Mariana Hovorková

* 1932  

  • „Koncem osmdesátých let jsme se účastnili demonstrací, to ano. Vzešlo to od benešovských sestřenic, které vždycky přijely demonstrovat, takže jsme nemohli dopustit, aby Praha zůstala pozadu, takže jsme šli také. Jarmila s Milenou vždycky přijely a tady se nechaly pokropit. Tak si pamatuji, jak jsme stáli naproti sobě, dceru kropili u radnice a nás na druhé straně. Pamatuji si, jak jsem potkala pana faráře Dusa celého mokrého. To byly takové nadějné časy, kdy jsme se těšili, že to nějak dobře dopadne.“

  • „My jsme byli se školou tehdy na horách a dobře jsme nechápali, o co jde. Když jsme se ale vrátili, tak se to ve škole začalo strašně bouřit; více méně všichni spolužáci byli proti tomu. Protože s námi chodilo hodně dětí, jejichž rodiče za války pracovali v cizině, tak začaly odjíždět. Například dcera Vojty Beneše – Nina Benešová, ta s námi chodila, C. B. Haberský, Mirek Smutný, který teď umřel, syn kancléře Smutného. Takže nám to došlo. Doma hlavně tatínek o tom mluvil. Ne tolik s námi, ale s přáteli, a viděl to nebezpečí.“

  • „Ano já jsem se na gymnáziu seznámila s mým mužem. Já jsem chodila s jeho kamarádem, s tím Petrem Landerem a on na sebe nějak vzal předsednictví ČSM a já jsem říkala, že přece nemohu chodit se svazákem. Tak jsem to použila jako záminku a řekla, že ne, že nejsem rozhodnutá. S manželem jsme se vlastně seznámili až po jeho návratu z kriminálu. My jsme žily jenom dvě opuštěné holky, bez tatínka, a byly jsme rády, že je tu někdo, kdo je ochoten nám pomáhat a zastoupit tu mužskou stranu. Ačkoliv jsme byly z nižší třídy, tak moje přítelkyně chodila s Milošem Kočíkem, tak když je zatkli (budoucího manžela Jiřího Hovorku a spol.), tak jsme si rozdělily ty chlapce a šly jsme to říci jejich rodičům. Ale o jejich činnosti jsme nic nevěděly, že vylepovali ty letáky a podobně, to oni před námi přísně tajili. Spíš jsem viděla jenom tu povrchní stránku.“

  • „Celá rodina byla zatčena v roce 1943. Dne 8. února na Malé Straně tatínek a strýc Vladimír, 9. února přijelo gestapo do Lysolaj a tam zatkli dědečka a jeho mladšího syna Vratislava. Pak ještě přijeli pro synovce, u kterého se právě skrýval parašutista – v době heydrichiády nebo před tím odtamtud vysílal a měl tam vysílačku.“

  • „Dobu jsem vnímala nadšeně, chodila jsem demonstrovat. My jsme měli za ředitele pana profesora Petra, který byl samozřejmě komunista. A měli jsme schůzi a oni mu tam vyjmenovali všechno, co udělal špatně a co neměl dělat, a on potom spáchal sebevraždu. Říkalo se, že ho opustila žena, ale asi i tohle hrálo roli. Byl to poměrně mladý člověk, hodně ctižádostivý, asi také některým lidem ublížil nebo také tu jazykovědu či ústav nedobře ovlivnil. Ale to vím, že mi to vadilo. Také mi připadalo, že už se příliš dlouho demonstruje, na Václavském náměstí byly ty noční schůzky. Jinak jsem ale byla na Václavském náměstí i potom na té Letné. To bylo moc hezké, jsme tam potom tančili v parcích, to bylo pěkné. Ale ta minulost, ten rok 1968 byl v člověku nějak víc zakotvený.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.06.2009

    (audio)
    délka: 02:27:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já přece nemůžu chodit se svazákem

Hovorková Mariana (1).jpg (historic)
Mariana Hovorková

  Mariana Hovorková se narodila 24. listopadu 1932 v Praze. Pochází z významné právnické rodiny Kloudů. Její dědeček byl prvorepublikový senátor a předseda advokátní komory JUDr. Antonín Klouda. Celý svůj bohatý život později popsal v pamětech, které rodina vlastní. JUDr. Jiří Klouda, otec paní Mariany, byl rovněž právník, stejně jako jeho čtyři bratři. Matka Marie Kloudová, rozená Eisnerová, pocházela z židovské rodiny z Nových Hradů, kde měli její rodiče faktorství s ručním vyšíváním. Obecnou školu navštěvovala Mariana v Praze. Ve třetí třídě musela však pro svůj židovský původ školu opustit a ve studiích pokračovala na obecné spolkové škole, kterou navštěvovaly děti ze stejně postižených rodin. Vlastenecky založená rodina Kloudů se hned na počátku okupace zapojila do odbojové činnosti. Dědeček i čtyři z pěti synů byli pozatýkáni a vězněni v koncentračních táborech. Otec byl po zatčení vyšetřován v Praze na Pankráci a transportován do koncentračních táborů Osvětim a Buchenwald, kde se na konci války dočkal osvobození. S Jiřím Kloudou nejvíce spolupracoval bratr Vladimír, který působil jako právní poradce prezidenta E. Beneše. Bratr Vladimír byl ve spojení se členy anglického paravýsadku a zajišťoval jim úkryt. Z domu Kloudů v Lysolajích v dubnu a květnu 1942 vysílal i radiotelegrafista jednoho z anglických paravýsadků. Bratr měl kontakty na Pražský hrad a byl úzce napojen na odbojovou skupinu Akademické YMCA vedenou Jaroslavem Valentou a Jaroslavem Šimsou. Vladimír Klouda byl 25. října 1944 popraven v Drážďanech, ostatní bratři i otec válku přežili v koncentračních táborech, kde se mimo jiné setkali i s pozdějším ministrem A. Čepičkou. Paní Mariana prožívala válečná léta i skrze židovství své matky, která samozřejmě musela nosit předepsanou židovskou hvězdu a týkaly se jí všechny zákazy a omezení. Do Terezína, kde byli všichni příbuzní, nebyla matka transportována pouze z důvodu své vážné nemoci, které v lednu 1945 podlehla. Malá Mariana tak byla nucena vyrůstat u příbuzných v Praze a v Benešově a občas se jí podařilo zapomenout na hrůzy války. Vzpomíná, jak například na Švihově společně se sestřenicemi a pozdějším farářem ČCE Janem Šimsou zakládala tajný dětský spolek VOKLEST. Konec války přinesl nejen kýženou svobodu, ale především návrat otce z koncentračního tábora. Mariana se i se setrou Helenou přestěhovaly zpět k otci do Prahy. V roce 1948 nastoupila Mariana na anglické gymnázium v Praze. Na gymnáziu se po únoru 1948 začal stále více prosazovat ČSM, do kterého paní Mariana, aktivní skautka z oddílu pražských Vřetenušek, odmítla i přes nátlak vstoupit. V souvislosti s činností ČSM došlo v květnu 1950 i k zatčení několika starších spolužáků, mezi které patřil i budoucí manžel paní Mariany Jiří Hovorka. Ještě před jeho zatčením byl opět uvězněn i otec Jiří Klouda. Státní bezpečnost ho zatkla 15. února 1950. Jako právní zástupce mezinárodní firmy Standard Elektrik byl zařazen do druhého procesu v rámci skupiny Plocek a spol. a za zločin vyzvědačství Státním soudem v Praze 31. října 1951 odsouzen na 12 let těžkého žaláře. Tento proces navazoval na větší proces z června 1951, kde byly vyneseny tři tresty smrti a jeden trest doživotního žaláře. Mariana se po otcově zatčení snažila zjistit, co se s otcem stalo, a teprve po dlouhém pátrání v Bartolomějské ulici zjistila, že byl uvězněn a bude souzen. Po soudu společně se sestrou udržovaly s otcem pouze občasný písemný kontakt. V dopisech se zrcadlila otcova starost o dvě mladá děvčata, zvláště o mladší Helenu. V roce 1952 paní Mariana úspěšně odmaturovala a nastoupila jednoroční rehabilitační kurz, při kterém absolvovala praxi v Praze a Kladrubech. V té době se sblížila i se svým budoucím manželem Jiřím Hovorkou. Skromná svatba se konala 30. dubna 1953 v Praze. O ruku Mariany jel Jiří Hovorka požádat do valdické věznice, ale vpuštěn nebyl. Paní Mariana krátce nastoupila do Jedličkova ústavu a následně pracovala na neurologické klinice všeobecné nemocnice v Praze. Rodinu a zvláště manžela silně zasáhlo povstání v Maďarsku a následné události v roce 1956. Silný otřes zahojilo až narození syna Tomáše v roce 1957. V té době manžel hodně cestoval s geologickým průzkumem a pustil se do překladu tehdy v Československu téměř neznámého románu 1984 od George Orwella. Kniha nikdy nebyla oficiálně vydána, ale překlad byl dokončen a čten v některých disidentských kruzích. V té době také vznikaly unikátní paměti senátora JUDr. Antonína Kloudy, který v té době bydlel společně s Hovorkovými. V roce 1960 se rodina přestěhovala do bytu pod Pražský hrad, narodila se dcera Jana a otec se vrátil na tzv. amnestii z komunistického vězení. V roce 1963 nastoupila paní Mariana do Ústavu pro jazyk český AV, kde pracovala na ověřování terminologie pro různé slovníky až do začátku 90. let. Prožila zde i rok 1968, kdy se velice aktivně zapojila do demokratizačního procesu, následně při prověrkách odsoudila i vstup vojsk Varšavské smlouvy. V zaměstnání však mohla zůstat. Manželé Hovorkovi měli přes rozličné kanály po celou dobu tzv. normalizace přísun samizdatové literatury. Od osmdesátých let, kdy se dcera seznámila se synem Ivana Klímy, za kterého se později provdala, přibyla ještě další možnost pro získávání literatury a informací. Od konce osmdesátých let se manželé Hovorkovi pravidelně účastnili protirežimních demonstrací. Listopad 1989 pro ně byl jen logickým vyústěním snah z konce osmdesátých let. Dobu vnímala paní Mariana nadšeně, chodila demonstrovat. Přesto vše nepřijímala s povděkem a postupem doby se dostavovalo i rozčarování. Vedle vlivu rodičů formovala životní postoje paní Mariany Hovorkové i její víra žitá v prostředí Českobratrské církve evangelické. Ze skautingu a z náboženství si s sebou celý život nese poslání sloužit a milovat bližní.