"Na co mám takovou neblahou vzpomínku, když jsem nastoupila, nevím, jestli se tom sem hodí, nebo nehodí, ale myslím, že na dnešní dobu ano. Nevím z jakého důvodu bylo tolik řeckých dětí, že byl kojenecký ústav, v jednom kojeneckém ústavu na Zlínsku byly řecké děti a přišla epidemie spalniček. A dřív spalničky byly docela těžkým onemocněním, dělávaly těžké zápaly plic anebo i srdíčko poškodily. Ale naše děti, to proběhlo velmi dobře, to ještě očkování spalniček nebylo. A ty řecké děti, poněvadž nebyly zvyklé na virus, který byl tady, tak ty umíraly na ty zápaly plic jak houby po dešti, to bylo pro mě hrozné."
"Já jsem se původně hlásila na farmačku, mně bylo totiž 17 let, když jsem měla jít na vysokou školu. Nevěděla jsem kam. Chtěla jsem jít na přírodní vědy, ale to proto, že jsem měla ráda pana profesora Vencovského jako učitele. A táta můj mi říkal: 'Prosím tě pěkně, to vykopu nejhlubší studnu, tam tě hodím, protože matematiku vůbec neovládáš a tam je samá matematika. Takže uděláš tři roky, dají tě na kantořinu a to vykopu nejhlubší studnu a tam tě hodím.' A já jsem říkala: 'Jak to?' A táta mi říkal: 'Vždyť se podívej, co já musím dělat.' A on třeba musel malovat plakát 'Splnili jsme obilí' a já jsem mu říkala: 'Proč to děláš, proboha?' A on mi říkal: 'No jo, Věruško, pro tebe.' Já jsem tomu tehdy nerozuměla."
"Bohužel pamatuju, protože... ale berte to, že to bylo vidět těma očima čtrnáctileté holky. Nezanechalo to na mně vůbec dobrý vjem, protože jsem tam viděla babičku, která měla šátek kostkovaný jako moje babička. Takový raneček si držela a nehezky naši lidi s nimi jednali. A na druhé straně byli, oni byli v takové řadě, a na druhé straně přes silnici doslova drancovali ty baráčky. Ne všechny, ale některé, takže ten pohled nebyl pěkný. To ve mně nezanechalo dobrý vjem."
Věra Hřibová se narodila 8. října 1931 v Usť Čorné na Podkarpatské Rusi. Od roku 1935 žila s rodiči v Hartmanicích na Poličsku. Při zářijové mobilizaci musel její otec narukovat zpět na Podkarpatskou Rus, domů se vrátil v únoru 1939. Okolo roku 1941 zažila epidemii záškrtu a spalniček. V letech 1938–1944 navštěvovala základní školu v Hartmanicích a Bystrém. Poté odešla na gymnázium v Litomyšli a v roce 1945 nastoupila na gymnázium do Poličky, kde v roce 1949 odmaturovala. Studovala na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na fakultě poznala svého budoucího manžela Vítězslava Hřiba a 29. srpna 1951 se za něho provdala. V roce 1953 se jim narodil syn Vítězslav. V roce 1955 studium úspěšně ukončila a nastoupila do zlínské nemocnice. Okolo roku 1956 propukla na Zlínsku epidemie spalniček, která těžce postihla především řecké děti. V roce 1958 se s rodinou přestěhovala do Poličky a pracovala v poličské nemocnici. Druhý syn Aleš se narodil v roce 1959. Od roku 1963 působila na obvodě Bystré a Svojanov. Po odchodu do důchodu v roce 1995 vykonávala formou záskoků a výpomocí lékařskou profesi i nadále až do roku 2015. V roce 2021 bydlela Věra Hřibová střídavě u mladšího syna Aleše v Litomyšli, v Domě s pečovatelskou službou v Poličce a na Březinách u Poličky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
