Karel Havelka

* 1950  

  • „Pořád jsem si neuvědomoval, ani během toho procesu, že nad námi visí Damoklův meč dlouhodobého vězení. Je naprosto neuvěřitelné, že za to, že někdo někde hraje, zpívá, nedělá bordel, žádné výtržnosti a nic, vám dají paragraf dva a půl roku. I když pak, když jsem se dověděl, že lidi dostávali před námi v roce 1957 rok za to, že tancovali v Mánesu rokenrol, tak to nějak zapadá do režimu.“

  • „Měl jsem celodenní výslech, od deseti ráno do půlnoci, poměrně tvrdý. Vyhrožovali mi, že dostanu deset patnáct let. Věděl jsem, že tady přestává veškerá sranda. Říkal jsem: ‚Já jsem mu nic nedal. Byl u mě na návštěvě, to je pravda, byl na Nové Vísce, tam bylo sto lidí, tam mu to mohl dát kdokoli. Já ne. To si myslíte, že jsem tak blbej, abych mu to dával?‘ Ještě jsem se tam rozhořčoval. Pak za mnou přiběhl jeden z nich, údajně to byl šéf západočeské operativy, a ten na mě řval: ‚Ty si z nás budeš dělat srandu, hajzle jeden? Na kolena, hlavu dolů. Já bych se s váma nepáral. Co myslíš, že s tebou uděláme? Špionáž dostaneš, byl jsi v Americe, vrátil ses, pracuješ pro CIA, to je automaticky vojenský prokurátor, vyloučení veřejnosti, deset až patnáct let. Tak si vyber. Buď to, nebo vypadni, hajzle.‘ Tak jsem druhý den šel požádat o vystěhování.“

  • „Kapitán od pasováků mi úředním hlasem sdělil, málem se u toho postavil do pozoru, když skončily ty prohlídky, kdy zlikvidovali, co mohli: ‚Nejste občan tohoto státu, žádáme vás, abyste neprodleně opustil území republiky.‘ Já tam měl ty dvě malé děti, ženu a říkal jsem mu: ‚To tady nemůžeme počkat dvě hodiny, než pojede další vlak?‘ – ‚Ne, odchod.‘ – ‚To si snaZu Fussd děláte srandu, kam bych šel?‘ Tak se tam chvíli dohadovali. Milostivě nás posadili do gazíku, do estébáckého auta, můj čtyřapůlletý syn jel v gazíku, z čehož byl úplně nadšený, odvezli nás na čáru, na silniční přechod, a na čáře nás vyhodili z auta. My jsme šli ještě asi sto metrů pěšky k rakouskému přechodu, k rakouské budce. Představ si to: kufr, krosna, malinké dítě na zádech, žena vedle. To nebyla doba uprchlíků jako dneska, kdy je to normální. Rakouští celníci otevřeli dveře a vyšli na zápraží. Celník nás viděl a říká: ‚Zu Fuss? Zu Fuss?‘ Takže to byla první německá slova, která jsem slyšel.“

  • „Pod třetím úsekem bylo to pracoviště, třísměnný provoz. Když jsem přišel poprvé na halu, všechno se ve mně sevřelo, udělalo se mi vyloženě špatně od žaludku a vyvstal mi Dante. Peklo. Tam jsem viděl: pára, hluk přes sto decibelů, mezitím postavy v šedivých tričkách, některé orvané, a v naprosto šíleném tempu dělaly pro mě naprosto nesmyslné pohyby. Do toho šlehaly plameny. To bylo neuvěřitelné. Říkal jsem si, že tady nepřežiju ani dva dny. Devět dní byla záuční doba, dělal jsem tmeliče, a za devět dní už jsem jel jak fretka. Takže člověk si zvykne i na šibenici.“

  • „Duchovní postoj. Skutečně, to není klišé. Pro mě je to duchovní postoj. To znamená, underground může být člověk pomalu v saku a kravatě. To nejsou jenom dlouhé vlasy a vousy. Je to touha po svobodě. Zároveň tolerance. Určitá, ne absolutní. Ke kuřákům ne, k cigaretám ne, tedy ke kuřákům ještě jo, ale k cigaretám ne. Je to zároveň pevnost v postojích, která přetrvá. Spolehnutí na někoho, koho jsi znal před třiceti lety.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.09.2016

    (audio)
    délka: 01:56:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 27.09.2016

    (audio)
    délka: 02:03:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 17.01.2017

    (audio)
    délka: 02:09:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Praha, 09.04.2018

    (audio)
    délka: 01:11:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Underground je touha po svobodě, nejen vlasy a vousy

Karel Havelka, cca 1960
Karel Havelka, cca 1960
zdroj: Pamět národa - Archiv

Karel Havelka se narodil 12. července 1950 v Plané u Mariánských Lázní v rodině truhláře a učitelky. Od poloviny 60. let se zajímal o beatovou a rockovou hudbu, což ho přivedlo k neoficiální kulturní scéně. Organizoval koncerty, přednášky, účastnil se koncertů a dalších akcí undergroundu. V dubnu 1973 během zájezdu do Japonska emigroval a požádal o politický azyl v USA. Rok strávil v Jersey City, kde pracoval jako dělník. V dubnu 1974 se kvůli snoubence Věře vrátil do Československa. Byl sice v nepřítomnosti odsouzen, ale po dobrovolném návratu dostal milost. V únoru 1976 byl zatčen a obviněn z výtržnictví za organizaci koncertu a přednášky. V následném procesu se skupinou Plastic People of the Universe byl po odvolání odsouzen na patnáct měsíců, trest vykonával ve věznici v Plzni-Bory. Po propuštění v létě 1977 podepsal prohlášení Charty 77 a dál se aktivně zapojoval do neoficiálního dění, kvůli čemuž byl opakovaně zadržován a vyslýchán. V září 1980 se pod hrozbou obvinění ze špionáže rozhodl požádat o vystěhování. Začátkem listopadu 1980 odjel s manželkou a dvěma malými dětmi do Vídně. V rakouské emigraci distribuoval a prodával exilovou literaturu, pořádal demonstrace na podporu československých politických vězňů. Živil se prodejem a později vydáváním desek. V roce 1990 se vrátil do Československa a založil hudební vydavatelství Globus International, které vedl do roku 2002. V současné době se živí dovozem vína a prodejem hudebních nosičů.