plukovník Jiří Hofman

* 1923  †︎ 2011

  • "Němci, to co vyváděli na okupovaných oblastech, to je těžko říct, protože víte, tady v Protektorátu aspoň zdání bylo práva, aspoň soudili, i když známo jak. Tam se s nikým neondili. Já vám řeknu jeden příklad: ve čtyřicátém třetím roce, kdy nejvíc to bouřilo na Ukrajině, už i Ukrajinci jim samozřejmě nevěřili a utekli do lesů. Bylo polní letiště, na tom letišti stálo devět bombardérů a ty vzlétávaly několikrát týdně a bombardovaly ukrajinské vesnice. Nebo sovětští zajatci: v Rovně [jich] bylo soustředěno na holém poli ohrazeném ostnatým drátem několik desítek tisíc. Na konci čtyřicátého druhého roku jich zůstalo dva tisíce. Ostatní pomřeli hlady. Postříleli je, povraždili. V Rovně zavraždili za jediný den osmnáct tisíc Židů. Vězení, ta byla stále plná, a když se něco šustlo, někde nějaká akce partyzánů nebo tak, tak z vězení vyvedli lidi a pověsili je. O Velikonocích ve čtyřicátem třetím u soboru, když lidé vycházeli ze soboru, tak viděli sedm pověšenejch a cedulky měli – zuby jedovité zmije byly dnes zlomeny."

  • "Po celou svou vojenskou kariéru, dá-li se to tak nazvat, tak jsem měl na starosti technické zabezpečení v oboru, kterej neustále vyžadoval studium novinek v oboru elektroniky a jejich aplikaci pro potřebu té složky armády, a o to to bylo náročnější. Radar Tamara, tomu jsem věnoval třicet let života."

  • "Moudří a odhodlaní lidé založili odbojovou českou organizaci, která se jmenovala Blaník. Hlavním cílem nebyl boj proti nacistům, myslím se zbraní v ruce, poněvadž to by bylo beznadějné a já říkám, že by nás zamáčkli jako blechu. [Šlo o to], aby Češi měli nějakou reprezentaci, abychom byli jednotní v tom, co a jak. A dokonce vydávali svoje noviny po dobu asi tři čtvrtě roku, a to bylo co říct! To bylo neuvěřitelný, jak to udržovali."

  • "Jmenovala se Sarkaničová. Za španělské války osiřela a interbrigadisti si ji přivezli do Sovětského svazu. Osvojili si ji, slovenská rodina, a od nich získala to jméno Sarkaničová. Samozřejmě, zvládla bezvadně ruštinu a přihlásila se jako dobrovolník. Prodělala nějakej kratičkej zdravotnickej kurz, ale ji to neuspokojovalo, tak se stala radistkou, a že byla jako slovenského původu, tak byla převelena k našemu sboru, takže se dostala k nám. Ohromná žába, ohromě zodpovědná… Ženy v radiovém provozu maj takovou výhodu, že když je velká tlačenice v éteru, tak když tam ten ženskej hlas začal prosit: ‚Uchadi z darožki, milij, uchadi z darožky…‘ Tak on ten chlap, pokud ji slyšel, tak on z té darožky uhnul a uvolnil ji na chvíli, aby mohla vyslat zprávu."

  • "To bylo všeobecně známý, že ta tlustá čára přes Evropu byla udělána, a že je neměnná, že je neměnná, a kdo by ji chtěl změnit, jedna nebo druhá strana, tak by to byla válka. Ten, kdo měl atomovou pumu, ten si myslel, že by tu čáru moh’ překročit, a jen do té doby, než druhá strana měla atomovou pumu. Takže byl to rovnovážný stav. Proč to tenkrát Winston Churchill v tom Fultonu spustil, já dodneška nepochopím, to byla od něj nezodpovědnost, poněvadž on to spustil, ale zřejmě z podnětu Amerikánů, poněvadž už předsedou války nebyl, čiže studená válka podle mě byl nesmysl, zbytečná. Obviňovat tenkrát Stalina, že chtěl Evropu obsadit, dyť je to kravina! Neměli dost starostí doma? Kdo viděl tu spoušť, tak musel znát nesmyslnost tohohle tvrzení. A přesto se to tvrdilo, dodneška."

  • "Na frontě jsem nikdy s generálem nemluvil. Generál Svoboda měl nesmírnou autoritu mezi našimi lidmi, nesmírnou autoritu, poněvadž to byl poctivej člověk, bez nějakejch postranních úmyslů. Někteří historici, spíš hysterici, říkají: ‚Vždyť on neměl ani vysokou vojenskou školu.‘ No neměl, ale on měl školu jinou. Ti, co byli vedle něj, generálové, ti měli francouzskou válečnou školu, která žila takříkajíc ze zkušeností první světové války, což ve druhé světové válce nebylo k ničemu. Svoboda, ten žil ze zkušeností, které získal na frontě a které také získal od sovětských velitelů, kteří něco už zažili, takže si myslím, že to plně vyvážilo vysokou školu."

  • "Já jsem byl nejdříve zaměstnán u jednoho speciálního praporu, potom mě vytáhli na štáb, pak na generální štáb, promiňte, že to trochu šifruju, ale nebylo by dobrý, kdyby říkal naplno, co to bylo za službu a jak to bylo za službu. To byly útvary, které byly rozptýlené v celé armádě, takže jsme zajišťovali ty speciální prostředky v celoarmádní působnosti. Ten první prapor, ten se jmenoval spojovací. A čím byl speciální? Tím, že byl radiovej. Řeknu vám název, je to radiový průzkum. Když je radio a dva si povídaj, tak třetí je poslouchá a je to legální činnost, že jo. Protože radio je veřejný. V souvislosti s tím jsem měl úkolů víc než dost."

  • "V prvních bojích na Dukle volal velitel armády: ‚Kde je generál Svoboda?‘ No, nemohli ho dlouho najít, a pak ho našli někde mezi pěšákama. Ten [velitel] mu vzkázal, že není žádnej samopalník, aby chodil mezi samopalníky. (smích) A on [gen. Svoboda] mu řekl: ‚To jsou moji lidi!‘ Nebo tak nějak, čili ne samopalníci, ale moji lidi."

  • "Rád vzpomínám na ty lidi, na tu dobu, moc mně to dalo do života, protože tam jsem poznal i trochu blíž duši těch pravejch ruskejch lidí. Vedle jsme měli v ložnici celou četu, dvacet sedm jich bylo, hrdinů Sovětského svazu, spojařů. Kteří tu hvězdu dostali za dobytí Kyjeva. A to byli zlatí kluci, prostí, normální a nechtěli se stát důstojníky z povolání a pořád se rvali na frontu. S těmi kluky jsme se sblížili, ale nejen s nimi. Rád na to vzpomínám. Tam jsem dostal základy své odborné činnosti na celý zbytek života, poněvadž učitelé byli skvělí a uměli taky zainteresovat."

  • Celé nahrávky
  • 10

    Praha, 10.04.2006

    (audio)
    délka: 03:58:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Slovo staršího člověka na Volyni platilo

HOFMAN 2.jpg (historic)
plukovník Jiří Hofman
zdroj: HOFMAN@2n.cz, syn Hofman Miroslav

Jiří Hofman se narodil 16. května 1923 Antonii a Vladislavu Hofmanovým v ukrajinské vesnici Družkopol, za svou domovskou obec ale pokládá vesnici Martinovka, kde prožil většinu svého života do doby, než vstoupil do armády (roku 1944). V Martinovce byla drtivá většina obyvatel českého etnika. Na počátku 2. světové války připadla tato oblast, dříve součást polského státu, Sovětskému svazu. Po přepadení Sovětského svazu Německem 21. června 1941 zabírá celou oblast Volyně německá armáda. Území se pod sovětskou správu začalo opět dostávat v roce 1944 s postupem Rudé armády na západ. V této době vstoupil Jiří Hofman do československé vojenské jednotky, byl poslán do vojenského kurzu v Muromi a stal se radistou. Po absolvování výcviku vstoupil do 1. československého armádního sboru. Prošel boji na Dukle. Po válce zůstal v Českoslovesnku, stal se vojákem z povolání a dokončil zde středoškolské vzdělání. Jiří Hofman se dlouhodobě zabývá historií a osudy svého rodného kraje (Volyně) a místní české menšiny. Zemřel 9. srpna 2011.