„Jako farář jsem byl nejprve na Hvozdnici – to byl řekněme zdevastovaný sbor, protože tam nebyl osm let žádný farář. Pak v roce 1968 odpadli církevní tajemníci, tak řekli, abych si tam šel zkusit moje nové metody, že tam nemám co zkazit, že tam jsou jenom dva věřící. Tak jsem tam šel a za rok se podařilo, že vesnice byla na nohou a kostel byl plnej. Pak se vrátila ta státní moc nad církví a s ní církevní tajemník a ten řekl, že mám jít pryč. Dali mi seznam neobsazených sborů, že si můžu vybrat. tak jsem řikal, že nikam nepudu, že jsem tady instalovanej a že zůstanu se sborem. Zůstal jsem ještě asi půl roku, ale nesměl jsem kázat, tak moje kázání vždycky někdo z věřících přečet. Vzdoroval jsem, ale pak řekl synodní senior, že tam dá jiného studenta s manželkou, aby se staral o ten sbor, tak jsem odešel do Nového Města pod Smrkem. Tam zase na mě naskočil církevní tajemník – já jsem tam měl mládež – a řekl, že když budu dobře pracovat, tak že mi zvýší můj plat o 60 Kč – bral jsem asi 560 Kč. Tak jsem mu řekl: ‚To myslíte, když budu špatně pracovat, když nebude mládež atd.‘ Takže jsme se hned dostali do konfliktu. Tam to zase rostlo v tom Novém Městě pod Smrkem: byla mládež, zpívali jsme. Tak mi bez udání důvodů odebrali státní souhlas.“
„To pořád jelo, policie to mapovala, ale vypadalo to, že zakročovat moc nebudou. Až potom se setkal Martin Jirous s Havlem a vyložil mu i s fotkama dění v undergroundu (i když tenkrát se to tak ještě nejmenovalo) – předložil mu Zprávu o třetím hudebním obrození. Havel tu zprávu uveřejnil v nějakém anglickém mezinárodním časopisu. Na základě toho to nějak v Moskvě vyhodnotili a přišel rozkaz s tím zatočit, aby se to dál nešířilo. Takže jsme normálně hráli jako dřív a najednou nás zničehonic asi šestnáct nebo sedmnáct mladejch lidí v jeden den zavřeli. V jeden den zátah a všichni jsme byli na Ruzyni. Já jsem tomu nevěřil. Když mě brali, tak jsem řikal: ‚To je nějaký omyl, já tady zpívám písničky, už je rok 1976, tak není možný, aby nás za tohle zavřeli.‘ Vedle v cele byl Vráťa – ten hrál jenom na saxofon a neřekl nikdy ani slovo, tak ho přece nemůžou zavřít.“
„Bylo to otravný. Strašná sledovačka. Žili jsme pořád v takovém výjimečném stavu – domovní prohlídky, zadržování, výslechy a tak. Mě jednou ráno odvedli normálně policajti – ne příslušníci StB. V Košířích je pošta a oni mi dali pouta a přivázali mě k ústřednímu topení, tam, co lidé chodí na poštu. Takže od rána chodili lidi na poštu a zdravili mě a ptali se, co tam dělám. Já to ale nevěděl. Pak asi ve čtyři odpoledne přišel ten policajt a pustil mě. Měli prý za úkol mě zadržet, abych se nemohl setkat s nějakým rakouským ministrem, který tu byl na návštěvě a měl se setkat s chartisty. Tak to je jenom taková ilustrace jejich teroru, který na nás uplatňovali.“
„Jmenuji se Svatopluk Karásek a jsem narozený 18. října 1942 – tedy za války. Můj otec byl Petr Karásek a matka byla Doubravka Karásková, rozená Černíková. Měl jsem dva starší bratry: Milana – inženýra zeměměřiče a fotografa Oldřicha Karáska, který zemřel asi před rokem a půl, takže jsem z naší rodiny zbyl už sám.“
„Já to řikám tak: Šli jsme první den do školy. Vidím zajímavého kluka, jak taky jde, tak se ho ptám, jestli jde taky do té vinařské školy. On byl ve čtvrtém a já po převelení z Děčína ve třetím ročníku. No a tak jsme se dali do řeči, že je z Počernic a tak dál. Já mu najednou nějak povídám, že nemám v tašce nic, jenom Bibli, a on otevřel tašku a měl tam taky Bibli. Tak to jsme ocenili tu náhodu a nešli do školy, ale do restaurace U Šrachtů, kde jsme si o tom začali povídat a sblížili jsme se.“
Svatopluk Karásek se narodil 18. října 1942 v rodině ministerského úředníka Petra Karáska, který byl po únoru 1948 krátce vězněn a nakonec mohl pracovat pouze jako pomocný dělník, a Doubravky Karáskové, rozené Černíkové, z jejíž strany měla rodina evangelické kořeny. Už jako kluk byl ovlivněn beat generation, která ho inspirovala k individuální cestě životem. Později do jeho života vstoupil Nový zákon. Blízké mu od dětství bylo i po matce zděděné šaškovství. Po absolvování základní školy v Praze na Smíchově nastoupil na zahradnickou školu v Děčíně. Po druhém vyloučení přešel na vinařskou školu v Mělníce, kde se zrodilo celoživotní přátelství s Vráťou Brabencem. Poté studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, kam byl i za přispění prof. Hromádky napodruhé přijat. Fakulta se snažila příliš nevybočovat, zato studenti hledali nové cesty zprostředkování víry a organizovali rozličné umělecké akce. Na rozdíl od části starší duchovenské generace v rámci Českobratrské církve evangelické se přátelé z okruhu Svatopluka Karáska snažili spíše o propojení víry s prostředím kumštu a nesdíleli potřebu angažovat se v nápravě společenského a politického dění. Obrat u Svatopluka Karáska nastal až smrtí Jana Palacha a následnou okupací. V roce 1968 nastoupil do svého prvního farářského místa ve Hvozdnici. Vzkvétající sbor však musel po konfliktu s církevním tajemníkem opustit a byl přeložen do Nového Města pod Smrkem. Po opakovaných problémech mu byl nakonec odebrán státní souhlas. S tím se dostavily existenční problémy. Nakonec byl přijat za kastelána hradu Houska, kde prožil s manželkou Stáňou a s dětmi několik krásných let. Přišlo pozvání do undergroundu, jehož společenství až do emigrace již neopustil. Na Housce se vytvořila jedna z nezávislých komunit. Častými hosty na Housce byli faráři z okruhu Nové orientace, např. Miloš Rejchrt, Alfréd Kocáb či Jan Šimsa. Biblické texty písniček mu nahrazovaly sborová kázání. V roce 1976 se mu to stalo osudným a byl zatčen. Okresní soud v Praze ho společně s Ivanem Martinem Jirousem, Pavlem Zajíčkem a Vratislavem Brabencem za výtržnictví odsoudil k osmi měsícům nepodmíněně. Již před soudem se doma i ve světě rozpoutala vlna solidarity, která na přelomu roku 1976/1977 vykrystalizovala v založení Charty 77, kterou podepsal hned v počáteční vlně v Ječné u Němcových. Začalo tak pro něho období myče oken. Žili s rodinou společně s Martinem Jirousem a Juliánou. Účastnil se setkávání evangelických farářů - Libštát, s rodinou pravidelně navštěvovali jednotlivé undergroundové komunity např. v Řepicích, byl častým hostem setkávání v Ječné ulici. Podpis Charty 77 přinášel neustálý tlak ze strany silových složek státního aparátu. Nakonec přijal opakovanou nabídku a v rámci akce Asanace se vystěhoval z republiky. Po peripetiích v rakouském utečeneckém táboře se i s rodinou dostal do Švýcarska, kde byl přijat za zástupce faráře ve sboru v Bonstetten, po pěti letech odešel do velkého sboru v Hönggu. Účastnil se akcí na podporu lidských práv, zahraničních setkání undergroundu, kázal ve Svobodné Evropě i v curyšském Českém sboru Přemysla Pittera. Po listopadu 1989 začal pendlovat mezi Švýcarskem a Československem. Manželka Stáňa měla ve Švýcarsku zavedenou lékařskou praxi a ani děti se nechtěly vrátit. Do Švýcarska nakonec dojížděl až do roku 1996. V následujícím roce se u Salvátora konala velkolepá instalace. Do života však trpce zasáhla nečekaná událost - náhlé úmrtí manželky. V současné době Svatopluk Karásek stále působí jako farář v Praze u Salvátora, oprášil i znalosti z vinařské školy a věnuje se prodeji vín. S druhou manželkou Pavlou mají dvě dcery, hojně se navštěvuje i s dětmi žijícími ve Švýcarsku. Za svá nejryzejší a nejsvobodnější léta považuje opravdovost žití v období Charty 77. Zemřel 20. prosince 2020.
