plukovník v. v. Jan Ihnatík

* 1922  

  • „Než jsme se dostali do Kyjeva, tak nás napadlo německé letectvo. Rozbombardovali nám jeden dělostřelecký oddíl. Bomby létaly. Byla to železniční stanice Priluky. Tam nás napadli v noci němečtí bombardéři. Byly tam přímé zásahy do vagonu. Přes padesát mrtvých a ještě spousta raněných. Takové bylo uvítání na frontě. Ještě jsme nevystřelili a už tam byly obrovské ztráty. Podivné, že tam nebyla žádná protivzdušná ochrana. Bylo to nějaké divné zabezpečení transportu. Protivzdušné kulomety tam nebyly, protože při prvním napadení ti kulometčíci taky padli. Takže němečtí letci si mohli volně létat, jak chtěli.“

  • „Podporovali jsme čtvrtý úderný prapor, který šestého v noci pronikl do Břestu. Tam vyplašil Němce, kteří utekli. Dělostřelecká minometná baterie postupovala za praporem. Zaujal jsem palebné postavení na okraji Břestu. Už byl sedmý květen, nádherné počasí. Nevěděl jsem, co se děje vpředu, a vpředu probíhaly ještě nějaké boje ve vesnici. Protitankoví dělostřelci tam vytáhli kanon. Němci obsluhu postříleli. Němci tam ponechali mnoho ostřelovačů, kteří ze třech domků pálili, a kanon zůstal bez obsluhy. Pak jak jsem viděl, co se děje, tak jsme spustili minometnou palbu do míst, kde se Němci zdržovali.“

  • „Já jsem pak odjel domů na dovolenou. A jak jsem viděl tu situaci na Podkarpatské Rusi, že obsadili obce a města enkavedisté a všude samá komandatura, měl jsem už dost těch enkavedistů. Kluci mě tam přemluvili. Můj starší kamarád povídá: ,Honzo, chceš zůstat na Podkarpatské Rusi? Řekl jsem, že nevím. Tak raději pojedeme do Čech a tam si zajistíme další existenci. Tak jsem se vrátil na velitelství divize do Kroměříže a tam jsem prohlásil, že tu chci zůstat. Odjel jsem do Prahy na ministerstvo vnitra a podepsal opční prohlášení, že optuji pro Československou republiku.“

  • „Uchta, tam jsem byl v lágru. Bylo to zděšení, protože tam se muselo makat, pravidelně pracovat, a nevhodné pracovní podmínky. Zima, mráz okolo třiceti stupňů, ale pak jsem se tam seznámil s vedením jednoho oddělení v lágru, tak mi dali daleko lepší práci. Dělal jsem takového poskoka na jednom odborném učilišti. Tak tam jsem to přežil. Když jsem si uvědomil, že lidé v Rusku, hlavně v Leningradu, trpěli hladem, já jsem hladem netrpěl.“

  • „Ještě ten den v noci jsme pokračovali dál ke Kyjevu na předměstí. Bylo nám určeno místo, kde bude palebné postavení a pozorovatelna. Nejdřív jsme museli odstranit německé mrtvoly. Bylo tam pobitých spousta Němců, tak jsme ten prostor museli vyčistit. Člověk vidí toho Němce, otevřený oči, ústa, mrtvý. Tak to si myslí, že tam bude ležet taky. Tak to bylo uvítání na frontu. Bombardování, posbírání mrtvol.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Havířov, 09.05.2014

    (audio)
    délka: 02:41:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Posbírat mrtvoly po bombardování, to bylo naše uvítání na frontu

Jan Ihnatík v mládí
Jan Ihnatík v mládí
zdroj: archiv pamětníka

Jan Ihnatík se narodil 1. března 1922 v obci Poroškovo, v Perečinském rajonu na Podkarpatské Rusi. Necelý rok po maďarské okupaci jeho rodného kraje se v květnu 1940 společně s dvěma přáteli rozhodl utéct do Sovětského svazu. Krátce po překonání hranic je však zadržela sovětská pohraniční hlídka. Jan Ihnatík pak prošel sběrným táborem ve Skolje, věznicí ve Stryji, v Umani a Starobělsku, kde ho za ilegální přechod hranic odsoudili k třem rokům v nápravně pracovních táborech. Následně ho deportovali do gulagu u města Uchta, ležícího stovky kilometrů severně od Moskvy. Přestože podmínky musely být drastické, Jan Ihnatík si ve svých vzpomínkách na poměry v gulagu nestěžuje. Po několika měsících ho vedení tábora umístilo jako výpomocnou sílu v nedalekém učňovském řemeslném středisku, kde měl větší příděly potravin. Propuštěn byl v roce 1943, kdy se přihlásil do nově vzniklých československých vojenských jednotek v SSSR. S dělostřelectvem pak prošel slavnými boji o Kyjev, Bílou Cerekev a Dukelský průsmyk. Jako velitel dělostřelecké baterie vedl své muže v bojích u Jasla, Liptovského Mikuláše a na území Čech. Když po válce zjistil, jaké poměry panují na Podkarpatské Rusi, raději se vrátil do Čech, kde vstoupil zpět do armády. V Československé armádě pak zůstal až do penze. Dnes žije se svou manželkou v Havířově.