Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hlach (* 1939)

• narozen 1. února 1939 v Praze

• rodina musela po záboru pohraničí na podzim roku 1938 opustit Lanškroun

• nový domov našla v jihočeském Písku

• během války otec Jan Hlach starší vězněn, manželé jeho dvou sester byli popraveni

• pamětník vzpomíná na konec války v Písku, příjezd Američanů i Rudé armády

• rodiče pamětníka nesouhlasili s nástupem komunistické vlády, matka na protest odešla z justice

• v roce 1948 rodiče napomohli k útěku za hranice poslanci Národně socialistické strany Dr. Františku Uhlířovi

• v roce 1950 odsouzeni za velezradu, Jan Hlach na čtrnáct a matka Olga Hlachová na patnáct let

• otec byl po čtyřech letech omilostněn a převzal péči o děti

• pamětník nesměl studovat ani vyučit se, potýkal se se stigmatem dítěte nepřátel státu

• v patnácti letech začal pracovat jako pomocný dělník

• střední školu mohl vystudovat až mnohem později

• vojnu odsloužil jako řidič u Pomocných technických praporů

• po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se celá rodina rozhodla pro emigraci

• azyl jim nabídlo Švýcarsko

• ve Švýcarsku dostudoval vysokou školu technického směru a v této oblasti pak podnikal

• po odchodu do penze začal psát a vydal několik knih inspirovaných jeho osobními vzpomínkami

• žije ve švýcarském Fribourgu, často navštěvuje Českou republiku

Prolog

Olga Hlachová se rozplakala, když po dlouhé době poprvé uviděla svoje děti. Nedalo se to vydržet. Seděly proti ní, oddělené sklem a dozorce návštěvu po pěti minutách ukončil. Za další půlrok mohly děti do ženské věznice v Pardubicích přijet znovu a Honza si předsevzal, že tentokrát to dopadne dobře. Vyprávěl mamince veselé historky, nechtěl, aby se zase rozplakala. Cítil zodpovědnost za své sourozence, hlavně za toho nejmenšího, pro kterého bylo odloučení od mámy nejtěžší. Za další půlrok se všechno opakovalo a pak zase, celých deset let. A Honza se každé další návštěvy víc a víc bál. Ke konci je už skoro nenáviděl. Ne kvůli mamince, tu miloval, ale nenáviděl pach věznice, bál se tíhy odpovědnosti, bál se stále víc prohlubujícího se pocitu vzájemného odcizování.

 

Rodina Hlachova

Lékař Jan Hlach se začátkem roku 1938 oženil s Olgou Jenneovou, čerstvou absolventkou právnické fakulty. Bydleli v té době v Lanškrouně, kde měl Jan Hlach zavedenou lékařskou praxi. Po podpisu Mnichovské dohody se Lanškroun ocitl v zabrané části československého pohraničí a manželé Hlachovi ho museli opustit. Zanechali tam dům a zařízenou ordinaci, s sebou si mohli vzít jen zlomek svých věcí. Nový domov našli v jihočeském Písku a cestou se jim v Praze, 1. února 1939, narodil syn. Jméno dostal po otci, Jan.

Do Písku se přistěhovali na jaře roku 1939, v době vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Jan Hlach si zařídil novou soukromou ordinaci, jezdil se synem za pacienty po okolních vesnicích a přes těžké začátky se postupem času stal vyhledávaným píseckým lékařem. V roce 1941 se Janovi narodila sestra Olga a na konci války bratr Vladimír. Olga Hlachová se stala soudkyní krajského soudu tehdejšího Prácheňského kraje sídlícího v Písku. Nový začátek se manželům Hlachovým podařil. Měli domov, narodily se jim tři zdravé děti, získali nové přátele a oba byli úspěšní ve svých profesích. Všechno by bylo v pořádku, nebýt německé okupace.

 

Nacistická okupace

Hned zpočátku okupace nacisté zatkli a krátce nato i v koncentračním táboře nechali popravit Janova strýce, manžela jedné z otcových sester. Byl profesorem českobudějovického gymnázia a patřil mezi odbojné vlastence. O tři roky později, během Heydrichiády, popravili i manžela druhé z otcových sester. Matčina reakce na smrt druhého strýce, poté co slyšela jeho jméno čtené ze seznamu popravených, patří mezi Janovy nejranější vzpomínky. Tohoto strýce, právníka zastupujícího známou firmu Koh-i-noor, zatkli, když vycházel z budovy soudu ve Vodňanech, převezli do Klatov a po přečtení rozsudku ho zastřelili za schvalování atentátu. Vdovy po obou strýcích pak po válce výrazně zasáhly do osudu Jana Hlacha i jeho sourozenců.

V  roce 1944 zatklo gestapo také Janova otce. Během cest za pacienty předával tzv. „churchillky“, cívky do rozhlasových přijímačů pro poslech velmi krátkých vln, potažmo vysílání z Londýna. Za to hrozil také trest smrti, ale v jeho případě neměli dostatek důkazů, a proto ho odsoudili „jen“ ke dvěma letům káznice. Když ho vyslýchali, kopancem do břicha ho vážně zranili a manželce právničce se pak podařilo zařídit, aby ho kvůli vážnému zranění podmínečně propustili. Jan Hlach vzpomíná, jak jako malý chlapec vnímal tíživou atmosféru, která doma panovala. Rodiče žili ve stálém napětí a strachu z otcova opětovného zatčení. Konec války ale naštěstí přišel dřív a malý Jan prožíval společně s nimi obrovské uvolnění. Oslavy konce války popisuje jako něco zcela výjimečného. V Písku vítali nejprve Američany, posléze i Rudou armádu. Sovětští důstojníci u nich doma byli i ubytovaní. Písek ležel na demarkační linii, na které se obě osvobozující armády setkaly. V posledních dnech války ale docházelo v okolí Písku ještě k lokálním bojům. Do posledních chvil se urputně bránili hlavně jednotlivci z řad SS, prchající před Sověty. V Písku sídlila také posádka wehrmachtu, ti se Američanům vzdali bez boje a zřejmě rádi. A ještě krátce po osvobození zůstávali v kasárnách zbylí němečtí vojáci, starší muži, povolaní do armády až na konci války, aby doplnili stavy ve zdecimované německé armádě. Teď už jen čekali na přesun do amerického zajetí a pak na cestu domů. Ale dopadlo to jinak a vítězství konce války v Písku tak dostalo hořkou pachuť roky utajované a neomluvitelné pomsty.

„A pak jsem jednou přistihl tatínka, jak sedí u stolu, hlavu v dlaních a vzlyká: ‘To jsme nechtěli!‘ Předcházela tomu návštěva jednoho tatínkova známého, slyšel jsem přes zavřené dveře úryvky rozhovoru: ‘Hrozný masakr...‘ Já jsem nevěděl, o co se jedná, po válce se děly hrozné věci. Až po šedesáti letech se mi dostaly do rukou paměti toho známého. Odvlekli ty zajaté německé vojáky, záložáky, do kasáren. Vysvlékli je donaha, okradli a umlátili k smrti. Přesně to korespondovalo s tím, co jsem zaslechl jako šestiletý kluk. Najednou se ten kruh uzavřel a jeden z těch, kteří to udělali, byl pak velký estébák. A myslím, že to byl on, kdo zatýkal mého otce. Vlastně jde jen o to, jak legalizovat sadismus, pak se najednou objeví tací, o kterých do té doby nikdo nevěděl.“

 

Netleskej! To není Beneš!

V roce 1947 odjel otec Jana Hlacha do Spojených Států na půlroční studijní pobyt na Kolumbijské univerzitě. Dostal pozvání na základě svých výzkumů v oblasti nových metod léčby ve stomatologii. A v Československu se mezitím schylovalo k radikální změně politického systému. Malý Jan vzpomíná, jak si maminka stěžovala, že čím dál víc míst na radnici a na soudu obsazují komunisté. Když v únoru 1948 převzali moc naplno, otec i matka považovali za nesmysl, že by se mohli udržet delší dobu. S maminkou byl Jan ve svých devíti letech na XI. Všesokolském sletu v Praze a s proslovem vystoupil tehdy nový prezident Klement Gottwald. Sokolové tleskali velmi sporadicky, malému Janovi ho ale bylo líto, a tak mu chtěl zatleskat sám. Maminka ho strhla zpátky: „Netleskej! To není Beneš!“ Tak přestal a později i pochopil.

Otec mohl ve Spojených státech zůstat, dostal prestižní stipendium, ale chtěl se vrátit domů k rodině. Po návratu mu vzali pas a jeho žena krátce nato odešla od soudu. Měla poslat do vězení české vojáky z cizinecké legie, kteří se vrátili na amnestii domů. Když se jí v květnu 1945 narodilo třetí dítě, ani ne za půl roku se vracela do práce. Chtěla pomáhat při obnově československého poválečného soudnictví. Jak velké muselo být její zklamání, když pak sledovala, kam se už zakrátko začalo ubírat.

Ale ještě než v roce 1948 justici opustila, snažila se pomáhat všude, kde jí její svědomí nedovolovalo jinak. Jako v případě Dr. Františka Uhlíře. 

 

Dr. František Uhlíř

Dr. František Uhlíř byl za války jedním z členů exilové vlády v Londýně a poslancem Národně socialistické strany. V roce 1948 se pokusil o ilegální přechod hranice, ale chytili ho a převezli do vězení u píseckého soudu. Tam se vzápětí začal připravovat plán k jeho dalšímu útěku a Olgu Hlachovou požádali o pomoc. Souhlasila, ale Dr. Uhlíř dostal ve vězení srdeční záchvat, tak ho převezli do písecké nemocnice, na samotku s dveřmi bez kliky a jedním malým zamřížovaným oknem. Hlídal ho jediný dozorce a jen zasvěcení věděli, že zrovna on má zrealizovat jeho útěk z vězení. V nemocnici se do plánu útěku zapojil také MUDr. Jan Hlach, který tam pracoval a v té době také zakládal první lůžkové stomatologické oddělení v Československu. S pomocí dozorce odstranili v cele mříž z okna a Dr. Uhlíře vysvobodili. MUDr. Jan Hlach ho pak odvezl do Vodňan a předal dalším. Druhý útěk, včetně přechodu přes hranice se zdařil a krátce nato byl Dr. František Uhlíř na svobodě ve Velké Británii. Pokud by byl tehdejší komunistické justici vydán, čekal by ho s největší pravděpodobností exemplární trest. Takto mohl prožít dlouhý a asi i spokojený život, zemřel v roce 1980 v Kanadě. Ti, co mu pomohli, už takové štěstí neměli. Dr. Uhlíř měl potřebu o svém útěku z Československa v Londýně vyprávět a nezapomněl zmínit jména všech, kteří mu na svobodu pomohli. Cítil se v bezpečí a zřejmě nepředpokládal, že i v Londýně budou tací, které bude taková informace zajímat. A zbývá se ptát, zdali vůbec věděl, jak fatálně tím ovlivnil jejich další osudy. A pokud ano, zda si na ně alespoň občas, v dobrém, vzpomněl.

 

Léto 1950

Letní prázdniny roku 1950 trávila rodina Hlachových na Zvíkově. Bydleli tam ve vile, kterou MUDr. Hlachovi nabídla manželka jeho bývalého pacienta k postupnému odkoupení. Prázdniny se chýlily ke konci a rodina se chystala k návratu do Písku. Ráno 28. srpna přišel pikolík ze zvíkovského hotelu se vzkazem, že má Janův otec odjet do Písku kvůli pronájmu ordinace. Když pak odpoledne na motorce odjížděl, Janovi řekl, že kdyby přišli nějací cizí lidé, má sednout na kolo a dojet do nedaleké hájovny. Cestou do Písku ho pak zastavila skupina ozbrojených mužů, naložili ho do auta a odvezli do vazby. Pro maminku přijeli večer. Děti zrovna večeřely, když do kuchyně vstoupili tři cizí muži. Další uviděl Jan oknem na zahradě. Bylo jich tam skoro dvacet, někteří v kožených kabátech, další v uniformách. Hned si vzpomněl, co mu tatínek říkal. Vyběhl ven a popadl kolo opřené o okenní římsu. Ale stejně věděl, že to už nestihne. Jeden z mužů chytil řídítka, Jan upadl a odřel se. Sebrali mu kožený váček, který měl pověšený na krku. Sám si ho vyrobil, byl to talisman. Našli jen oblázek z Otavy. Maminku pak odvedli do knihovny a děti poslali do ložnice. Celou noc je hlídali, svítili na ně baterkami. Nejmladší z dětí, pětiletý Mirek, se celou dobu třásl a dokola opakoval „máma, máma.“ Jana někdy po půlnoci z postele vytáhli a odvedli ho také do knihovny, chtěli vědět, kde má otec lovecké zbraně. Zahlédl přitom maminku, seděla tam, vážná a hrdá. Nad ránem poslali děti, aby se s ní rozloučily. To už plakala a Janovi řekla, že se musí o sourozence postarat, je nejstarší. Jeho do té doby bezstarostné dětství skončilo a během jedné noci se rozpadl i celý jeho tehdejší klukovský svět.

 

Soud

Po zatčení manželů Hlachových přijela děti hlídat teta z Budějovic. Zatčení bratra a jeho ženy považovala za omyl a nedorozumění. Počítala, že je z vězení rychle propustí a oni si děti převezmou zpět. Jenže už samotná vazba byla dlouhá a teprve v únoru následujícího roku začal v Písku probíhat veřejný soud. Mimořádnou událost přenášel místní rozhlas po celém městě. Na lavici obžalovaných byli známí a dosud respektovaní písečtí občané, patřící k místní intelektuální elitě. Donedávna si jich proto vážili, nyní to byla přitěžující okolnost. Ze dne na den se stali nepřáteli dělnické třídy, souzeni za zločin velezrady podle nového zákona číslo 231 o ochraně lidově demokratického státu. K exemplárnímu procesu byli přizváni i mladí adepti na soudcovská křesla nově se formující komunistické justice.

Jan jezdil po městě na kole a poslouchal. Z rozhlasu slyšel mámu a tátu a znal i některé další hlasy, které patřily rodinným známým. A byl v tu chvíli na rodiče pyšný. Udělali dobrou věc, pomohli člověku, který pomoc potřeboval. Za to se netrestá. A taky byl pyšný na sebe. Ve výlohách obchodů na náměstí visely jeho fotografie. Vyhrál svůj první závod na kole a celé město o tom vědělo. Jen ho mrzelo, že nikdo ze známých, které ve městě potkával, mu neřekl třeba: „Tvůj táta je ale sekáč.“ Někteří se tvářili, že ho nevidí, a ti, co se u něj zastavili, jen říkali: „Jak vám to mohli rodiče udělat…“

23. února 1951 byly vynesené rozsudky. JUDr. Olga Hlachová byla odsouzená k 15 rokům a MUDr. Jan Hlach ke 14 rokům odnětí svobody. Součástí trestu byla i konfiskace majetku a ztráta čestných občanských práv. „Státní soud odůvodnil uložení přísných trestů všem obviněným vysokou společenskou nebezpečností jejich jednání, pramenící z nepřátelství proti našemu lidově demokratickému zřízení, které byli ochotni zradit a vrátit bývalým kapitalistům, kterým sloužili a prokazovali tak své služby tím, že jim pomáhali k útěku před soudem pracujícího lidu a byli ochotni zrazovat a zaprodávat naši republiku zahraničním imperialistům.“ (Pozn.: Citace z rozsudku uloženého v Národním archivu).

Krátce nato z výloh obchodů na náměstí zmizely všechny fotografie Jana Hlacha ml., který vyhrál svůj první závod v životě.

 

S Kainovým znamením

Děti odvezla otcova sestra k sobě domů do Českých Budějovic. Směly si s sebou vzít jedny boty, jeden kabát, jedny kalhoty, jeden svetr. Teta Janovi pak vyčítala, že si zabalil zrovna ten nejvíc opotřebovaný svetr. Jenže zrovna ten měl rád a nemohl tehdy vědět, že na nový nebudou peníze. A taky si mohli vzít jen jednu ze svých hraček. Pro malé dítě nepředstavitelně těžká volba. Všechno ostatní podlehlo konfiskaci. Teta byla na děti přísná, téměř nemilosrdně tvrdá, také možná proto, že ona to také neměla v životě lehké. Jejího muže popravili nacisté a dcery jí v roce 1948 poslali pro změnu do vězení komunisté. Jednu za účast na studentských protestech v roce 1948 a druhou, sedmnáctiletou, na dva roky za to, že její přítel utekl za hranice. A při měnové reformě v roce 1953 přišla o všechny své úspory. Děti svého bratra neměla z čeho živit, a když se jich ujala, netušila, že jejich rodiče půjdou do vězení na tak dlouhou dobu. Starala se o ně, jak uměla, převzala nečekanou odpovědnost a vyrovnávala se s ní po svém. Očima dospělého to lze pochopit, ale děti to vnímaly jinak. Rozhodly se pro zoufalý čin a utekly od ní. Raději do dětského domova, třeba do takového, jaký zřídili v jejich bývalé vile na Zvíkově pro děti odsouzených nepřátel a zrádců. Útěk ale nakonec skončil u druhé z otcových sester a děti tam konečně našly tolik vytoužené láskyplné přijetí.

Ve škole se bály jakkoli vybočovat nebo na sebe upozorňovat, často se všechno obracelo proti nim. A ani dost peněz nebylo, hlady netrpěly, ale na oblečení už nezbývalo, chodily proto v přešívaném oblečení po příbuzných. Také důvod, proč na sebe poutaly nechtěnou pozornost. Nemohly mít nic z toho, co měly ostatní děti a ty jim to s dětskou krutostí dávaly najevo. Byla to doba plná hysterie a nenávisti proti všem domnělým nepřátelům, kdy i školáci stvrzovali svým podpisem přání odsoudit k smrti dalšího ze zrádců, Rudolfa Slánského. A v době, kdy na popraviště poslali i Miladu Horákovou.

„Paní ředitelka, jmenovala se Mládková, byla velká komunistka. A aby demonstrovala, jak se sžila s dělnickou třídou, chodila do divadla zásadně v teplácích. Aby ukázala, jak má blízko k dělníkům. A pak jednou řekla, že Horáková a její děti jsou takový splašky společnosti. A pak mně některé děti ve škole říkali ‚splašku‘.“

Jan byl přesto premiant třídy. A tak šel po skončení školy hned do práce, stal se v patnácti pomocným dělníkem v národním podniku Igla. Měl se naučit vyrábět jehly do tkalcovských strojů a naplno poznat surový svět dospělých.

 

Otec

MUDr. Jan Hlach dostal po čtyřech letech milost, odměnou za úspěšné potlačení epidemie bércového onemocnění u horníků na dole Fierlinger, kam ho přiřadili do výkonu trestu. S epidemií si nikdo nevěděl rady, dokonce ani lékaři z komise ministerstva zdravotnictví. Vězeň Jan Hlach horníky vyléčil plesnivějící mastí od UNRy, která tam zbyla z konce války. Plíseň byla zřejmě penicilinového původu a zafungovala jako účinné antibiotikum. A osud mu byl nakloněný především ve chvíli, kdy onemocněla i manželka ředitele dolu, který byl současně vysokým stranickým funkcionářem na Ústředním výboru komunistické strany. Za vyléčení své manželky se Janu Hlachovi odměnil tím, že pro něj na nejvyšších místech vymohl milost. Jan Hlach se proto v roce 1954 mohl vrátit domů a převzít péči o své tři děti. Mohli se vrátit i do jejich původního bytu, ale používat směli jen dvě místnosti a svůj nábytek si museli od státu odkoupit. Ovšem jen ten starý, všechno, co mělo nějakou cenu, jim rozprodali. A zbytek byl zničený, když jim byt prohledávali. Zmizel i kufřík s vědeckými studiemi, kterými se doktor Hlach zabýval před zatčením. Později se dozvěděl, že v mnohém podobné studie vyšly v tehdejším Sovětském svazu, ale svoje autorství dokázat nemohl, a tak to nechal být. Měl stejně mnoho jiných starostí. Učil se vařit, hospodařit a sám vychovávat děti. Pracoval jako kopáč na silnici, protože mu vzali lékařský diplom, i když ani podle tehdejších zákonů na to právo neměli. Po petici, kterou sepsali jeho bývalí pacienti, mu diplom vrátili. Pracoval pak ve strakonické nemocnici, ale odsud ho po čase vyhodili. Ředitele tamní nemocnice se dotkl banální poznámkou, když se snažil opravit své staré auto. Nedařilo se mu to a poznamenal, že by na to byla potřeba vysoká škola. Ředitel byl dělnický kádr a k vedení okresní nemocnice v té době nepotřeboval ani maturitu, ale na poznámky týkající se jeho vzdělání byl citlivý. Zvlášť, když je pronesl souzený velezrádce. Pak tedy MUDr. Hlach dojížděl na motorce přes celou republiku až do Rumburku.

A přece se mu jedné mimořádné výhody dostalo. V době, kdy se na zavedení telefonní linky čekalo roky, jim ji přidělili hned a ani žádat o ni nemuseli. A až v roce 1968 se od souseda dozvěděli, že byli celou dobu odposloucháváni. A ještě jednu nechtěnou výsadu měl. Po propuštění z vězení míval pravidelné večerní návštěvy a dospívající Jan býval svědkem všech rozhovorů, které se odehrávaly ve vedlejší místnosti.

„Táta jim to musel po propuštění z vězení podepsat, jako že dá vědět, kdyby byl někdo proti lidově demokratickému zřízení. Jenže oni za ním potom přišli, že chtějí, aby spolupracoval, a my jsme to slyšeli z vedlejší místnosti. Táta byl zoufalý, křičeli na něj, že jim ještě neřekl všechno, že chtějí, aby jim podepsal spolupráci. A táta říkal, že přece jako lékař nemůže donášet na lidi. A pak to došlo tak daleko, že táta chtěl jít raději zpátky do kriminálu, protože to už nemohl vydržet.“

 

Matka

JUDr. Olga Hlachová dostala milost až po deseti letech. Ale ještě půl roku před propuštěním jí žádost o milost zamítli, jako mnohokrát předtím. Omilostněna byla v rámci amnestie prezidenta Antonína Novotného, který se rozhodl ke vstřícnému gestu vůči odpůrcům režimu, mezi které Olga Hlachová rozhodně patřila. Opakované žádosti o udělení milosti, ať již z důvodu jejího zdravotního stavu nebo formulované jako prosba matky, které je pobytem ve vězení odepřeno to nejcennější, co má, být se svými dětmi. Neobměkčila je, v odůvodněních uložených po léta v Národním archivu byla opakovaně hodnocena jako „příslušnice buržoazní třídy, která dosud nenalezla správný poměr k dělnické třídě a nemá zájmu na své převýchově. Trest u jmenované neplní dosud svého účelu a jmenovaná naprosto ještě nedává předpoklad pro udělení milosti.“ Olga Hlachová se opravdu svými názory ani ve vězení netajila a opakovaně prohlašovala, že výše trestu není adekvátní jejímu provinění. Trvala na svém, že Dr. Uhlířovi bylo nutné pomoci. A negativním postojem ke komunistům se také netajila. Zůstala hrdá a s postupujícími roky ve vězení stále více zatvrzelá. Nezlomilo ji ani neustálé ponižování, ani tvrdé tresty za sebemenší prohřešek, a ani neutuchající silné bolesti po operacích páteře, které ve vězení prodělala. Nejkrutější součástí trestu pro ni ale zůstávalo odloučení od dětí. Viděla je jednou za půl roku, nesměla se jich dotknout a s bolestí musela sledovat, jak rostou a dospívají bez ní. A jak se jí odcizují.

 

Honza

Otec se snažil dětem složité dětství co nejvíc vynahradit. Miloval auta a motorky a dospívající Honza po něm vášeň pro rychlé stroje zdědil. Začal závodit na motorce a otec ho v tom podporoval. Chtěl, aby mohl jeho syn v něčem vyniknout a mohl si tak zahojit tolik zkoušenou sebeúctu. A Honza vynikal, začal vyhrávat. Ale poměřit síly za hranicemi samozřejmě nemohl, i když pozvání měl. Žádost o vycestování na závody do Rakouska mu pobouřeně vrátili s tím, že jak si ON vůbec může dovolit o něco takového žádat.

Jako dítěti velezrádců mu bylo mnoho odpíráno a nejhůř snášel, že mu vzali i jedno z nejzákladnějších práv, právo na vzdělání. Pro něj i pro rodiče to bylo to nejtěžší, zvlášť když svým intelektem běžný průměr ve škole převyšoval. Po čase se mohl alespoň vyučit soustružníkem a nebýt jen pomocným dělníkem bez kvalifikace. A až vážná nehoda během motokrosových závodů všechno změnila. Se špatně seřízenou motorkou spadl do kráteru na trati a na něj postupně spadlo několik dalších závodníků. V bezvědomí a s těžkými zraněními ho převezli do nemocnice. Zpráva o nehodě se rychle roznesla a jeho soustruh v továrně, na důkaz piety, pokryli černou látkou. On ale naštěstí přežil, otec u něj byl zpočátku dnem i nocí. Vyžádal si, aby Jana léčili podle jeho pokynů. Otci je vděčný za to, že nakonec mohl nemocnici opustit bez trvalých následků. A také za to, že otec využil situace, a když se za politováníhodné nedopatření s černým suknem omlouvali, požádal, jestli by synovi nemohli dát doporučení ke studiu na střední školu. Vyšli mu vstříc a stranický výbor doporučení sepsal a Jan mohl konečně začít studovat na střední průmyslové škole. 

Po maturitě nastoupil na umístěnku do Prahy, ale znovu na dělnické místo, i když už měl vyšší kvalifikaci. Místo konstruktéra pro něj našli až po dlouhé době a slavnostně mu to oznámili. Po týdnu místo zrušili, prý reorganizace. V roce 1960 ale stejně musel na vojnu. Odsloužil ji jako řidič u technických praporů, vozil důstojníky na Šumavě podél zavřené hranice. Stavěly se tam v té době základny pro rakety, které nás měly chránit před imperialisty na druhé straně hranice. Naštěstí je nikdy nedokončili a v lesích zůstaly jen betonové podstavce. Všichni měli propustky a mohli alespoň do hraničního pásma, jen Jan Hlach nesměl. Když tam vezl důstojníka, zastavil mu před zátarasy a důstojník v naleštěných holínkách musel blátem pokračovat pěšky a sám.

„Já jsem se na vojně poprvé cítil jako mezi svými. Do té doby jsem všude jen narážel a tady byli synové kulaků, byli tam kněží, byli tam kluci, kteří se vrátili z cizinecké legie. Byli tam různí vzdělanci, kteří měli jen tu smůlu, že měli špatný kádrový profil. A pak tam byli taky homosexuálové, což bylo v té době trestné, a tak si chudáci odseděli trest za svoji orientaci a pak byli u nás, protože si museli ještě odsloužit vojnu. A taky tam byli komunisti, ti, kteří něco ukradli. Ti ale měli privilegovanější postavení.“

Po vojně chtěl studovat medicínu, už odmala chtěl být lékařem jako jeho otec. Do přihlášky vyplnil, že rodiče byli souzeni za velezradu, nešlo se tomu vyhnout. Na medicínu pak doporučení samozřejmě nedostal, ale díky tomu se o tom dozvěděli i v zaměstnání, kde se mu to do té doby dařilo zatajovat. Nutili ho pak podat výpověď s tím, že si nemůžou dovolit zaměstnávat syna velezrádců. Ale znovu se ho zastali z místní stranické buňky a napsali o té nespravedlnosti na Ústřední výbor komunistické strany. Odsud si ho pozvali a všechno nakonec vyústilo z jejich strany v pomoc s hledáním nového místa. Přicházela šedesátá léta a s nimi politické uvolnění. Na vedoucích pozicích v komunistické straně docházelo ke změnám. Olgu Hlachovou propustili z vězení a Jan se komplikovaným způsobem, ale přece jen, dostal ke studiu na jinou vysokou školu, na ČVUT. A v létě roku 1968 povolily české úřady sourozencům Hlachovým vycestovat do Rakouska na brigádu. Zdálo se, že přicházejí lepší časy.

„Dnes se Dubček považuje za snílka a za člověka, který se zachoval slabošsky, ale on byl jediná naděje a nejen moje, ale i mých rodičů. V té době se odpor vůči komunistům objevoval už jen sporadicky a najednou to vyšlo z vnitřku komunistické strany, najednou se dostali k moci lidi, kteří to chtěli zlidštit. Dnes už víme, že to bylo nemožné, ale tenkrát to byla jediná naděje. Na Dubčeka nedám dopustit. Tenkrát nikomu, ani antikomunistům, nevadilo, že je komunista.“

 

Tschechoslowakei kaput

Ve Vídni sourozenci Hlachovi smažili v restauraci bramboráky a hranolky, ze začátku spali ve stanu, jedli instantní polévky a byli šťastní, užívali si poprvé v životě volnost a svobodu. Brzy ráno 21. srpna jim někdo bušil na stan a cosi vzrušeně říkal. Němčině v té době nikdo z nich moc nerozuměl. Pochopili, až když uslyšeli: „Tschechoslowakei kaput!“ A z rádia se dozvěděli o obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Rakušané pak na důkaz solidarity se zkoušeným Československem jezdili v autech s českými vlajkami. Jenže sourozencům Hlachovým to moc platné nebylo. Báli se vrátit domů, ale také se báli o rodiče. Poslali jim dopis po řidiči kamionu, pošta v té době nefungovala. Dopis došel a rodiče se rozjeli k českým hranicím. Odjeli bez dokladů, jen s tím, co měli právě na sobě. Ale na hranicích jim doporučili, ať se už domů nevracejí. Rozjeli se do Vídně a krátce nato už kompletní rodina Hlachova směřovala do Švýcarska, které nabízelo Čechům politický azyl. Rozhodli se k něčemu, co nikdy nechtěli, rozhodli se opustit svůj domov. Janovi zbývalo jen málo k dokončení ČVUT, ale věděl, že by ho z tolik vytoužené školy vyhodili. Všichni měli strach, nikdo nevěděl, co se bude dít a nechtěli se znovu stát vyvrheli ve vlastní zemi. Místo ve vídeňské restauraci po Janovi převzala další písecká emigrantka a další z těch, kteří se v minulosti nepodvolili a zaplatili za to dlouhými roky ve vězení. Ve třiadvaceti odsouzená k patnácti letům za to, že na zahradě jejich písecké vily ukryla dva vysokoškoláky vyhozené ze školy kvůli jejich „buržoaznímu“ původu a plánující útěk za hranice. A taky kreslila posměšné karikatury Klementa Gottwalda a rozvěšovala je po městě. Roky ve vězení pak trávila, kromě jiných, také s Olgou Hlachovou. Jmenovala se Dagmar Šimková. Když si písecká StB dělala statistiku posrpnových emigrantů, tak mezi „významnými představiteli protisocialistických sil“ (pozn. citace z dokumentu uloženého v archivu Bezpečnostních složek) figurovala rodina Hlachova na prvním místě a na druhém byla právě Dagmar Šimková.

Odjezd do Švýcarska probíhal překotně, pro sourozence Jana, Olgu a Vladimíra začala nová životní etapa plná vzrušujících výzev. Pro jejich rodiče to byla cesta do neznáma a plná nejistoty, která přišla v době, kdy by si víc zasluhovali klid a odpočinek.

 

Emigrace

Švýcaři se vůči nim zachovali velmi vstřícně. Jan začal pracovat v továrně a intenzivně se učil německy, aby mohl dokončit vysokou školu. Po měsíci z Československa emigrovala také jeho snoubenka a krátce nato se vzali. Po dokončení školy začal pracovat jako konstruktér a později úspěšně podnikal. Otec pokračoval ve své zubařské praxi a postupem času se stal, stejně jako doma, oblíbeným a vyhledávaným lékařem. Ale šťastný ve Švýcarsku nebyl, i přes úspěchy, kterých tam dosáhl. Stýskalo se mu po domově, bolelo ho, jak ho po emigraci v českém tisku očerňovali. Ve Švýcarsku začínal potřetí a z ničeho, třikrát o všechno přišel a i napotřetí si všechno sám vydobyl zpět. Poslední nový začátek mu už ale vzal hodně sil, vážně onemocněl a krátce nato, v roce 1971 zemřel. Do poslední chvíle, i přes bolesti, pracoval. Chtěl finančně zabezpečit svou manželku. Ta už byla v té době v penzi. Švýcaři jí do výše důchodu, na rozdíl od Čechů, započítali i deset let ve vězení. Oproti svému manželovi byla ale ve Švýcarsku šťastná. Hodně cestovala, zvala k sobě přítelkyně z Čech. Především ty, se kterými trávila roky ve vězení, a s nimiž ji pojilo silné pouto. Užívala si svobody a spravedlnosti a vážila si toho. Zemřela v roce 1985. Oba manželé Hlachovi jsou pohřbení ve Švýcarsku, do své vlasti se už nikdy vrátit nemohli a nedožili se ani konce komunismu a rehabilitace svého procesu.

 

Trestní spis Hlach a spol.

Zatímco se jednotliví členové rodiny Hlachovy snažili ve švýcarském Fribourgu najít své nové místo v životě, v jejich vlasti se plnil objemný trestní spis krátce nazvaný Hlach a spol. Netušili, že jim zajišťují a otevírají dopisy směřující do Čech, že vyslýchají všechny opravdové i domnělé přátele. Nikdy na ně nezapomněli a s neuvěřitelnou důkladností o nich shromažďovali jakékoli informace. Manželé Hlachovi, bývalí velezrádci, už pro ně nepředstavovali takové nebezpečí, teď se zaměřili na jejich děti. Mimo jiné usoudili, že Jan Hlach mladší může „díky jeho nepřátelskému charakteru pracovat proti ČSSR“. (pozn. citace ze zprávy o J. Hlachovi uložená v ABSČR)

Všichni byli shledáni vinnými trestným činem nedovoleného opuštění republiky a každý z nich byl odsouzen ke třem letům vězení. A samozřejmě k zabavení majetku.

 

Pocítil jsem takovou lítost

Začátkem prosince 1989, po dlouhých dvaceti letech, přijel Jan Hlach domů. Do poslední chvíle nevěřil, že komunismus skončil. Viděl znovu euforii v ulicích a prožíval ji také, ale současně cítil velký smutek. S odstupem let si mnohem víc uvědomoval, co se s jeho vlastí stalo. Říká, že normalizace zlomila český národ mnohem víc než dvacet let předtím. Komunisté dovedli stát téměř ke krachu, ekonomika nefungovala, zastaralé výrobky od nás nikdo nechtěl kupovat. Když poprvé po letech přejel hranice, viděl domy s oprýskanou omítkou, špínu, špatné osvětlení, stará auta. „Pocítil jsem takovou lítost. To, co tady ti lidi museli prožít… Že už nikdo nevěřil, že to skončí. Že se vlastně celý národ přetvařoval a nikdo už se neštítil těch, kteří na ostatní donášeli.“

 

Epilog

„Potřebujeme jen čas, aby se u nás mohla demokracie zakořenit. Ve Starém zákonu nechal Bůh Židy s Mojžíšem čtyřicet let na poušti, než jim dovolil přejít Jordán do Země zaslíbené. To je ta míra výměny generací. Za těch třicet let se toho udělalo mnoho a za dalších deset to bude zase lepší, až přijde nová generace mladých a slušných lidí.“

„Kolikrát jsem přemýšlel, jestli to mělo nějakou cenu, co moji rodiče udělali. Že zachránili život, ale svůj vlastní si zkazili a zkazili taky životy svým dětem. Ale pak si říkám, to musí mít nějakou cenu. Protože kdyby nemělo smysl tohle, tak už nemá smysl vůbec nic.“