Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Hermanová (* 1936)

• narozena v roce 1936 ve Štěpánově u Olomouce

• za války se rodina musela vystěhovat z hospodářství v Moravské Hůzové

• po válce byl otec zvolen předsedou MNV Mladějovice

• během kolektivizace venkova rodina perzekvována

• otce komunisté nutili ke vstupu do JZD

• od roku 1956 rodina ukrývala agenta CIC Lumíra Pavlíka

• po prozrazení byli otec, matka a bratr Ludmily Hermanové i ona sama uvězněni

• pamětnice vězněna v nápravně pracovním táboře ve slovenských Želiezovcích

• pamětnice žije v Ostravě

Ludmila Hermanová, rodným příjmením Olšaníková, se narodila 3. srpna 1936 ve Štěpánově na Hané. Na konci třicátých let si její rodina pronajala hospodářství v blízké Moravské Hůzové. Za války se ale museli z hospodářství do osmačtyřiceti hodin vystěhovat a zanechat tam veškerá zvířata a zemědělské stroje. Hospodářství totiž zabrala německá rodina z Rumunska. Skoro celou válku tak pětičlenná rodina bydlela u babičky v malém výměnku ve Štěpánově. V roce 1945 získali dekretem hospodářství v Mladějovicích, které po nějakém čase velmi dobře prosperovalo. Otec byl v obci dokonce zvolen předsedou místního národního výboru (MNV). Situace se ale dramaticky změnila po převzetí moci komunistickým režimem. Otec byl vyloučen z místa předsedy MNV a při následné kolektivizaci všemi prostředky tlačen ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Vytrvale odmítal, a když se v roce 1956 s rodinou kontaktoval agent americké zpravodajské služby CIC Lumír Pavlík, tak se mu rozhodli poskytnout nejen přístřeší, ale také pomoc se získáváním informací. Po prozrazení zatkla Státní bezpečnost otce, bratra, matku i Ludmilu Hermanovou a následně byli s několika dalšími příbuznými odsouzeni k několika letům vězení. Propuštěni byli všichni 11. května 1960 na amnestii prezidenta republiky. Ludmila Hermanová tak strávila dva roky svého mladého života v nápravně pracovním táboře ve slovenských Želiezovcích. I po propuštění žila s cejchem zločince a podle toho s ní bylo také zacházeno.

Do osmačtyřiceti hodin se museli vystěhovat

Ludmila Hermanová se narodila v jedné z největších hanáckých vesnic, ve Štěpánově, kde měli rodiče v pronájmu hospodářství. Zanedlouho se ale rodina přestěhovala do nedaleké Moravské Hůzové, kde jim jeden starší manželský pár nabídl pronájem svého hospodářství za mnohem výhodnějších platebních podmínek. Jak vzpomíná Ludmila Hermanová, rodičům se tam dařilo, a tak k hospodářství přikoupili vlastní dobytek a hospodářské stroje. V září 1938 ale zástupci čtyř evropských mocností podepsali mnichovskou dohodu a následně obsadilo nacistické Německo většinu příhraničních oblastí. Nové hranice vznikly jen kilometr od Moravské Hůzové. Obci se sice vyhnula okupace, ale ne nadlouho, protože v březnu následujícího roku nacistické Německo obsadilo i zbývající území Čech a Moravy. Na obsazená území začali přicházet etničtí Němci z východu. Tak se stalo, že přišel od německých úřadů příkaz a rodina se musela do osmačtyřiceti hodin vystěhovat z hospodářství v Moravské Hůzové a zanechat tam všechny zemědělské stroje a zvířata, aby uvolnili místo německé rodině z Rumunska. „Nevěděli jsme kam, a když jsme se ptali, kam máme jít, tak nám bylo řečeno, že jim je to jedno, že třeba na ulici,“ vzpomíná Ludmila Hermanová, která s dvěma sourozenci a rodiči skončila na výměnku u babičky ve Štěpánově. Otec ale nechtěl opustit své výstavní koně, na kterých tolik lpěl, a tak se u německých majitelů hospodářství nechal zaměstnat. „Dělal tam kočího, a když skončila válka, tak si myslel, že koně zůstanou tam. Jenomže Němci zapřáhli koně, naložili to nejcennější a utíkali. Tatínek po válce jezdil týden po republice a hledal svoje koně. Bohužel je nenašel.“

Rodiče se prý za války nezapojili do odboje, protože se museli postarat hlavně o své děti. Ludmila Hermanová ale dodává, že otec byl velmi hrdý a i přes riziko nijak netajil své smýšlení o nacistickém režimu. „Tatínek byl shodou okolností narozen 20. dubna a to měl Hitler narozeniny. Otec normálně provokoval, jestli vyvěšují vlajky k jeho narozeninám. Tehdy mu německý majitel hospodářství pohrozil, že ho udá. Tatínek mu řekl, že má narozeniny, a ukázal mu občanský průkaz.“

Nový začátek

Po válce získali rodiče dekretem třináctihektarové hospodářství v obci Mladějovice (německy Blodowitz), kde před válkou žili v naprosté většině němečtí obyvatelé. V domě ale tehdy ještě bydlela nejen původní německá majitelka s tchyní a dvěma dětmi, ale také sovětská posádka. Ludmila Hermanová vzpomíná, že je bývalá německá majitelka nepřijala příliš přívětivě. „Potřebovali jsme místo. Tehdy jsme byli pětičlenná rodina a ona to nechtěla uvolnit. Dokonce si na tatínka přivedla Rusa, který chtěl otce zastřelit.“ Nakonec se ale německá rodina přece jen přestěhovala do výměnku a asi za týden dům opustila i sovětská posádka, která po sobě zanechala pěknou spoušť. „Ve sklepě stál klavír a mezi strunami mu klíčily brambory. Na dvoře v hnojníku byly příbory a pořezaný kožený tašky a velké kufry. “

Než bylo původní německé obyvatelstvo z obce odsunuto, vycházela prý s nimi rodina velmi dobře. Všichni Němci se museli zapojit do pracovního procesu a většina z nich chtěla pracovat právě u Olšaníků, kde měli zajištěno slušné zacházení. Ludmila Hermanová vypráví, že ve vesnici se vědělo, že otec je slušný a pracovitý člověk, a to byl také jeden z důvodů, proč byl v roce 1946 zvolen předsedou MNV.

Špatný konec

Život rodiny tak byl hodně spjat s životem v obci, a když do Mladějovic přijela nějaká oficiální návštěva, matka pro ni musela přichystat oběd. Ludmila Hermanová zase hrála v místním kostele Maří Magdalény na varhany. Dobře prosperovalo i rodinné hospodářství.

Situace se ale začala pro rodinu dramaticky měnit po převzetí moci komunistickým režimem. Ještě v roce 1948 byl otec sesazen z místa předsedy MNV. Nejhorší časy nastaly při kolektivizaci venkova. Otec a další větší hospodáři v obci vytrvale odmítali vstoupit do nově založeného JZD. Ludmila Hermanová vzpomíná, že otci pak měnili pole za horší a vzdálenější a nasadili mu neúměrně velké dodávky zemědělských produktů. „Stalo se, že byl neúrodný rok, že si musíme nechat něco na zasetí a zbytek odevzdáme. Jenže dodávky nebyly splněné, tak tehdy přišla myslím milice na sýpku a napytlovala si to a odvezla všechno. Setbu jsme potom museli kupovat.“

Už tak dost těžké finanční podmínky se ještě zhoršily, když u bratra pamětnice Stanislava vypukla dětská mozková obrna. Rodiče museli jako soukromníci financovat nákladnou léčbu a jeho opakované pobyty v lázních. „Když tam byl v jednapadesátým roce poprvé, tak to tam byl od Nového roku až do Vánoc a rodiče to jako soukromníci všechno platili,“ dodává Ludmila Hermanová.

Když se v roce 1956 objevil v Mladějovicích agent americké zpravodajské služby CIC Lumír Pavlík, otec mu poskytl přístřeší. Lumíra Pavlíka totiž dobře znal, protože se jako zootechnik Okresního národního výboru (ONV) Šternberk před rokem 1950 často vyskytoval v obci. V roce 1950 ale utekl do zahraničí, kde prošel výcvikem americké zpravodajské služby, a pak se tajně vrátil do Československa. Byl však zatčen a odsouzen na dvanáct let. Z vězení se mu podařilo uprchnout a znovu se dostat do zahraničí. V roce 1956 se do Československa opět vrátil, aby navázal kontakty a zjistil zpravodajské informace. Tak se ocitl u Olšaníků v Mladějovicích. Takto na to vzpomíná Ludmila Hermanová: „V Mladějovicích byly na Maří Magdalénu hody a vždycky se na ně sjížděla celá rodina. Předtím v pondělí večer přijel ten agent. Zůstal tam celý týden. S bratrem jezdili, já jsem je občas taky doprovázela, k vojenským objektům a takovým věcem. Bratr s ním hodně jezdil a získával zprávy. On přišel, jestli by u nás nějakou dobu mohl zůstat, a kdyby něco, že pracuje na libereckém okrese. Nějak tak. Už taky nevím, jak to bylo přesně. Ve dne se ale nějak neskrýval a lidé ho znali, protože tam působil.“

Lumír Pavlík zůstal u Olšaníků jen jeden týden, než odjel za svou rodinou do Kujav v okrese Nový Jičín, a nakonec se mu podařilo opět překročit hranice do NSR. StB nejspíš o působení Lumíra Pavlíka v Mladějovicích věděla, protože Ludmila Hermanová vzpomíná, že ji v zaměstnání ve Šternberku navštívil jakýsi muž, který byl nejspíš agentem StB. „Do spořitelny za mnou přišel nějaký agent. Představil se mi jako Korzisko a že je s Lumírem ve styku. Jednou jsem se s ním viděla. Chtěl, jestli bych dovedla bratra, tak jsem to udělala. Setkali jsme se v Olomouci a víc jsem ho už neviděla. Potom až nás zavřeli, tak jsem zjistila, že to byl nějaký provokatér.“ Jak říká sama pamětnice, v době setkání netušila, že se jedná o agenta StB, a nikdo z rodiny si prý neuvědomoval nebezpečí, které jim za ukrývání Lumíra Pavlíka hrozilo. „Otec byl takový hrdý. Říkal, že dodávky plní a co mu můžou.“

Otec se ale krutě mýlil a 18. února 1958 byl zatčen nejen on, ale i jeho syn Josef a dcera Ludmila Hermanová. „Byla jsem ve spořitelně na přepážce u vkladních knížek. Bylo tam dost lidí. A teď přišel zástupce ředitele, že by potřeboval odnést jeden dopis na poštu, i když jsme tam měli děvče, které tu poštu dělalo. Říkala jsem si, že tam mám dost lidí, ale poslechla jsem. Vzala jsem si jenom kabát. Teď jsem na poště odevzdala dopis, vycházím z pošty a z každé strany jeden. Oslovili mě. Přicouval tatraplán: ,Půjdete s námi něco vysvětlit.‘ Tak mě vezli do Olomouce. Teď jestli to bylo záměrně? Visel tam hubertus. Já říkám: ,Bratr je tady taky?‘ ,Jo.‘ To bylo všechno, co mi řekli,“ vzpomíná Ludmila Hermanová na den, kdy běh jejího života zamířil do zcela jiných kolejí, než si představovala. Bylo jí jedenadvacet let, měla vážnou známost a přemýšlela o vdavkách. „Byla jsem odsouzena na šest let. Kdo by čekal šest let. To je všechno pryč,“ dodává pamětnice.

Doma zůstala jen matka, patnáctiletý Stanislav trpící dětskou mozkovou obrnou a malá sestra Milada. Matka nebyla zatčena jen proto, aby s ní úřady mohly sepsat rodinný majetek, který následně zabavily. Krátce nato putovala také do vězení. „Z finančáku tam byl solidní člověk, kterého jsem znala, a říkal mamince: ,Paní Olšaníková, ve vašem zájmu všechno přihlaste.‘ Jako by tušil, že se to ještě někdy vrátí.“ Miladu si k sobě vzal strýc s tetou a nemocný Stanislav, který se v té době ještě zranil, musel nastoupit do místního JZD, které mu milostivě uvolnilo jednu místnost v bývalém rodinném hospodářství. „Bratr krmil koně. Bylo to v zimě a lezl na seník pro seno. Uklouzl, spadl. Měl otřes mozku, takže ho odvezli do nemocnice. Když ho z nemocnice propustili, tak už odváželi sestru k tetě a maminku zatýkali. Takže on přišel z nemocnice a už tam zůstal sám. Tak on potom musel dělat v JZD a pak nevím kdo, ale našel se někdo, kdo řekl, že tu těžkou práci v družstvu nemůže dělat. Tak se dostal do cukrovaru do Uničova a vyučil se tam elektrikářem.“

V hospodářství zabrali vše, co se dalo, a odvezli si i klavír, na kterém Ludmila Hermanová pravidelně cvičila. „Měla jsem doma klavír. Koncertní křídlo a tatínek alespoň to chtěl uchránit. Říkal: ,Vždyť to není moje. Slyšel mě někdy někdo hrát?‘ ,Ale vy jste ho kupoval.‘ Tak ho odvezli do kulturního domu do Mladějovic. V šedesátým roce byla amnestie. My jsme přišli jedenáctého května. Devátého byly nějaké oslavy. Oni ho odvezli z toho bytu na ty oslavy a vrátili ho asi v čtyřiadevadesátém roce ve stavu, že na klapky se odkládaly cigarety, nahoře láhve s pivem, podpěra na noty byla ulomená, v dezolátním stavu,“ vypráví pamětnice, která dodává, že na klavír pak už nikdy nehrála a všichni zbývající hospodáři v obci po zatčení členů rodiny z obav o budoucnost svých rodin vstoupili do místního jednotného zemědělského družstva.

Galeje ministerstva vnitra

Ludmila Hermanová se ocitla ve vyšetřovací vazbě v olomoucké věznici, kde prošla sérií výslechů. „Že by u toho bylo nějaké bití, to ne, ale ruku před obličejem jsem měla několikrát,“ vypráví a vzápětí dodává, že vyšetřovatelé měli rafinovanější metody, jak z lidí dostat doznání. „Dali mi půlku pomeranče, že nám ho posílá matka a že ho měli rozdělit. Vím, že se uklízela cela, kde jsme byly čtyři, a mně se udělalo zle a omdlela jsem. Tak volali lékaře a ten říkal, že bych měla mít klid a že můžu ležet, protože jinak se ležet nesmělo. Hned dali dvě z cely jinam. Takže jsme tam zůstaly dvě. Nakonec jsme zjistily, že ta, co zůstala se mnou, byla konfidentka. Bohužel si dnes už nepamatuji její jméno a to mě hrozně mrzí. Vím, že to byla Drahomíra. Ale bylo půl desáté večer a vytáhli mě k výslechu. Předtím, jak jsem ležela, tak jsem slyšela takový chrapot a křik. Potom jsem se dozvěděla, že to byl bratr. Takže oni nám ty pomeranče něčím napustili, protože si to nedovedu jinak vysvětlit. Ten bratr o sobě vůbec nevěděl. Já jsem toho asi neměla tolik. Nevím, těžko říct, že by to byla taková náhoda, oba dva v jeden den.“

Dne 5. června stanula Ludmila Hermanová, její otec, bratr, matka, několik příbuzných a dalších lidí před Krajským soudem v Olomouci. Celkem tehdy vynesl soud před pečlivě vybranou veřejností rozsudek nad čtrnácti obviněnými. Přitom většina z nich o přítomnosti Lumíra Pavlíka pouze věděla. Největší trest v trvání jedenácti let odnětí svobody dostal osmnáctiletý bratr pamětnice Josef Olšaník. Otec byl odsouzen k osmi letům, matka k pěti a Ludmila Hermanová k šesti letům vězení.

Po soudu rozvezli jednotlivé členy rodiny do různých věznic po celém Československu. Matka skončila v ženské věznici v Pardubicích, otec a bratr v Leopoldově a Ludmila Hermanová v nápravně pracovním táboře v jihoslovenské obci Želiezovce. Na Slovensko jela ve stejném autobuse jako otec. Takto na to vzpomíná: „Byli jsme čísla. Já jsem byla 3306. ,Nastoupit do autobusu!‘ Napřed četli muže a do toho autobusu nastoupil i tatínek. My jsme se spolu vůbec nesměli bavit. Muži seděli v zadní polovině autobusu a ženy vepředu. Byli tam asi tři nebo čtyři příslušníci a psi. Ti seděli proti autobusu. Jenomže já jsem nesnášela autobus, takže mi bylo pořád špatně. Napřed mně několikrát zastavili. Pak už byli zlí. Tak mi tam dali kropicí konev. Teď jsme někde zastavili. ,Muži vystoupit!‘ Otočit se nebo s někým mluvit a zeptat se jsme nesměli. Neexistovalo promluvit. Teď vystupoval také tatínek, tak mě jenom tak chytl za ruku a já ho taky. Náhodou si toho nikdo nevšiml. Tak jsem zjistila, že to byl Leopoldov. Takže jsme se viděli den před zatčením a potom jsme spolu mluvili, až jsme se vrátili.“

Nápravně pracovní tábor v Želiezovcích vznikl až v roce 1952 v prostorách bývalého zemědělského areálu. Odsouzené ženy pracovaly většinu roku v zemědělství a Ludmila Hermanová vzpomíná, že se mezi vězeňkyněmi táboru neřeklo jinak než „galeje ministerstva vnitra“. Vězeňské cely se nacházely v nízkých dřevěných barácích. „Byly to upravené stáje. Dříve tam byly chlévy a z toho udělali cely. (...) Na pokoji nás bylo dvaatřicet. Podmínky byly hrozné. Bylo nás tam asi čtyři sta a asi jen dvanáct záchodů. Polovina normálních, polovina tureckých. Pořádně to nešlo zavřít a občas tam nesvítilo světlo,“ vypráví Ludmila Hermanová a dodává, že v noci mohly používat jen plechovou nádobu umístěnou v cele. I hygiena byla mizerná a ženy, špinavé z práce na poli, se nemohly pořádně umýt. „Teplá voda byla jednou za týden. Jinak jsme se umývaly ve studené vodě, což byl hlavně v zimních měsících velký problém.“

Jedna ze vzpomínek, které Ludmile Hermanové ze života v táboře utkvěly v paměti, se týká oslavy vánočních svátků. „Děvčata, co chodily drát peří, tak donesly peří. Někde se našel nějaký drát a zelený inkoust. Obarvilo se peří, udělaly jsme si vánoční stromeček. Z cigaret byly svíčky. Ale to se muselo schovávat, aby nám to nevyfilcovali. Před Vánocemi totiž často dělali filcunk a všechno sebrali nebo poničili. Teď se koupil perník, nastrouhal, kondenzované mléko. My jsme tam měly jenom kamna. Tak v zimě se topilo v kamnech. Jak jsme přišly z práce, tak jsme si vždycky musely jít do takových velkých plechových hrnců pro uhlí. To byl příděl na den. Byly to jenom vincky. A tam jsme si na rouře opíkaly topinky a vařilo se tam. Tak třeba to kondenzované mléko se uvařilo na karamel a udělaly jsme si nějaké řezy. Některá děvčata byly moc šikovné a udělaly dárky. Když byly třeba někde uklízet a byly tam novodurové trubky na vodu, z toho se řezaly spony do vlasů. Krásná umělecká díla i z chleba dělaly, ale to už byly opravdu šikovná děvčata. Nejhorší bylo, když dozorci uslyšeli zpívat koledy. To se jim nelíbilo.“

S cejchem zločince

V květnu 1960 vyhlásil prezident republiky amnestii. V jeden den byli podmínečně propuštěni všichni členové rodiny. Návrat domů ale nebyl příliš veselý, protože JZD Mladějovice dokázalo během pouhých dvou let hospodářství zdevastovat. „Z poloviny to bylo spadané. Měli jsme ovocný sad a oni ovocné stromy vykáceli. Na dvoře stály kombajny, pluhy, fekální vozy a všecko možný a mezi tím bodláky. Strašně zničené. Na stodole spadaná střecha, přestože tam měli stolárnu, kovárnu, sklady,“ vzpomíná Ludmila Hermanová a dodává, že je ale doma přece jenom někdo hezky přivítal. „Měli jsme dva psy. Jeden, pouliční směs, běhal bez uvázání a druhý usazený u boudy. Jak maminka šla z vlaku, tak ten malý vyběhl, ten starý to slyšel a vyvlékl se z obojku a oba k mamince.“

Rodina pak byla pod stálým dohledem Státní bezpečnosti a lidé se jí ze strachu raději vyhýbali. „Buď přešli na druhou stranu silnice, nebo se vyhýbali, jak mohli. Ale zase jsem jednou jela z Olomouce do Šternberka vlakem a přisedl si ke mně pán, který mě znal. Jak vystupoval, tak mi hodil stovku do klína, aniž bych mu ji stačila vrátit. Tehdy to bylo hodně peněz. Zvláště když jsem nic neměla.“

Rodiče dostali po návratu z vězení umístěnku do státních statků v okolí, ale kvůli zdravotnímu stavu nebyli schopni nastoupit. Otec si pak našel místo v zahradnictví v Mladějovicích. Rodiče užívali dvě místnosti a kuchyň v hospodářství, ale v roce 1964 si i tyto prostory vyžádalo JZD a oba rodiče chtěli vystěhovat. Naštěstí mohli rodiče po odvolání zůstat doma.

Ludmila Hermanová byla určena na místo ve Státním statku Šternberk jako kuchařka na mladějovické farmě. Každý den musela sama připravovat snídaně, svačiny, obědy i večere pro desítky zaměstnanců i brigádníků. Přitom s tím neměla žádné zkušenosti. „Žádná elektrifikace. Normální kachlový sporák. Brambory jsem škrabala v rukách. Když jsem potřebovala do města, musela jsem požádat maminku, aby mi přišla pomoct.“

Po roce a půl jí státní statek umožnil odejít a Ludmila Hermanová nastoupila ve velkoobchodě. Dálkově pak vystudovala ekonomickou školu a nastoupila jako administrativní pracovnice v Bruntále, kde se seznámila s manželem Miroslavem Hermanem. Za manželem se poté přestěhovala do Ostravy, kde opět pracovala jako administrativní pracovnice. Manželům se postupně narodila dcera Eva a syn Ivo. Po třinácti letech manželství ale Miroslav Herman zemřel na infarkt. „Nejhorší bylo, že zemřel před očima dětí. Bylo to v neděli a všichni jsme byli doma. Ráno si poležel, pak se oholil, vykoupal a říká: ,Dnes jsem se po dlouhé době dobře vyspal a dobře najedl.‘ Sedl si na gauč, že budou poslouchat pohádku. Já jsem šla umývat nádobí a najednou přiběhla dcera: ,Mamko, mamko, honem pojď, taťka chrčí.‘ Letěla jsem k sousedům zavolat sanitku, a když přijeli, tak už byl mrtvej,“ vzpomíná na tragický den Ludmila Hermanová a dodává: „Zůstala jsem sama. Říkala jsem si, že děti jdou do puberty a kdo ví, jak by se jedna nebo druhá strana chovala. Já to nějak zvládnu a zůstala jsem sama.“

Po pádu komunismu bylo rodině hospodářství vráceno. Otec se toho však již nedožil, zemřel v červnu roku 1989. O část majetku je ale připravili vykutálení podvodníci. „U nás nikdo hospodařit nechtěl. Na statek přišli nějací dva soukromníci, že chtějí hospodařit, a jestli bysme jim to, co máme dostat zpět, nepostoupili. Byli jsme hloupí a souhlasili jsme, že nám to budou patnáct let splácet. Rozkradli to a zkrachovali. Soudili jsme se a dostali jsme možná třetinu. Takže jsem říkala: Zaplaťpánbůh, že se toho tatínek nedožil.“

Ludmila Hermanová stále žije v Ostravě a dodnes ji trápí, že se naše společnost nedokázala vypořádat se zločiny komunismu. „Nechci, aby už dnes zavírali ty starý lidi, ale aby se ukázalo na to, kdo komu ublížil. Žádný zavírání nebo hon na čarodějnice, ale odsouzení by měli být. Proč to jde v Německu, proč to jde v Maďarsku a jinde a proč to nejde u nás?“