Mons. doc. Ing. Radomil Kaláb , CSc.

* 1930  

  • „Byl to rodinný domek, když jsem tam nějak došel, to mně jenom vysvětlili, tak tam byl jak Krátký, tak Davídek, byla tam ta jejich rodina. Já jsem tam sloužil primiční mši. V noci, úplně v noci. Nechci říct před půlnocí nebo po půlnoci, to už si nedovedu dneska vzpomenout, protože to všechno navazovalo a kusy jsem tam chodil pěšky. Mně řekli: ‚Tam a tam a tam bude někdo čekat‘, a podobně. Čili silně utajené, ale řekl bych silně prozrazené. Protože jak jsem odtamtud odcházel na zastávku tramvaje, která jela potom takovým přejezdem, ta zastávka tam byla myslím Líšeňská, tam někdo stál, taky čekal na tramvaj. A to bylo v noci, to jezdilo jednou za hodinu. Mě tam nějak poslali, jsem tam taky ještě chodil čtvrt nebo půl hodiny a čekal na tramvaj. Tam čekal nějaký pán se psem. Tak jsem si četl ty odjezdy a tak dále. On dělal, jako že nic, se procházel kolem. Přijela tramvaj, já jsem nasedl, pán se psem také. Jeli jsme, teď nevím, jestli jsem přestupoval a on taky. Tak už mně to bylo podezřelé. Tak když jsem jel po Veveří a bydlel jsem na Čápkové, tak jsem schválně jel na Konečného náměstí, dál, než bych to měl normálně, a vystoupil jsem. Pán se psem taky vystoupil. Už mi to bylo nejen podezřelé, ale skoro jasné.“

  • „Takže já jsem byl asi hodinu prověřovaný skupinou možná deseti soudruhů, kteří se sešli a mluvili do mě: ‚A co Číhošťský zázrak?‘ a podobně. Já jsem říkal: ‚No já nevím, já jsem v Číhošti nebyl, takže vám o tom nic nemůžu říct. Já jsem četl, jenom co je v novinách. Tam jsem se vlastně nedočetl, co se stalo, tam je jenom odsouzení, že tam byl švindl. Já to nemůžu posuzovat. Jak chcete, abych to posuzoval?‘ – ‚No ale když jednali tak špatně.‘ Já jsem řekl: ‚No víte, špatně…‘ A napadlo mě, já jsem skutečně tak velkoryse mluvil, že to byl dar Ducha svatého. ‚Víte, já nevím, snídáte chleba nebo housky, a když tam najdete zapečený myší ocásek, přestanete jíst? No půjdete k jinému pekařovi. Tak já nevím, co tam bylo, co ten člověk dělal, nebo nedělal. Tam není nic jasného, takže k tomu se vám nevyjádřím. Víru mám.‘ Mně dali papír s červeným nápisem, který vložili do mých kádrových materiálů. Ten mi nakonec odevzdali, takže ho mám schovaný. ‚Náboženský fanatik‘, s vykřičníkem a podtrženo, červeným písmem napsané. To se se mnou táhlo pořád.“

  • „Vždycky se spustily sirény, ale jednou… protože téměř denně byla bombardovaná Vídeň. Na Vídeň a kdesi na to Dolní Rakousko létali Američané z Itálie a bombardovali. Kterýsi den právě bylo bombardované Brno tak, že tam bylo špatné počasí, oni měli vždycky dvě náhradní místa, cíl a náhradní, to jsem se dozvěděl později. Takže Brno bylo jako náhradní. Takže sirény, i když už létali a bombardovali Rakousko, nehoukaly. Protože jinak by musely houkat každý den, a to už bylo i pro ně… protože všichni museli z práce, všeho nechat a do sklepů, do krytů. Takže začaly padat pumy, které jsem neviděl, ale slyšel jsem to bzučení. Byly to pumy, které rozbíjely Údolní ulici. Tenkrát tam proti nám byla opuštěná cihelna, takže tam nestály domy a já jsem na to viděl. Výbuchy od pum v řadě pod nemocnicí u svaté Anny. Čili za nemocnicí ta řada domů, kde ještě dodnes jsou škvíry a je tam ten park a podobně, kdy tam ty pumy vybuchovaly, tak jsem to z okna viděl. Až jsem viděl tuto hrůzu, tak říkám: ‚Bombarduje se!‘ Na maminku nebo kdo tam byl: ‚Jdeme do sklepa!‘ Pak teprve se spustily sirény v Brně. Takže to jsou takové hrůzostrašné zážitky. Spíš takové zoufalé, protože co se dalo dělat? Vůbec nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 13.06.2019

    (audio)
    délka: 01:54:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 17.06.2019

    (audio)
    délka: 01:33:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Brno, 19.06.2019

    (audio)
    délka: 01:35:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nežiji pro sebe, ale chci žít pro Boží plán a Boží lásku

Radomil Kaláb v roce 1963
Radomil Kaláb v roce 1963
zdroj: archiv pamětníka

Radomil Kaláb se narodil 31. května 1930 v Brně do rodiny právníka ve státních službách. Za války prožil dramatické chvíle, když doma pravidelně slýchal výstřely z poprav v Kounicových kolejích a časté bombardování ničilo domy v jejich těsném sousedství. Po gymnáziu studoval na stavební fakultě v Brně, kde v roce 1953 absolvoval jako stavební inženýr, a dále pracoval ve Výzkumném ústavu stavebních konstrukcí. Během studií začal intenzivně hledat Boha, četl náboženskou literaturu a později soukromě studoval teologii. Setkal se s knězem Stanislavem Krátkým, který ho přivedl do skryté církve v okruhu Felixe Maria Davídka. Radomil pokračoval ve své duchovní formaci a 4. dubna 1968 přijal tajné kněžské svěcení. Dále jako tajný kněz duchovně vedl různá společenství, sloužil mše svaté a vyučoval teologii. Neušel pozornosti Státní bezpečnosti, ale ta proti němu nikdy nezakročila. Radomil se stal výzkumným pracovníkem katedry stavebnin a zkušebních metod, ale pro jeho kádrový profil nesměl působit jako pedagog. To se změnilo až po roce 1990, kdy získal titul docent a rok vedl výzkumný ústav. Poté ale odešel, aby mohl sloužit veřejně jako katolický kněz, a působil postupně v několika brněnských farnostech. V roce 2014 mu papež František udělil titul monsignor.