Jan Hlach

* 1939

  • „Potom byl ten soud v Písku. Vysílali to městským rozhlasem, já jsem tam jezdil na kolečku a někteří lidi dělali, že mě neznají a někteří se se mnou zastavili a říkali… Mně to bylo jako malému klukovi divné, že neříkali: ‚Táta je sekáč, pomohl někomu.‘ Ne, oni říkali: 'To vám ten tatínek s maminkou neměli dělat, děti.‘ A já jsem byl už tenkrát tak hrdý na svoje rodiče, že někomu pomohli. Je dost pravděpodobné, že mu zachránili život, tomu Uhlířovi. A tak jsem tam tak jezdil a poslouchal v tom místním rozhlasu. Kolikrát jsem tam rozeznal svou maminku, jak odpovídala. Nebo toho soudce, to byla vlastně soudkyně, takzvaná rychlokvaška. Oni tenkrát, aby měli dostatek svých soudců, tak je nechali urychleně vystudovat. Dokonce to byl tak exemplární proces, že tam mezi diváky byli také ti noví soudci a soudkyně. A byli odsouzení na patnáct a na čtrnáct let a co na mě ještě ve vzpomínkách… co na mě silně zapůsobilo, bylo, že když jsme ještě měli návštěvu po tom jejich odsouzení, tak tam ten dozorce plakal. Protože on maminku znal, byl to vlastně podřízený mojí maminky. Plakal a říkal jí ještě 'paní doktorko'. Pak už byla jenom číslo. Číslo 156.“

  • „Přišla domů a říkala: ‚Zase vyhodili šéfa policie, aby tam nasadili komunistu. Oni budou mít za chvíli v ruce všechno.‘ A skutečně, tak to bylo. A potom přišel osmačtyřicátý rok a moje matka měla vyslýchat kluky, kteří se vrátili od cizinecké legie na amnestii, tenkrát komunisti vyhlásili amnestii. Oni se vrátili, komunisti je zavřeli a máma je měla vyslýchat. A tak prohlásila, což si dobře pamatuju, protože to prohlásila několikrát, že nemůže zastávat pozici soudce, nemůže zastávat právo v bezprávném státu. Takže odešla od soudu. Jenže když ještě byla u soudu, tak se stalo to, že přes hranice utíkal poslanec Národně socialistické strany Dr. František Uhlíř. Na hranicích ho chytili, zadržel ho tam nějaký policajt, který byl proti komunistům, ale šel s ním nějaký nový, Stb nebo co to bylo. Zkrátka, musel ho zatknout a Uhlíř se dostal k píseckému soudu, kde byl ve vězení. Ve vězení dostal srdeční záchvat a odvezli ho do písecké nemocnice, kde můj otec v té době budoval snad první stomatologické lůžkové oddělení v republice. A ten policajt pořád chodil k soudu za mojí maminkou a za jejím podřízeným Dr. Pivničkou, že se mu musí pomoct. Sám ten policajt, který ho zatknul, měl zájem na tom, aby se mu pomohlo.“

  • "A teď jsem najednou byl v tom, viděl jsem ty lidi jak tu lítali. Byl večer, byla tma a v těch vesnicích… tam svítila jedna žárovka a oni v takových těch šusťákových teplákách… Měl jsem takový pocit, jako kdyby měli všichni na sobě tepláky, plná republika těch tepláků a to osvětlení špatné. Všude špína, hrozná auta... jako vrakoviště. Málo aut, proti Švýcarsku. Tady jsem po dlouhé době mohl dát dálková světla, protože tady nikdo v noci nejezdil. Ze všeho nejvíc, když jsem se vrátil, jsem cítil lítost nad svou zemí. To, co tady lidi museli prožít, že vlastně tomu už nikdo nevěřil, že celý národ se přetvařoval, že lidi vstupovali do komunistické strany jenom kvůli svým vlastním dětem. Že už se nikdo neštítil někoho, kdo donášel na lidi, že skutečně ten charakter národa… Věřím, že těch dvacet let udělalo větší neštěstí než těch dvacet let předtím. Protože tenkrát skutečně byli komunisti, kteří věřili té myšlence. A pak byli lidi, kteří nevěřili a proti nim nějakým způsobem bojovali.“

  • "...nějaký pan Kubička... řezník tady, říkali jsme mu 'strejdo'. Měl řeznictví tady U Floriána. Táta s ním chodil na hony, on byl velký Sokol, a vždycky když jsme jeli na Zvíkov, tak nás stěhoval. Když potom naše zavřeli, tak jsme šli, tři, takhle tou ulicí od Floriána na náměstí a moje sestra rozpřáhla ruce, on šel proti a ona: 'Strejdo!' A on se uhnul, řekl: 'Ahoj' a šel pryč. My jsme ho za to úplně nenáviděli. Když se pak táta vrátil z kriminálu, tak se s ním taky vůbec nebavil. A po letech se sešel s jedním z příbuzných a on začal vyprávět, kolik ten Kubička převedl lidí přes hranice pomocí svých známých. Přes něj a taky ještě byli napojení na Hasila, na krále Šumavy. On se bál projevit nějakou přízeň, kterou měl k našemu tátovi tím, že by se s námi sešel nebo nám nějak pomohl. Že by to bylo podezřelé, že by ho třeba mohli mučit a on by pak prozradil lidi z celé té skupiny, která v tom byla zapojená."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Písek, 29.03.2019

    (audio)
    délka: 01:53:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 01.04.2019

    (audio)
    délka: 02:04:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 19.04.2019

    (audio)
    délka: 01:13:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Můj otec říkal: I v těch nejhorších situacích se může slušný člověk zachovat podle svého vnitřního přesvědčení

Jan Hlach - dobové portrétní foto
Jan Hlach - dobové portrétní foto
zdroj: archiv pamětníka

Jan Hlach se narodil 1. února 1939 v Praze jako první ze tří dětí lékaře a právničky. Krátce před jeho narozením byli rodiče nuceni opustit východočeské město Lanškroun, který se po podpisu Mnichovské dohody stal součástí Sudet. Nový domov pak našli v jihočeském Písku. Během války rodinu postihly nacistické perzekuce, manželé otcových dvou sester byli popraveni a i otec pamětníka Jan Hlach byl gestapem zatčen a uvězněn. Po převratu v roce 1948 se rodiče Jana Hlacha netajili svými negativními postoji vůči komunistům. Olga Hlachová, matka pamětníka, na protest odešla z píseckého soudu. Odmítla být součástí justice, která přizpůsobuje zákony politickým cílům vládnoucí strany. V témže roce byli požádáni, aby pomohli poslanci Národně socialistické strany Dr. Františku Uhlířovi při jeho útěku za hranice, za což byli v roce 1950 zatčeni a odsouzeni. Jan Hlach starší ke 14 letům a matka k 15 letům odnětí svobody. Jejich čin byl podle tehdejších zákonů kvalifikován jako velezrada proti lidově demokratickému státu. Děti pak byly svěřeny do péče otcovým sestrám. Dětství prožívaly v materiální nouzi a dehonestující atmosféře, která panovala v napjatém a bouřlivém ovzduší politicky motivovaných procesů. Jan Hlach má traumatizující vzpomínky na návštěvy matky ve vězení, kdy byla citově vypjatá setkání pro ni i pro děti těžkou zkouškou. Po propuštění z vězení nesměli jeho rodiče vykonávat svá původní povolání a pracovali v dělnických profesích. Obdobná perzekuce se týkala i jejich dětí. Jan Hlach nemohl po ukončení základního vzdělání studovat střední školu ani učební obor. V patnácti letech proto nastoupil do továrny jako pomocný dělník a těžko se vyrovnával s tamním prostředím i mezilidskými vztahy. V jakémkoli smysluplném uplatnění mu neustále bránilo označení syna nepřátel státu. Vojnu absolvoval jako řidič u Pomocných technických praporů. Až v druhé polovině šedesátých let, v době, kdy v Československu docházelo k postupnému uvolňování politické atmosféry, mohl nastoupit ke studiu na vysoké škole. V létě roku 1968 dostal spolu se sourozenci povolení vycestovat do Rakouska, kde se záhy dozvěděli o obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Poté, co za nimi přijeli i rodiče, se celá rodina rozhodla pro emigraci. Politický azyl jim nabídlo Švýcarsko. Jan Hlach ve Švýcarsku dostudoval vysokou školu, poté úspěšně podnikal a oženil se. Po odchodu do penze začal psát knihy, ve kterých zpracovává a svým způsobem se i vyrovnává se vzpomínkami na dětství a padesátá léta v komunistickém Československu. Žije ve Švýcarsku, pravidelně navštěvuje Českou republiku.