Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. doc. Ing. Radomil Kaláb , CSc. (* 1930  )

Nežiji pro sebe, ale chci žít pro Boží plán a Boží lásku

  • narozen 31. května 1930 v Brně

  • svědkem dramatických válečných událostí v Brně

  • v roce 1953 absolvoval jako stavební inženýr na stavební fakultě v Brně

  • pracoval ve Výzkumném ústavu stavebních konstrukcí

  • zapojil se do aktivit skryté církve v okruhu Felixe Maria Davídka

  • 4. dubna 1968 přijal tajné kněžské svěcení

  • zaměstnancem katedry stavebnin a zkušebních metod

  • po roce 1990 získal titul docent a rok vedl výzkumný ústav

  • sloužil ve veřejné kněžské službě v brněnských farnostech

  • v roce 2014 mu byl udělen titul monsignor

Jak sám o sobě Radomil Kaláb říká, je bázlivé povahy. Rodiče ho v dětství drželi v izolaci, byl často nemocný, trpěl úzkostí a ve školních letech prožil v Brně tíseň válečných let. Přes všechny nepříznivé okolnosti našel odvahu stát se knězem skryté církve, kterou komunistický totalitní režim tvrdě pronásledoval, a žil plnohodnotný život ve službě bližním. Radomil je přesvědčený, že k tomu dostal sílu od Boha, podle jehož vůle se snažil žít.

Válečné dětství plné úzkosti

Narodil se 31. května 1930 v Brně do rodiny Stanislava a Milady Kalábových. Matka se starala o domácnost a otec živil rodinu jako právník ve státních službách. Rodina měla dvě služebné, které na Radomila v dětství dohlížely. „Já jsem byl vyloženě vychováván jako samotář. Totálně uzavřený a oddělený od dalších, protože jsem byl nějakou špatnou imunitou náchylný pořád k nějakým bolestem v krku,“ vzpomíná Radomil na opakované zdravotní problémy a izolaci od ostatních dětí. Nikdy si ani nehrál na hřišti, a tak byl pro něj nástup do školy šokem. V roce 1937 otce jmenovali okresním hejtmanem v Moravské Třebové a celá rodina se tam přestěhovala s ním. Většina obyvatel měla německou národnost a národnostní napětí vedlo k mnohým konfliktům. Matka s dětmi se po roce vrátila do Brna a otec za nimi přijel pár měsíců nato, když po podepsání mnichovské dohody Moravská Třebová spadala do území zabraného nacistickým Německem. Pamětník tak téměř každý rok chodil do jiné obecné školy a i to mu bránilo, aby zapadl do kolektivu.

Po návratu do Brna bydlel s rodiči a bratrem u dědečka Jaroslava Čecha, velkoobchodníka s nemovitostmi, v Čápkově ulici. Tam také z okna pozoroval obsazení Československa nacistickými vojsky. Rodiče ho stále drželi doma, ale tím ho neuchránili před válečnými hrůzami. Radomil vzpomíná, jak jim pošťák na rádio nalepil vyhlášku, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí. Ve vzdálenosti jednoho kilometru stály Kounicovy koleje, kde nacisté věznili své odpůrce a popravili na třináct set lidí. „To bylo jeden den v týdnu. Tu střelbu bylo slyšet, a to jsme věděli, že je zabíjení. Takže jsem prožíval i tu hrůzu. Nikdo jsme nevěděli, koho to potká, koho zavřou nebo nějakým způsobem budou chtít zničit,“ vypráví pamětník.

Od léta 1944 bombardovala Brno spojenecká letadla. Když se rozezněly sirény, Radomil se tlačil v malém sklepě spolu se všemi sousedy. Slyšeli výbuchy bomb v těsné blízkosti jejich domu. Bombardéry často létaly na cíle v Polsku nebo Rakousku a sirény mlčely. Brno ale bylo náhradním cílem, a tak se stalo, že 20. listopadu bez vyhlášení poplachu začaly na město padat bomby. „Když tam ty pumy vybuchovaly, tak jsem to viděl z okna. Až jsem viděl tuto hrůzu, tak říkám: ‚Bombarduje se!‘ Na maminku nebo kdo tam byl: ‚Jdeme do sklepa!‘ Pak teprve spustily sirény v Brně,“ vzpomíná Radomil na jeden z mnoha náletů, při kterém zemřelo téměř šest set lidí. Válka se ale nezadržitelně blížila ke konci. Němečtí vojáci ubytovaní v dědově domě odešli a brzy je nahradili vojáci sovětští.

Náboženský fanatik s vykřičníkem

Už za války nastoupil pamětník na III. reálné gymnázium v Brně. Rodiče se sice hlásili ke katolické církvi, ale jejich víra byla spíše formální a tradiční. Do kostela pravidelně nechodili a pamětníka k víře příliš nevedli. Ten ale měl ve škole tehdy ještě povinné náboženství. V té době prožíval zoufalství ze svého chatrného zdraví a osamělosti. Vedlo to k tomu, že začal intenzivně hledat smysl života, číst náboženské knihy a Bibli. „Úplně od začátku jsem pochopil náboženství a obnovil vztah ke Kristu. Objevil jsem ten vztah, že to není povídání nebo myšlení, že je to setkávání,“ vysvětluje pamětník. Komunisté ale násilně převzali v únoru 1948 moc v zemi, hlásali ateismus a náboženství označovali za zpátečnické. Spolužáci věděli o Radomilovi, že je věřící, a jeden z nich, syn komunistického funkcionáře, mu vyhrožoval, že ho nenechají složit maturitní zkoušku. Tu však nakonec bez problémů složil a dostal se i na fakultu stavební v Brně.

Politikou se pamětník příliš nezabýval. Snažil se především prohlubovat svou víru. „Přečetl jsem spousty náboženských knih, víceméně potajmu půjčovaných. V antikvariátech jsem sháněl učebnice, které byly ukradené brněnskému semináři, když ho zabrali komunisté a dali to do antikvariátu,“ popisuje Radomil, jak se mu dařilo obstarat teologické knihy. Když jako stavební inženýr absolvoval, našel si práci statika a konstruktéra ve Výzkumném ústavu stavebních konstrukcí u ruského emigranta Feodosije Čiževského. Musel ale absolvovat kádrovou prověrku, při které se ho asi hodinu vyptávali na jeho náboženské postoje. „Dali mně papír s červeným nápisem, který vložili do mých kádrových materiálů. Ten mi nakonec odevzdali, takže ho mám schovaný. ‚Náboženský fanatik‘, s vykřičníkem a podtrženo, červeným písmem napsané. To se se mnou táhlo pořád,“ vzpomíná Radomil, který byl tehdy rád, že mohl otevřeně vyznat svoji víru. Čiževský se ho zastal, a tak mohl ve výzkumném ústavu zůstat.

Tajná kněžská služba pod dohledem Státní bezpečnosti

Radomil začal intenzivně hledat, k jakému životu ho Bůh volá, a došel k rozhodnutí stát se řeholníkem. Řeholní řády ale komunisté zničili a zakázali už v roce 1950, a tak žil sám zasvěcený život Bohu, modlil se a dál studoval teologii. Po několika letech se setkal s knězem Stanislavem Krátkým, který byl dva roky vězněný a přišel o státní souhlas vykonávat kněžské povolání. Komunisté proti církvi tvrdě bojovali a snažili se ji dostat pod svůj vliv prostřednictvím Státního úřadu pro věci církevní. Ten uděloval souhlas ke svěcení kněží a následně je kontroloval. Proto vznikla skrytá církev, která připravovala muže na kněžství a tajně je světila. Krátký ve skryté církvi aktivně působil a nabídl tuto cestu i pamětníkovi. Ten začal chodit na společné semináře, které podléhaly přísnému utajení. „Měli jsme zákaz říct si navzájem, kdo je vysvěcený, kdo není vysvěcený. Nesměli jsme znát příjmení a říkali jsme si jen křestními jmény. Kde bydlíme, kdo jsme, jak dlouho jsme, nic,“ popisuje Radomil.

Bývalý politický vězeň a kněz Felix Maria Davídek řídil činnost skryté církve, a když v roce 1967 přijal tajné biskupské svěcení, získal pravomoc světit kněze. A tak mohl Radomil 4. dubna 1968 z jeho rukou přijmout kněžství. Nastalá společenská a politická obleva ale netrvala dlouho. Do Československa provedla invazi vojska Varšavské smlouvy a v následujících letech docházelo k opětovnému přitvrzování a tvrdým represím proti církvi. Radomil jako tajný kněz duchovně vedl různá společenství věřících, v bytech pro ně sloužil mše svaté a také vyučoval teologii. „Toto estébáci o mně věděli a doptávali se potom různých lidí, které vyslýchali, co jsem dělal u nich, když jsem byl u nich, anebo jak to, že jsem tam byl. Takže mě měli i nafotografovaného, a to z nějakých aut,“ vypráví. Za činnost ve skryté církvi mu hrozil i několikaletý trest odnětí svobody, který na mnohé dopadl, ale proti němu Státní bezpečnost nikdy nezakročila. Skrytá církev měla i vlastní problémy a došlo v ní k vnitřnímu rozdělení, když Davídek na sněmu tajných biskupů v Kobeřicích prosadil svěcení žen na kněze.

Vzdát se kariéry pro službu v církvi

Výzkumný ústav, ve kterém pamětník pracoval, přešel pod Katedru stavebnin a zkušebních metod na Vysokém učení technickém v Brně. Radomil se tak stal zaměstnancem univerzity. „Měl jsem přísný zákaz, že jako náboženský fanatik nesmím přijít do styku s tím, abych kazil mládež. Takže jsem nesměl být pedagogický pracovník,“ vypráví. Měl také nejnižší možný plat, ale to mu nebránilo v tom, aby pracoval na důležitých výzkumech. Na fakultě vydržel až do pádu totalitního režimu. To už mohl učit, získal titul docent a v roce 1991 se stal vedoucím ústavu. Této funkce se ale po roce vzdal, aby konečně mohl veřejně sloužit jako kněz. Stal se kaplanem v brněnské farnosti u kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, kde zůstal tři roky. Dalších jedenáct let působil jako farář v Brně-Žebětíně a od roku 2006 vypomáhal v kostele sv. Jakuba. Za jeho práci ho papež František ocenil v roce 2014 udělením titulu monsignor.

Radomil Kaláb někdy pochyboval o významu kněžství, které musel dlouhých dvacet jedna let skrývat a nemohl sloužit veřejně. Po pádu komunistické totalitní vlády ale mohl vyjít z ilegality a veřejně sloužil déle než předtím tajně. „Já jsem člověk slabý a bázlivý, ale Boží velkorysost a Boží vedení obdivuji a děkuji Bohu. Chci říct, že Bůh nepotřebuje jenom velikány, a taky v tom životopise jsem se ze sebe nikdy nesnažil dělat velikána. A to bych chtěl zdůraznit, že smyslem bylo prožít tento svět podle vůle Boží a našel jsem to v té službě skrze církev a v církvi,“ ohlíží se za svým životem pamětník. Na závěr předává své poselství: „Máme hledat hlubší smysl života, který dal Bůh lidem už od počátku, i v ráji. I když jsou poměry zcela jiné, proměňují se, doba a všechno se mění, pořád je nezbytné hledat duchovní cestu i v tom materiálním světě.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kvapil)