MgA. Jan Klusák

* 1934  

  • „To jsem právě dokončil elektroakustickou skladbu O sacrum con vivium. Pracoval jsem na ní v tom horkém létě 1968 v rozhlase s legendárním zvukařem panem Zamazalem. Dokončili jsme to někdy 19. srpna, krátce před okupací. Pan Zamazal to v rozhlase zamkl do nějaké skřínky ve zdi, která nešla odnést. Takže to tam zůstalo zamčené a přišla okupace. Ještě jsme spolu mluvili a on mi říkal, že neví, co se s tím stalo. Ruská armáda totiž obsadila celý rozhlas, a když odcházeli, ukradli úplně všechno. Co se dalo odnést, odtrhnout, to vzali – magnetofony, židle, stolečky, všechno odnosili. Ta nahrávka byla ale ve skříňce ve zdi, tu nešlo odemknout ani odnést. Tak na to nepřišli, a to tam zůstalo. Takže to tam pan Zamazal našel a volal mi, že to našel, že to existuje. Takže to je osud nahrávky spojený s okupací rozhlasu.“

  • „To vám ještě řeknu, když byl ten kvas v roce 1968 a ti funkcionáři se báli, že je budou lidi věšet jako v Maďarsku, tak byli hysteričtí. Byl jeden zpěvák Cutych už tehdy na ministerstvu kultury a kontaktoval mě na jednom ze shromáždění na podporu Dubčeka. Ještě u toho byla nějaká bába, která vypadala jako domovnice. Zavlekli mě na ministerstvo a šili do mě – že byli dubčekovci, že byli vždycky pokrokoví, že chránili takové, jako jsem byl já. A že jim to musím dokázat, kdyby se něco dělo, tak se za ně musím postavit a říct, jak byli hodní. A sotva se to otočilo, tak ten Cutych tam na tom ministerstvu řval, že všechny zakáže, a první na řadě jsem byl já.“

  • „Tak začalo se to projevovat až koncem roku 1969, předtím mě ještě sem tam někde hráli. A pak mně měli někde hrát tu VI. invenci pro nonet. Bylo to na jednom z těch středečních Svazových koncertů. Byl to smíšený program, měl jsem tam jedno číslo. Přišel jsem na ten koncert a bylo mi oznámeno, že to nebude, protože nonet onemocněl. A od té doby každý onemocněl, kdo mě chtěl hrát. Smetáčkovi zakázali hrát moje symfonie, jen na konci roku 1970 mu dovolili ještě reprízovat moji 2. symfonii. Nakonec jsem měl někomu, už nevím komu, dělat hudbu k filmu a tomu zatelefonovali z Barrandova, že to také nesmím dělat. To už byl rok 1970, to už na Barrandově byl na hudbu vrchní dramaturg Toman, který tam přišel právě dělat čistku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.01.2015

    (audio)
    délka: 04:11:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Schovat se a přežít...

Fotografie z mládí
Fotografie z mládí
zdroj: archiv pamětníka

Jan Klusák (pův. jménem Jan Filip Porges) se narodil 18. dubna 1934 v Praze do rodiny strojního inženýra. Tatínek byl židovského původu, kvůli čemuž žila rodina odděleně. Jan Klusák vyrůstal s matkou a během války také s babičkou v Polabci u Pardubic. Otec pravděpodobně zahynul na počátku roku 1945 v koncentračním táboře Osvětim. Po válce si matka vzala zpět své rodné jméno a dala přejmenovat i syna. Jan Klusák studoval na Benešově státním gymnáziu a později na AMU v oboru skladba. Po studiích spolupracoval nejdříve se souborem Komorní harmonie v čele s Liborem Peškem, později psal hudbu scénickou i filmovou. Spolupracoval s autory tzv. České nové vlny. Sám byl také jako herec obsazován. V 60. letech postupně spolupracoval s Evaldem Schormem, Věrou Chytilovou, Janem Němcem, Jaromilem Jirešem a mnoha dalšími. Scénickou hudbu psal především pro režiséra Otomara Krejču (Zahradní slavnost, Majitelé klíčů, Konec masopustu atd.). Po okupaci Československa 21. srpna 1968 byla jeho hudba považována za nežádoucí. Od roku 1969 do roku 1976 spolupracoval také s Divadlem Járy Cimrmana jako herec i hudebník. Koncertně jeho hudba téměř nebyla provozována, spolupráci udržel pouze s animovaným filmem, a to díky režisérům Jiřímu Brdečkovi a Jaroslavu Bočkovi. V roce 1977 však nastal zlom, když byl Jaroslavem Dietlem vyzván ke spolupráci na seriálu Nemocnice na kraji města. Od 80. let také spolupracoval s výraznou osobností animovaného filmu Janem Švankmajerem. Po sametové revoluci získal řadu čestných funkcí, byl zvolen předsedou hudebního odboru obnoveného spolku Umělecká beseda, místopředsedou České hudební rady i do umělecké komise mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Ačkoli mnozí znají spíše jeho filmovou, televizní nebo scénickou hudbu, psal také řadu komorních a orchestrálních skladeb. Jeho hudební styl vychází z dodekafonie a serialismu. Je jedním z nejzajímavějších českých hudebních skladatelů současnosti. V roce 2006 převzal ocenění Medaile Za zásluhy III. stupně z rukou prezidenta České republiky Václava Klause.