„Jsme útočili, tam byly tři chalupy a v nich měli [Němci] kulometné hnízdo. Tak jsme to museli zničit, a jak jsme dělali ty přískoky, Němci tak do nás prali, že to svět neviděl. Padali naši kluci, hromada jich byla i mrtvých i poraněných. Já jsem skočil do takové hluboké cesty a chtěl jsem udělat přískok další a vtom mě dostal tadyhle střepinou zásah.“
„[Naše jednotka] dostala ve vesnici Wrocanka a první rota ve vesnici Machnówka. Druhý den Němci udělali protiútok, ale tak zrovna tam šla už třetí brigáda a oni šli se zpěvem, tak je tam seřvali, jestli takhle se chodí na frontu.“
„Divize SS. [Tak oni všechno ničili?] Jak oni nesli jméno, pálili a stříleli všechno před sebou či za sebou. Nechávali černé pole. [Tenkrát zabili i někoho z vesnice?] Kdo se schoval, tak se schoval, a co byli ti [někteří vesničané], tak místy měli nadělané lidi schránky, takové sklepy, a třeba ve sklepě šest lidí, zahodil tam [německý voják] pár granátů a šel. To byla ta německá garda.“
„Já jsem [s Němci z domu] vycházel opravdu dobře. Ona mě brala, říkala, že jsem jí nahrazoval [vlastního syna], té staré paní. Byli tady dva, táta se synem a mladý uměl po česku. On za první republiky sloužil u pětatřicátníků v Plzni a potom byl, já nevím, ve Francii, v Jugoslávii a v Rusku byl až někde s Hitlerovou armádou.“
„Za městem Lutsk jsme byli jeden čas u obrany, protože Sověti vzali sílu, tenkrát dělali operaci Jasko-kišiněvskou na Rumunsku. Až druhého května, ještě prvního května jsme oddefilovali v Kivercích, vrátili jsme se tam, a druhý den jsme se naložili a čurdili jsme tam na rumunské hranice.“
Poručík v.v. Václav Kocek se narodil 5. ledna 1924 v obci Palče na Volyni v tehdejším Polsku. Pochází z komunity volyňských Čechů, kteří přišli do oblasti západní Ukrajiny ve druhé polovině 19. století. Václav na Volyni v mládí zažil jak polský režim, tak od 17. září 1939 nadvládu Sovětského svazu a od 22. června 1944 režim nacistického Německa. Po neúspěchu wehrmachtu v Sovětském svazu dobývala Rudá armáda zpět „své“ území a právě tehdy došlo k bojům přímo v obci Palče, při nichž byla zlikvidována téměř polovina vesnice. Václav se po osvobození Volyně přihlásil dne 23. března 1944 do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Byl zařazen do budoucí 1. tankové brigády a samopalníků a sloužil v motorizovaném praporu samopalníků pod vedením Antonína Sochora. Zúčastnil se Karpatsko-dukelské operace, kde byl dne 12. září 1944 raněn. Od 20. září 1944 do začátku 1945 se léčil v sovětské polní nemocnici a poté u polské Jaroslawi. Po vyléčení nastoupil do sovětského náhradního pluku a krátce poté odjel do slovenského Humenného, odkud byl zařazen do strážního oddílu. Po ukončení druhé světové války se usadil v obci Buková u Horšovského Týna. Pracoval jako soukromý zemědělec a poté byl zaměstnancem jednotného zemědělského družstva. Václav žil v obci Buková až do své smrti, zemřel dne 19. června 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
