcete, a nic není postižitelné. Může se všechno, a to je velice zlé,“ uzavírá Marie Kozubíková.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)