Ludmila Hermanová

* 1936  

  • „V padesátým šestým roce někdy večer v červenci. V Mladějovicích byly na Maří Magdalénu hody a vždycky se na ně sjížděla celá rodina. Předtím v pondělí večer přijel ten agent. Zůstal tam celý týden. S bratrem jezdili, já jsem je občas taky doprovázela, k vojenským objektům a takovým věcem. Bratr s ním hodně jezdil a získával zprávy. On přišel, a jestli by u nás nějakou tu dobu zůstal, a kdyby něco, že pracuje na libereckém okrese. Nějak tak. Už taky nevím, jak to bylo přesně. Ve dne se ale nějak neskrýval a lidé ho znali, protože tam působil. Potom hned v únoru 1958 jsem šla do zaměstnání do spořitelny a byla jsem v práci na přepážce u vkladních knížek. Bylo tam dost lidí. A teď přišel zástupce ředitele, že by potřeboval odnést jeden dopis na poštu, i když jsme tam měli děvče, které tu poštu dělalo. Říkala jsem si, že tam mám dost lidí, ale poslechla jsem. Vzala jsem si jenom kabát. On mi dal dopis. Já jsem vyšla za spořitelnu a on na mě ještě volal: ‚Jak půjdeš zpátky, kup mi Džunky.‘ To byla značka cigaret, které kouřil. Teď jsem na poště odevzdala dopis, vycházím z pošty a z každé strany jeden. Oslovili mě. Přicouval tatraplán: ,Půjdete s námi něco vysvětlit.‘ Tak mě vezli do Olomouce. Teď jestli to bylo záměrně? Visel tam hubertus. Já říkám: ,Bratr je tady taky?‘ ,Jo.‘ To bylo všechno, co mi řekli.“

  • „Nevěděla jsem, kdy zatkli tatínka, ale asi druhý den nás musel vyšetřit lékař a byl tam i bachař. A ten mi jenom tak ukazoval (tři prsty, pozn. autora). Já jsem vůbec netušila co. Tak jsem pochopila, že jsme tam už tři. Byli jsme zatčení všichni v jeden den. Maminka byla ještě doma, protože tam z okresu z finančního dělali soupis majetku. Z finančáku tam byl solidní člověk, kterého jsem znala, a říkal mamince: ,Paní Olšaníková, ve vašem zájmu všechno přihlaste.‘ Jako by tušil, že se to ještě někdy vrátí. Maminka zůstala ještě doma. Bratr krmil koně. Bylo to v zimě a lezl na seník pro seno. Uklouzl, spadl. Měl otřes mozku, takže ho odvezli do nemocnice. Když ho z nemocnice propustili, tak už odváželi sestru k tetě a maminku zatýkali. Takže on přišel z nemocnice a už tam zůstal sám. Jednak se léčil po obrně a rodiče mu pravidelně platili pobyt v lázních ve Velkých Losinách. Když tam byl v jednapadesátým roce poprvé, tak to tam byl od Nového roku až do Vánoc a rodiče to jako soukromníci všechno platili. Tak on potom musel dělat v JZD a pak nevím kdo, ale našel se někdo, kdo řekl, že tu těžkou práci v družstvu nemůže dělat. Tak se dostal do cukrovaru do Uničova a vyučil se tam elektrikářem.“

  • „Byli jsme čísla. Já jsem byla 3306. ,Nastoupit do autobusu.‘ Napřed četli muže a do toho autobusu nastoupil i tatínek. My jsme se spolu vůbec nesměli bavit. Muži seděli v zadní polovině autobusu a ženy vepředu. Byli tam asi tři nebo čtyři příslušníci a psi. Ti seděli proti autobusu. Jenomže já jsem nesnášela autobus, takže mi bylo pořád špatně. Napřed mně několikrát zastavili. Pak už byli zlí. Tak mi tam dali kropicí konev. Teď jsme někde zastavili. Taková obrovská hráz. ,Muži, vystoupit!‘ Otočit se nebo s někým mluvit a zeptat se jsme nesměli. Neexistovalo promluvit. Teď vystupoval také tatínek, tak mě jenom tak chytl za ruku a já ho taky. Náhodou si toho nikdo nevšiml. Tak jsem zjistila, že to byl Leopoldov. Takže jsme se viděli den před zatčením a potom jsme spolu mluvili, až jsme se vrátili. A to jsme se vrátili všichni v jeden den, toho 11. května.“

  • „Dali mi půlku pomeranče, že nám ho posílá matka a že ho měli rozdělit. Vím, že se uklízela cela, kde jsme byly čtyři, a mně se udělalo zle a omdlela jsem. Tak volali lékaře a ten říkal, že bych měla mít klid a že můžu ležet, protože jinak se ležet nesmělo. Hned dali dvě z cely jinam. Takže jsme tam zůstaly dvě. Nakonec jsme zjistily, že ta, co zůstala se mnou, byla konfidentka. Bohužel si dnes už nepamatuji její jméno a to mě hrozně mrzí. Vím, že to byla Drahomíra. Ale bylo půl desáté večer a vytáhli mě k výslechu. Předtím, jak jsem ležela, tak jsem slyšela takový chrapot a křik. Potom jsem se dozvěděla, že to byl bratr. Takže oni nám ty pomeranče něčím napustili, protože si to nedovedu jinak vysvětlit. Ten bratr o sobě vůbec nevěděl. Já jsem toho asi neměla tolik. Nevím, těžko říct, že by to byla taková náhoda, oba dva v jeden den.“

  • „V zimě jsme vyfasovali takový vysoký hrnec na uhlí, každá ubikace jeden. Vždycky v určitou hodinu nás svolali gongem a šlo se s velitelem před tábor nabrat uhlí. Topilo se v kamnech zvané vincky. Když jsme příděl spálili, tak už nebylo čím přiložit. Když se zatopilo a rozehřála se roura od kamen, dělaly jsem si na tom topinky. V létě, když se netopilo a topinky nebyly, vařily jsme si na plechovce, ve které se vyřízla dvířka, kávu, kterou třeba některá z nás dostala při návštěvě. V plechovce jsme udělali oheň z vložek, čistých, a v plechovém hrníčku jsme si udělali kávu. Pokud vyhaslo a venku byly velké mrazy, byl mráz i na ubikaci. Měly jsme jen deku na přikrytí, polštář a slamníky, které jsme si musely jednou za rok samy nacpat. Oblečení také moc nebylo. V létě jsme měly lehčí blůzu a kalhoty v šedobílé barvě. Na zimu teplejší kalhoty a kabát, pánské trenýrky, ponožky a komisňáky. To bylo veškeré vybavení.“

  • „Když jsem tam v tom červnu přišla, byla jsem asi dva dny na marodce v izolaci, pak jsem byla zařazena na setbu tabáku a paprik. Bylo to v pařeništích, muselo se vybrat asi půl metru hlíny. Jelikož jsem skoro půl roku nic nedělala, nedržela jsem v ruce ani koště, měla jsem hned puchýře. A to sluce! Byla jsem hodně spálená. Druhý den jsme šli na čočku. Luštěniny se tam také pěstovaly. A ta čočka byla hodně povalená. Trhali jsme to rukama a váleli do takových kotoučů. Do mozolů se mi zapíchaly bodláky. A bylo zase takové horko, že jsem hned dostala slabší úpal. Asi tři dny jsem pak byla doma. Pak se šlo na tabák. Sklízel se na několikrát. Začínalo se odspodu od největších listů a pokračovalo se nahoru. Bylo to krásné, když to kvetlo, ale jakmile jsem se ohnula mezi ty rostliny, strašně mě to dráždilo. Kašlala jsem a kašlala.“

  • „Jednotila a okopávala se tam například řepa, anebo se vysazoval tabák, papriky. Jeden řádek byl třeba kilometr dlouhý. Kolem dokola dozorci, psi. Když byla vysoká kukuřice, tak kolem objížděl dozorce na koni. Žádná toaleta, jen čtyři kůly obtočené pytlovinou. Musely jsme se nahlásit, když jsme potřebovaly. V létě tam bývalo horko, byli jsme až u maďarských hranic. Na poli stála podlouhlá dřevěná bečka s vodou. Když na to celý den svítilo sluníčko, bylo to teplé. A navíc, jedna nebo dvě vězeňkyně nás obcházely s kbelíkem a všechny jsme musely pít z jednoho hrnku. Na poli nás bylo třeba sto padesát. Byly tam prostitutky, cikánky, prostě všehochuť. A to se pak ani pít nechtělo. Svačiny žádné, na snídani černá káva. K tomu jsme jednou za den nafasovaly bochníky chleba pro celou ubikaci. Vyšlo to asi na čtvrt bochníku pro jednu na celý den.“

  • „Ubikace byly udělané z chlévů, protože to byly státní statky. Byla tam jen dvě zděné budovy. V jedné byly ‚mankařky‘, které měly manka. Druhá byla administrativní a byla tam také prádelna. Jinak bylo všechno dřevěné. Toalety, ani se to tak nedá nazvat, byly venku na dvoře. Před večerkou se muselo jít a potom až po budíčku. Bylo jich tam asi osmnáct, z toho šest normálních, ostatní takzvané turecké. Kolik nás tam mohlo být? Možná kolem pěti set. Mnohdy tam nesvítilo světlo a nejhorší to bylo, když vypukla nějaká epidemie.“

  • „Olomouc byla taková přestupní stanice. Přijížděly tam eskorty ze slovenských a českých věznic, tam se to promíchalo. Byla jsem taky vyvolaná, že jdu na eskortu. Na nádvoří stály autobusy a četli naše jména. Četli i tatínka, i když jsem ho nejprve neviděla. Nastupoval do stejného autobusu jako já. Muži seděli vzadu, my ženy vpředu. Neměla jsem tušení, kam jedu. V autobuse mi bylo jako obvykle špatně. Nejprve mi asi dvakrát zastavili, potom už byli zlí a dali mi kropící konev. Mluvit se s nikým nesmělo, ani se sousedkou. V autobuse stáli dva příslušníci, aby měli přehled přes autobus. Seděl tam taky pes a hlídal. Pak jsem někde zastavili. Nevěděla jsem, jak vypadá Leopoldov, a že vůbec taková věznice existuje. Muži tam museli vystoupit. Tatínek kolem mě prošel, nemohli jsme se ani rozloučit. My jsme jeli dál. Nemocné lidi vysadili ve vězeňské nemocnici v Ilavě. Po obědě jsme pokračovali dál. Ještě jsem nocovala v Nitře. A druhý den ráno nás asi tři ženy vezli antonem do Želiezovců.“

  • „Přišel za mnou náměstek ředitele, jestli bych nezašla na poštu s doporučeným dopisem. Bylo mi to divné, proč dopoledne, navíc jsme tam měli dívku, která měla poštu na starosti. Dělala jsem tehdy na vkladních knížkách a bylo tam dost lidí, ale byla jsem tam druhá nejmladší, tak jsem na sebe jen hodila kabát a šla. Když jsem vycházela z budovy spořitelny, náměstek za mnou ještě vyšel a volal, ať mu cestou zpět koupím Džunky. To byly cigarety, které kouřil. Pošta nebyla daleko, podala jsem dopis, a když jsem vycházela, zacouval ke mně Tatraplan. Z každé strany ke mně přistoupil jeden muž, a že půjdu s nimi, že jim jenom něco vysvětlím, a že mě zase pustí. Tak jsme jeli do Olomouce. Kabelku a všechno jsem měla v zaměstnání. Když jsem tam přišla, viděla jsem tam viset podobný kabát, jaký nosil bratr. Zeptala jsem se, jestli je tady i můj bratr. Policista chvíli mlčel a pak přisvědčil. Pak začaly výslech. Sledovala jsem hodinky, kdy mi jede vlak z Olomouce, abych se ještě dostala domů. Když bylo půl sedmé večer, odvedli mě dolů na celu. Hodili mi tam deky, musela jsem odevzdat prstýnky. Nespala jsem a čekala, co bude ráno. Ráno mi už dali vězeňskou uniformu a šoupli mě na celu. Byly tam už tři ženy, já byla čtvrtá. Cela měla maximálně pět krát pět metrů. A začalo to martyrium.“

  • „Měla jsem doma klavír. Koncertní křídlo a tatínek alespoň to chtěl uchránit. Říkal: ,Vždyť to není moje. Slyšel mě někdy někdo hrát?‘ ,Ale vy jste ho kupoval.‘ Tak ho odvezli do kulturního domu do Mladějovic. V šedesátým roce byla amnestie. My jsme přišli jedenáctého. Devátého byly nějaké oslavy. Oni ho odvezli z toho bytu na ty oslavy a vrátili ho asi v čtyřiadevadesátém roce ve stavu, že na klapky se odkládaly cigarety, nahoře láhve s pivem, podpěra na noty byla ulomená, v dezolátním stavu. (Opravili jste ho ještě?) Ne, já jsem ho prodala. (Hrála jste pak ještě někdy na klavír?) Ne, už nikdy.“

  • „Děvčata, co chodily drát peří, tak donesly peří. Někde se našel nějaký drát a zelený inkoust. Obarvilo se peří, udělaly jsme si vánoční stromeček. Z cigaret byly svíčky. Ale to se muselo schovávat, aby nám to nevyfilcovali. Před Vánocemi totiž často dělali filcunk a všechno sebrali nebo poničili. Teď se koupil perník, nastrouhal, kondenzované mléko. My jsme tam měly jenom kamna. Tak v zimě se topilo v kamnech. Jak jsme přišly z práce, tak jsme si vždycky musely jít do takových velkých plechových hrnců pro uhlí. To byl příděl na den. Byly to jenom vincky. A tam jsme si na rouře opíkaly topinky a vařilo se tam. Tak třeba to kondenzované mléko se uvařilo na karamel a udělaly jsme si nějaké řezy. (Nějaké dárečky jste si dávaly?) Jenom, co se tam dělalo. Některá děvčata byly moc šikovné. Když byly třeba někde uklízet a byly tam novodurové trubky na vodu, z toho se řezaly spony do vlasů. Krásná umělecká díla i z chleba dělaly, ale to už byly opravdu šikovná děvčata.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 09.01.2014

    (audio)
    délka: 02:46:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 03.05.2017

    (audio)
    délka: 37:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    v Ostravě, 27.05.2020

    (audio)
    délka: 02:42:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve vězení skončila skoro celá rodina

Ludmila Hermanová  (Olšaníková) v roce 1956
Ludmila Hermanová (Olšaníková) v roce 1956
zdroj: archiv pamětníka

Ludmila Hermanová, rodným příjmením Olšaníková, se narodila 3. srpna 1936 ve Štěpánově u Olomouce. Na konci 30. let si její rodiče pronajali hospodářství v nedaleké Moravské Hůzové. Za druhé světové války se ale museli ze statku v moravských Sudetech do osmačtyřiceti hodin vystěhovat a zanechat tam všechna zvířata a zemědělské stroje. Hospodářství totiž zabrala německá rodina z Rumunska. Skoro celou válku pak pětičlenná rodina bydlela v malém výměnku u babičky ve Štěpánově. V roce 1945 získali dekretem hospodářství v Mladějovicích, které po nějakém čase velmi dobře prosperovalo. Otec byl v obci dokonce zvolen předsedou Místního národního výboru (MNV). Situace se však dramaticky změnila po převzetí moci komunistickým režimem. Otce z funkce předsedy MNV odvolali a při následné kolektivizaci jej všemi prostředky nutili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Vytrvale odmítal, a když v roce 1956 rodinu kontaktoval agent americké zpravodajské služby CIC Lumír Pavlík, rozhodli se mu poskytnout nejen přístřeší, ale také pomoc se získáváním informací. Po prozrazení zatkla Státní bezpečnost otce, bratra, matku i Ludmilu Hermanovou a následně byli s dalšími příbuznými odsouzeni k několika letům vězení. Doma zůstal jen patnáctiletý Stanislav trpící dětskou mozkovou obrnou a malá sestra Milada. Tu si k sobě vzal strýc s tetou a nemocný Stanislav, který se v té době navíc zranil, musel nastoupit do JZD. V květnu 1960 vyhlásil prezident republiky amnestii a všichni věznění členové rodiny byli v jeden den podmíněně propuštěni. Ludmila Hermanová musela po dvou letech strávených v nápravně pracovním táboře přijmout zaměstnání v kuchyni Státního statku v Mladějovicích, odkud jí teprve po roce a půl umožnili odejít do jiného zaměstnání. Dnes žije v Ostravě.