Hannelore Kalenská

* 1943  

  • „Dali mi přihlášku na filozofickou fakultu. Já jsem tam měla napsané obory, chtěla jsem dělat ruštinu a k tomu asi češtinu. Ale kvůli posudku mě nevzali, protože jsem tam měla napsáno, že maminka se dívá jedním okem na Západ a otec ohrnuje nad dnešním zřízením nos, že obě děti – mám ještě sestru – nejsou vychovávány v socialistické společnosti, neúčastníme se brigád v obci… Bylo toho tam hrozně moc, mám to ještě doma. Bylo tam dále, že já se jevím jako nafintěná mladice, že nosím červené a černé punčocháče a takovéhle věci. Podali jsme si odvolání na okres, ale onen pán, soudruh, který mi posudek napsal, měl na okrese bratra, takže nám to zamítli. Šli jsme na kraj, tam to taky zamítli, tam měl taky dlouhé prsty. Potom maminka jela se mnou, stěžovaly jsme si na prezidentské kanceláři, kde mi prostě řekli, že mohu studovat, ale jedině zubařinu nebo hygienu. To jsem nepřijala, protože tyto obory nemám ráda."

  • „Paní učitelka se nás ptala, jak se jmenují rodiče. Když jsem řekla, že tatínek je Herbert, tak si myslím, že jméno děti nikdy v životě neslyšely. Nebylo to moc hezké, myslím, že děti se mi trošku posmívaly. Chtěla jsem mít všechno jako ostatní děti a víceméně doma se mluvilo jinak a mluvilo se jinak i ve škole. Takže my jsme jako děti nevěděli, kam patříme. Samozřejmě, když ostatní děti chtěly být pionýrem, tak já jsem chtěla být taky pionýrem. Nakonec, sice jsme to [se sestrou] nedaly najevo, ale neměly jsme moc radost, že máme tátu Němce, že se od dětí lišíme.“

  • „Rok 1968. Pamatuji se, já jsem pracovala na náměstí, nikoho tam nepouštěli, protože se tam střílelo. Pouštěli jen lidi, kteří tam pracovali, byli jsme z toho docela vyděšení. Kolega bydlel hned pod podloubím, tam mu skoro nabourali byt. Opravdu, vepředu nějaké byty opravdu spadly. Pamatuji se, že sestra Livečková, která bydlela tady, zemřela odraženou kulkou. My jsme se na to dívali přímo z optiky. Když začala ta střelba, tak my jsme potom asi dva dny nešli do práce, protože jsme měli malé děti, tak jsme se báli a mysleli jsme, kdo ví, co bude, že bude třeba válka, tak jsme šli hlavně pro potraviny, protože to byla doba, kdy jsme vlastně nevěděli, co se bude dít.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 27.11.2014

    (audio)
    délka: 01:23:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Své jméno jsem se neodvážila použít

Maturitní foto
Maturitní foto
zdroj: archiv pamětníka

Hannelore Kalenská, rozená Hübnerová, se narodila 4. dubna 1943 v Doubí u Liberce ve smíšené česko-německé rodině jako první ze dvou dcer. Otec Herbert Hübner, Němec, byl válečný invalida, v bojích na východní frontě přišel o ruku. Matka Božena Hübnerová byla Češka, pracovala v administrativě. Po válce rodiče nebyli odsunuti a zůstali na Liberecku, ale kvůli otcově německé národnosti se nevyhnuli potížím. Hannelore do pěti let mluvila s rodiči německy, česky se naučila až ve škole. Po základní škole absolvovala střední zdravotnickou školu optickou v Jablonci nad Nisou, ke studiu na vysoké škole nedostala posudek pro neangažovanost a také otcovu německou národnost. Nastoupila do zaměstnání v oční optice v Liberci, později se vdala a založila rodinu. V Liberci zažila události 21. srpna 1968 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Paní Hannelore Kalenská je vdova, žije v Liberci.