RNDr. Kristina Jojková

* 1941  

  • „8. května 1946 přijeli pro tatínka, vzali taky dědečkova bratra a vyvezli je nad rokli. Bylo to polské vojsko s policií. Nad tou roklí je svlékli do naha a celý den je nahé nad tou roklí vyslýchali, jestli mají styk s tou Ukrajinskou povstaleckou armádou, vyhrožovali, že je zastřelí a hodí do řeky, a že jak jsou nazí, nebudou identifikovatelní. Nakonec je večer pustili, nic jim neprokázali, ale až budou potřebovat, že prý si ještě přijdou pohovořit. Druhý den, 9. května 1946, maminka seděla na přízemním okně a vyšívala a já jsem si hrála na lavičce pod tím oknem a tatínek přišel od kostela, kde byl ten jeho úřad, ten už byl ale spálený a spálila ho při nějakém boji Ukrajinská povstalecká armáda. Po silnici přijel vůz tažený koňmi, seskočil pán, byl to Polák a volal na nás: ‚Už jdou! Máte dvacet minut! Někoho tam zabili.‘ Tatínek energicky vešel do domku, vzal těchto pár fotografií, vzal dokumenty, bochník chleba, dvě konzervy, maminka na to otevřené okno položila to vyšívání, na svoje šaty si oblékla ještě jedny šaty, do malého kufříku dala moje dvoje šatičky, vzala mě za ruku a nasedly jsme na vůz. Přidal se tatínek a už jsme jeli. Bylo to patnáct kilometrů od hranic a jeli jsme jako na návštěvu k příbuzným, na pohraniční styk. Před tím byl do vesnice Vydraň u Medzilaborců přidělen na faru tatínkův starší bratr, řeckokatolický farář. S ním na faře bydlel ještě mladší bratr s manželkou a dítětem a matka těch bratrů, moje babička. Na hranici proběhla kontrola, tatínek hovořil s celníky, že jedeme jenom na návštěvu, při tom otevřel konzervu a nabídl jim a oni, jak tam nic neměli, tak byli rádi. Tatínek potom říkal, že z toho měl nervy úplně nadranc, protože nevěděl, jak to dopadne. Ten pán s tím vozem se na hranicích rozloučil a my už jsme pokračovali přes Palotu do Vydraně pěšky. Z kopce jsem pak viděla strýce vycházet v té jeho sutaně a běžela jsem k němu.“

  • „Když tatínka zavřeli, tak zůstali dva mladší bratři, dva roky, osm a já (čtrnáct let – pozn. ed.). Maminka nejdřív nemohla sehnat práci, později našla místo v podniku SPOFA. Estébáci ji brali na výslechy, vozili ji v noci autem do Brd, kde ji vyhodili z auta, za chvilku ji zase zatáhli do auta, a takhle ji tam vozili třeba celou noc. Přišli za ní do práce, sebrali ji, někam ji odvezli, nevěděla, jestli a kdy se vrátí, a doma tři děti s babičkou, nemocnou na srdce. Maminka byla silně věřící, byla sirotek, vychovaná u jeptišek, po celou tu dobu se modlila a ono jí to dodávalo takovou sílu, že oni na ni nemohli. V té Spofě se jí zastal i kádrovák a řekl jí: ‚Paní Kaminská, už vás nikdo nebude obtěžovat, a kdyby vás někdo obtěžoval, tak přijďte za mnou.‘ Vždycky se našli hodní lidé, i mezi nimi.“

  • Celé nahrávky
  • 3

    v bytě pamětnice, Vodnická 52, Praha 4, 06.06.2016

    (audio)
    délka: 02:13:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pořád mám snahu vysvětlovat, jak je to opravdu s Ukrajinou

Kristina 1945
Kristina 1945
zdroj: rodinné album

Kristina Jojková, za svobodna Kaminská, se narodila 11. prosince 1941 v obci Lukové, okres Sanok v jihovýchodním Polsku jako první ze tří dětí. Rodiče byli ukrajinské národnosti. V únoru 1945 se rodina přestěhovala směrem na jih, k hranicím se Slovenskem, do obce Wola Michowa, kde otec získal místo ve státní správě. V roce 1946 kvůli rostoucímu tlaku polského režimu, vedoucímu k vysidlování nepolských národností a etnik, rodina utekla k příbuzným na Slovensko. Když se na jaře roku 1947 situace vyostřila v operaci Visla, kdy se polský stát snažil potlačit snahy ukrjinských separatistů na jihovýchodě země, pokračovali v útěku až do Prahy. S pomocí ukrajinské komunity a nových českých sousedů se otci podařilo brzy zajistit práci i bydlení, rodina se rozrostla o dva syny. V roce 1954 rodiče poskytli pomoc pronásledovanému řeckokatolickému faráři. V roce 1955 byl za to otec zatčen a v roce 1956 odsouzen ke dvěma letům vězení. V důsledku toho matka zůstala se třemi dětmi. Rodinu pomáhala zajišťovat čtrnáctiletá Kristina brigádami ve výrobě a za významné podpory sousedů a přátel z ukrajinské komunity. Na střední škole byla kvůli vězněnému otci šikanována ředitelkou a bylo jí zamítnuto studium na vysoké škole. Ke studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy se dostala až v roce 1965, jako vdaná žena se dvěma malými dětmi. Biochemii, kterou vystudovala, se věnovala celý svůj profesní život. V letech 2003–2006 pracovala pro Sdružení Ukrajinek v ČR jako předsedkyně. V roce 2016 je v důchodu a žije s manželem v Praze.