Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Věra Hřibová (* 1931)

• narodila se 8. října 1931 v Usť Čorné na Podkarpatské Rusi

• v roce 1935 se rodina přestěhovala do Hartmanic na Poličsku

• na podzim roku 1938 se otec v rámci mobilizace vrátil na Podkarpatskou Rus

• v roce 1941 zažila epidemii záškrtu a obrny

• studovala na gymnáziu v Litomyšli a v Poličce

• v letech 1949–1955 studovala na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně

• od roku 1955 pracovala v nemocnici v Gottwaldově

• v roce 1958 se odstěhovala s rodinou do Poličky

• v roce 1963 nastoupila jako obvodní lékařka do Bystrého a Svojanova

• po odchodu do důchodu v roce 1995 vykonávala do roku 2015 praxi dětské lékařky formou zástupů

• v roce 2021 bydlela střídavě v Litomyšli, v Domě s pečovatelskou službou v Poličce a v Březninách

Věra Hřibová prožila většinu svého života v Čechách a na Moravě, vždy ji to ale táhlo do místa jejího rodiště v Usť Čorné, malém městečku ležícím v tehdejší Podkarpatské Rusi. Ačkoliv v Usť Čorné prožila pouze čtyři roky svého života, nazývá toto místo „svou zemí“. Její rodiče byli učitelé a odešli tam za lepším životem. Strávili v Usť Čorné necelých osm let. Kvůli zhoršující se politické situaci v roce 1935 odjeli zpět do Čech. Věřili ale, že se zase vrátí. Nevrátili. Jejich trvalým domovem se stala obec Hartmanice na Českomoravské vysočině.

Po válce Věra Hřibová odmaturovala na poličském gymnáziu a nastoupila na medicínu do Brna. Po studiích dostala umístěnku do Zlína (tehdy Gottwaldova) a postupně se začala věnovat pediatrii, svému vysněnému oboru. Ovšem výkon lékařského povolání v padesátých letech rozhodně neznamenal zajištěný vyšší životní standard. Takřka nepřetržité služby ve spojení s nedostatkem bytů znamenaly pro lékaře jedinou možnost – bydlet na ubytovně přímo v nemocnici a trávit v ní většinu času. A to bez ohledu na to, zda měli děti, či nikoliv. Ovšem i přes náročnost a finanční podhodnocenost povolání vykonávala Věra Hřibová tuto profesi ráda a po celý život.

Otec odešel na Podkarpatskou Rus za prací, maminka za první láskou

Doktorka Věra Hřibová, za svobodna Kremličková, se narodila 8. října 1931 v Usť Čorné, malém městečku ležícím v tehdejší Podkarpatské Rusi. Oba její rodiče byli učitelé. Otec Karel Kremlička se narodil v roce 1905 v jihočeských Počátkách. Na Podkarpatskou Rus, jež patřila do tehdejšího Československa, odešel v roce 1926, protože v Čechách nemohl po absolvování učitelského ústavu v Soběslavi najít práci. Zde místo dostal okamžitě, navíc takřka za dvojnásobný plat. Maminka Anežka Brandejsová, narozená v roce 1908, pocházela z Houdkovic u Opočna. Vystudovala reálné gymnázium v Kostelci nad Orlicí a poté absolvovala dvouletý učitelský kurz v Levoči. Do nejvýchodnějšího cípu Československa odešla za svojí první láskou, učitelem Františkem Wolfem. Vztah ale nevydržel a ona se zde seznámila s Karlem Kremličkou, za kterého se v srpnu 1929 provdala.

Otec pamětnice nejprve vyučoval v Mukačevu, pak dostal místo řídícího učitele v Usť Čorné. Na život na Podkarpatské Rusi rodiče pamětnice velmi rádi vzpomínali. Na různých pozicích zde působila velká řada krajanů, kteří se společně družili a vedli bohatý společenský život. Styky společně udržovali i za války, kdy už Kremličkovi žili v Hartmanicích a kdy společně věřili, že se po válce vrátí zpět. Zpátky je kromě dobrých vztahů, které podle pamětnice nepanovaly pouze mezi Čechy, ale i mezi všemi národnostními menšinami a etniky, jež zde žily, táhla i lepší životní úroveň. Jednalo se o chudý a zaostalý kraj, život na Podkarpatské Rusi byl ale celkově levnější než v jiných částech předválečného Československa. Mohli si dovolit návštěvy restaurací, nákupy na bohatých trzích, kam zajížděli i prodejci z Rumunska – tedy životní standard, na který by doma nedosáhli.

Sama pamětnice si vybavuje jen drobné útržky vzpomínek: okolní kopce – Poloniny, kam chodili do hostinců, Slávku Pelantovou – učitelku v mateřské školce, nebo např. služku Maryšku, která se o ni starala. I přesto má Věra Hřibová k tomuto kusu země hluboký vztah a vždy si přála se tam znovu podívat. Za komunistů povolení nikdy nedostala, nakonec se tam vypravila až ve svých 70 letech. Tehdy zde vnímala velké sociální rozdíly, chudobu a mizení přírody v jejím rodišti. „Tam vede dráha, jenomže oni tam teď všude kácí lesy. A ten jeden pán mi tam říkal, že jestli to tam vykácí, tak se to určitě celé sesune dolů,“ vypráví Věra Hřibová a pokračuje: „Potom jsem viděla, že v roce 2002 byly povodně a ukazovali v televizi dokonce Usť Čornou, a to byla hrůza! Tak jsem si říkala: ‚Bože, chudáci, takovou bídu tam mají a ještě povodně.“

S tím Hitlerem to nevypadá nijak dobře

Podkarpatskou Rus opustili Kremličkovi v roce 1935. „Jihočeská babička, prozíravá, s ní se chodili místní občané radit, kam mají kdy co zasít, tak ta chtěla, aby se naši přestěhovali do Čech, že s tím Hitlerem to nevypadá nijak dobře a že jsou moc daleko, měla z toho strach,“ přibližuje důvod návratu pamětnice. Rodiče dostali místo v Hartmanicích u Poličky. Obcí s tímto názvem existuje více, a tak se původně domnívali, že jdou poblíž manželova rodiště. Eva Hřibová dodává: „Moje maminka, ta byla pořád přesvědčená, že je to do Hartmanic na Šumavě, a když jsme přijeli do Hartmanic, ta plakala a plakala, vůbec se jí tam nelíbilo.“ Obec byla poměrně chudá a lidé zde měli z nedostatku jódu ve stravě endemické strumy. To mělo kromě jiného za následek vyšší počet mentálně postižených dětí, které navštěvovaly zdejší školu, a s tím spojené zvýšené nároky na samotnou výuku. Lidé zde ale byli hodní, a tak si časem zvykli.

Po vyhlášení všeobecné mobilizace v září 1938 musel otec pamětnice narukovat s československými jednotkami na Podkarpatskou Rus. Pamětnice vzpomíná na incidenty s polskými a maďarskými vojáky: „Táta vyprávěl: ‚Nikdy nikomu nevěř. Jeden večer s námi seděli jako velcí kamarádi Maďaři i Poláci a druhý den do nás pálili, jak to šlo,‘“ popisuje události Věra Hřibová a dodává: „Jako děti, my jsme tu válku dost dobře nechápali, já jen jsem nechápala, že ten táta je pryč a že se všichni vrátili už dávno domů.“ Tenkrát je chodili Hartmanští utěšovat, že se tatínek určitě brzy vrátí. Otec nakonec přišel v únoru 1939. Pamětnici přinesl panenku a mamince prstýnek jako opožděné vánoční dárky.

Jinak se rodiny válka tolik nedotkla. V okolních lesích byli partyzáni, kteří k nim občas chodili, protože měli známého doktora, který jim ošetřoval lehčí zranění. Při cestě z doučování němčiny z nedaleké Hlásnice se s partyzány potkala i sama pamětnice. Zajímali se, kdo bydlí v hájence. „Když na mě rusky promluvili, tak jsem se celá třepala, ale musela jsem jim vysvětlit, že tam je paní Kubásková. Teď chtěli vysvětlit, kde má jaké dveře.“ Později se dozvěděla od otce, že u Kubáskové byli partyzáni, ale ona utekla, nahlásila je a na místo přijelo gestapo.

Otec kouřil, a tak šil rukávníky, opravoval hodinky a vyměňoval to za tabák. Ten si i pěstovali. Jídlo se na vesnici vždycky nějak sehnalo, oporou jim byla i babička z matčiny strany. Protože ze samotných přídělů masa by nevyšli, chovali si doma načerno alespoň husu. „Tak jsme měli takovou velkou nádobu, do té se ta husa strčila, a teď aby nekejhala, když přišla kontrola, to oni chodili po sklepech a všude se koukali. Ale přežila to, husa.“ Vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí si obyvatelé přivydělávali výrobou růženců a sítěk na vlasy. Touto činností trávila za války čas i Věra Hřibová. Ovšem ne kvůli obživě, ale aby pomohla svým kamarádkám a mohly si jít dřív za zábavou.

A tam jsem viděla umírat děti

Okolo roku 1941 se na Poličsku vyskytla epidemie záškrtu a dětské obrny. Věra Hřibová byla sice proti záškrtu očkovaná, což v té době běžné nebylo, nicméně se i tak nakazila. Ač měla průběh nemoci velmi mírný, musela být s ostatními dětmi v karanténě v poličské nemocnici. Zde je lékaři rozdělili do dvou pokojů podle typu nákazy. „Neměli nás kam položit, tak jsme třeba ležely dvě až tři na posteli. Tam já jsem prvně uviděla, co je to veš. Teď jsem říkala sestřičce, že mi padají takoví brouci z hlavy,“ popisuje situaci pamětnice. Ale protože měla připojištění, neostříhali jí vlasy. „Takže mě něčím pajcovali, terpentýnem nebo něčím a ty ostatní ostříhali.“ V nemocnici strávila asi měsíc. „A tam jsem tehdy viděla zemřít, a to mně bylo tak kolem devíti deseti let, i z Hartmanic zemřela jedna holčička,“ uzavírá pamětnice vzpomínku na první setkání se smrtí.   

Ke konci války obsadili školu, kde rodina žila, Němci, po nich sovětští vojáci. Mezi nimi potkal otec pamětnice i bratra svého bývalého žáka. Snažil se na něm vyzvědět nějaké informace o Stalinovi. „A on, celý vyděšený, pořád nechtěl mluvit. Říkal, že i stěny mají uši, že Stalin všude slyší,“ přibližuje Věra Hřibová. Na otázku, na které vojáky má lepší vzpomínky, odpovídá: „Je to bohužel pro mě mrzuté, ale jako ti vojáci němečtí byli k nám slušnější než ti ruští. Ti byli někdy dost takoví přidrzlí. Ti Němci, dali mi jakousi marmeládu, nebyli takoví hluční, byli takoví klidnější.“ Ovšem sovětská armáda nebyla ta, která Hartmanice osvobodila. „To jsme vítali prvně Rumuny s kytkami a pak teprve jsme vítali sovětskou armádu,“ upřesňuje pamětnice.  

Kromě luk posetých volně pobíhajícími koňmi nebo příkopů plných vojenské techniky po prchající německé armádě uvízl ve vzpomínkách Věře Hřibové moment z odsunu sudetských Němců. Jela tehdy na kole přes Jedlovou – obec vzdálenou asi osm kilometrů od Poličky, která patřila do Sudet. „Nezanechalo to na mně vůbec dobrý dojem, protože jsem tam viděla babičku, která měla šátek kostkovaný stejně jako moje babička, takový raneček si držela, a nehezky s nimi naši lidi jednali.“ Docházelo k fyzickému násilí i k drancování domů. To vše zůstalo Věře Hřibové v paměti, i když připouští, že se sudetskými Němci před válkou žádné zvláštní vztahy nepěstovali a spíše to vnímala tak, že je – jako Čechy – místní Němci rádi neměli a ani oni neměli moc rádi je. Ovšem pokud se jednalo o smíšené manželství, kterých bylo několik u nich v obci, vycházeli s nimi dobře. Jen s těmi, kteří se za války přihlásili k Němcům, se už nebavili.

Děti a slečny, nerozumíte životu

Po válce přestoupila Věra Hřibová z Litomyšle na znovuotevřené poličské gymnázium. Jako sokolka nesouhlasila s únorovými událostmi a svůj protest si chtěla podržet společně se svými spolužáky i v momentě, kdy jim třídní učitel Dvořák přinesl přihlášky do Socialistického svazu mládeže (SSM). Svého třídního neuznávali pro jeho rychlý názorový obrat od Masaryka ke Gottwaldovi, proto odmítli vstup do SSM podepsat. Pak ale přišel ředitel Jirkovský a řekl: „Děti a slečny, nerozumíte životu. Za dvě hodiny se vrátím a dáte mi je podepsané.“ Ředitel, který sám prošel koncentračním táborem, pro ně byl skutečnou autoritou, navíc podpis přihlášek podmiňoval přijetí na vysokou školu, a tak do svazu vstoupili.

Ač teprve sedmnáctiletá, během školní docházky přeskočila postupně dva ročníky a v roce 1949 odmaturovala. Při výběru vysoké školy ji její otec rozhodně zrazoval od toho, aby skončila ve školství: „‘Vždyť se podívej, co musím dělat.‘ A on třeba musel malovat plakát ‚Splnili jsme obilí‘. A já mu říkala: ‚Proč to děláš?‘ A on mi říkal: ‚No jo, Věruško, pro tebe.‘“

Nakonec šla studovat medicínu do Brna, kde potkala i svého budoucího manžela Vítězslava Hřiba. Ten pracoval na fyziologickém ústavu jako vědecká síla. Po ukončení studia dostala umístěnku do Zlína, postupně se začala specializovat na pediatrii a sbírat své první zkušenosti. Takovou první trpkou zkušeností byla epidemie spalniček okolo roku 1956. Ta postihla na Zlínsku jeden z kojeneckých ústavů, ve kterém bylo velké množství řeckých dětí. „Poněvadž nebyly zvyklé na ten virus, který byl tady, tak umíraly na zápaly plic jak houby po dešti, to bylo pro mě hrozné,“ vypráví Věra Hřibová.

Já jsem v tom špitálu pomalu spala

Práce ve zdravotnictví byla především velmi náročná na čas, jak často zdůrazňuje ve svém vyprávění pamětnice. „Tak ono to bylo jednoduché, byt jsem neměla, manžel byl na vojně, dítě jsem měla u rodičů, takže já jsem opravdu v tom špitálu pomalu spala.“ Manžel odešel z fakulty na protest proti vyloučení profesora Ludvíka Drasticha, kvůli čemuž musel nastoupit na vojnu. Lékařský personál i zdravotní sestry tehdy běžně bydlely na nemocničních ubytovnách, kde měly k dispozici jeden pokoj s kovovou postelí a skříňkou, sociální zařízení byla společná.

Obdobné podmínky panovaly i později, když odešli s manželem do Poličky. Byt nedostali a museli bydlet v nemocnici. Navíc, protože zde byl méně početný personál, měla pamětnice noční služby takřka obden, přičemž se po noční šlo opět do práce. Jednou za tři týdny se sloužily i soboty a neděle. A jelikož nebyla dětská pohotovost, chodila po práci navštěvovat nemocné děti v rodinách. To vše se dalo jen velmi těžko skloubit s mateřstvím. Po narození druhého syna nechtěla jít hned po třech měsících do práce, načež jí z patřičných úřadů naznačili, že to by pak mohla dostat umístěnku na druhém konci kraje. Nezbývalo než péči o děti zvládnout zároveň s povoláním lékařky.

Jak to bylo nesnadné, uvádí pamětnice na konkrétní situaci: „Třeba si nikdo neumí představit – já jsem byla v práci na noční, tak jsem volala domů a teď tam Aleš řval: ‚Já chci maminku jako jiné děti!‘ Často jsme se s manželem sešli jenom ve středu, jinak jsme si psali.“ V roce 1958 se jim díky podpoře rodičů a půjčce od strýčka podařilo koupit v Poličce dům, což byla pro rodinu velká úleva. Ale naděje na možnost trávit s rodinou více času byla v nedohlednu. „Moje děti měly vyložený odpor k medicíně,“ doplňuje Věra Hřibová.

Na počátku šedesátých let odešla pamětnice na obvod jako dětská lékařka, dostala Bystré a Svojanov, stejný obvod by v dnešní době měli na starosti lékaři dva. K tomu navíc musela chodit do rodin, pravidelně navštěvovat školy a školky a na noční do nemocnice. Při své praxi, i když to tehdejší doba zavrhovala, kombinovala přírodní léčbu s klasickou medicínou.

Věruško, pokud tam nemusíš, tak tam nechoď

Vraťme se ale ještě ke vzpomínkám pamětnice na období socialismu a vnímání tehdejší politické atmosféry. Její otec, původně národní socialista, vstoupil do komunistické strany po roce 1948. Myšlence komunismu věřil, ale jí vstup do strany rozmlouval. Když se s ním o tom radila, řekl jí: „Věruško, pokud tam nemusíš, tak tam nechoď.“ Jí samotné nebyla politika strany blízká, a tak ho poslechla. Manžel, který ze strany vystoupil v padesátých letech, pak nemohl zastávat určité posty, ale jeho přesvědčení to nezměnilo.

S těmito postoji velmi uvítali změny, které přinesl rok 1968. Věra Hřibová tehdy byla u znovuzaložení skautského oddílu v Poličce a obnovy Sokola. Později jí to zástupci komunistické strany vyčítali: „Když jsem mohla vést skauty, tak jsem musela jít do brigády socialistické práce jako vedoucí,“ vypráví pamětnice a dodává: „Nebyl jste ve straně, ale něco jste dělat měl.“

Naděje roku 1968 brzy vzaly za své a náhle byla ulice, kde pamětnice bydlela, plná vojska Varšavské smlouvy. Pro rodinu Hřibových byly tyto dny o to dramatičtější, že se v tu dobu měl jejich syn Vítězslav vrátit z měsíčního pobytu ve východním Německu. „Ještě když jsme vezli Víťu do Německa, tak se mi to tam nelíbilo, to ovzduší v Německu, protože ten Rudy se mě ptal, jestli je Víťa ve straně. Manžel mě utěšoval: ‚Vždyť je to pár kilometrů, kdyby se něco dělo, tak jdem hned pro něj.‘ A pak to dopadlo takhle,“ líčí situaci Věra Hřibová. Tenkrát se bála, že už se se synem neuvidí. Manžel pro něho jel na hranice a cestou mu posílal písemně vzkazy, kde na něho bude čekat. „Byly to hrozné chvíle, protože jsme se telefonicky dovolali kamkoliv, ale tam ne.“ Vítězslavovi se nakonec podařilo dostat přes hranice, odkud jej odvezl otec domů.  

Rodina byla tedy pohromadě. Ideály a víra lidí začaly ochabovat, i když momenty, kdy lidé projevili svůj nesouhlas s okupací, se stále objevovaly. Po upálení Jana Palacha se Věra Hřibová společně s Jarmilou Junkovou vydaly na poličské gymnázium, aby škola zrušila chystaný studentský ples. To se řediteli Dvořákovi moc nelíbilo, ale ples se nakonec nekonal. 

Vzpomínky na období normalizace Věra Hřibová uvádí slovy: „Už nebylo tak veselo.“ Tehdy syn Vítězslav jeden rok studoval v německém Heidelbergu, kde se seznámil s Karlem Krylem. To se brzy dozvěděla StB a začali je doma navštěvovat její příslušníci. „Ale oni byli takoví slušní,“ tvrdí pamětnice a více průběhy jejich návštěv nerozvádí. O to radostněji vnímala změny, které přinesl závěr roku 1989. „Myslela jsem si, že se toho nedožiju,“ líčí, ale zároveň dodává, že z aktuálního vývoje nadšená není. Obává se přílišné zadluženosti a toho, čeho se dožijí její vnoučata.  

Na závěr mladším generacím, především matkám, Věra Hřibová vzkazuje: „Ať si váží toho, že můžou být s dětmi.“ I přesto ale vzpomíná na časy, kdy byly její děti malé, ráda: „Mezi doktory i sestrami panovaly přátelské vztahy. Všichni brali stejně, takže si nikdo nic nezáviděl, vzájemně se podporovali.“