poručík Václav Hrdlička

„My jsme se snažili dávat příklad. My jsme za něco bojovali, aby dnešní generace nestrádala. A dneska vidíme co? Vidíme samý zločiny, nenávist, podvody. To nikam nevede. Ta generace se sama utápí. Čtyřicet let jsem žil v cizině, ale to jsem nezažil, co se děje tady v Česku! Vládu nemáme! Když se v takovýhle malý zemičce nemůžeme dohodnout ani na nějaké státotvornosti, tak nevím, čím se mám cítit. Nejsem ani Švéd, ani Čech, ani Ukrajinec. Mám sice české občanství, ale co mi to je platné, když dnes se můžu leda stydět za to, že jsem se vrátil. Lituju toho.“

„Dostal jsem takový malý tip od svých spolupracovníků ze CIC. Šel jsem na České Budějovice a pak na Český Krumlov. Tam byla nějaká rodina, jména už si nepamatuju, a ti mi poradili cestu. Dostal jsem se až přímo pod hranice. Dostal jsem se do Rakouska. Ale měl jsem velké štěstí. Když jsem přišel k hranici, tak tam byly tři drátěný, kilometry dlouhý ploty. Když jsem to viděl, tak jsem myslel, že nedojdu. Nic jsem u sebe neměl, ani kleště. Ale ty lidi povídali, že je tam někde nějakej přechod pro vojáky. Nakonec jsem to našel. Naštěstí to nebylo nijak zabezpečený. Pak jsem ještě deset nebo patnáct minut běžel, ono to území ještě bylo československý. Až za rakouským celním úřadem jsem věděl, že jsem volnej. Ten průchod pod plotem nebyl nijak zabezpečenej, protože to bylo sotva sto metrů od strážní věže a od silnice, tak si asi mysleli, že si tam nikdo netroufne. A taky to bylo hodně zarostlý.“

„V našem městečku bylo několik stovek Židů, Poláků a asi šest českých rodin. Židovské obyvatelstvo tvořilo většinu. Když přišli Němci, tak všechny Židy dali do ghetta, které vzniklo asi půl roku po příchodu Němců. Tam už jen čekali na smrt. Byla tam taková rokle nedaleko města. V jedné části je svlékali a ve druhé stříleli. Celkem tam umřelo asi tisíc lidí, včetně dětí. Během tří čtyř hodin je postříleli. Když jsem se tam byl nedávno podívat, někdy v devadesátém či devadesátém šestém roce, tak jejich kosti byly v té rokli vidět - asi vlivem deště a tak. Některé padaly i do řeky. Já jsem přímo ty popravy viděl. Lidi tam totiž ze zvědavosti chodili, nevěděli, co se tam děje. Já jsem nevěřil, že se bude střílet. Myslel jsem, že je jen chtějí okrást o všechno. Viděl jsem, jak střílejí mé známé, mé kamarády, moji učitelku, sousedy. Všichni byli svlečení a pak najednou i mrtví.“

„To se ani nedá popsat, jak jsme byli utahaní. Já jsem třeba usnul a probudil jsem se až za dvacet čtyři hodin. Byl jsem celej zaházenej hlínou a vším možným. Nevěděl jsem, kde jsem, a jednotka už byla někde vepředu. Já měl jen vysílačku a sluchátka na uších. Vůbec jsem nevěděl, jak se to stalo nebo jak jsem se tam dostal. Během spánku asi něco vybuchlo a zasypalo mě to. Ale zraněnej jsem nebyl.“