Evženie Hamplová

* 1933  

  • „Pamatuji si, že se mi tam strašně strašně dýchalo, protože jsme leželi na bednách až pod stropem a tam už bylo k ránu málo vzduchu. Věčně jsme stáli někde v polích a věčně se vybíralo buď jídlo nebo peníze, protože nás zastavili a ťukali na koleje a na kola. A zase, že se dál nepojede. Tak se muselo podplatit, abychom ujeli dalších pár kilometrů. Tak jsme projížděli okolo Karpat. Hrůza. To trvalo a trvalo. Vzpomínám si, že některým vagónům chyběla jedna část. Dobytek byl nastavený hlavama k sobě, uprostřed byla ulička s krmením a ta jedna strana byla bez prken. Takže když to hrklo a dobytek by se utrhl, tak by to byla katastrofa. Nás táhly třeba dvě lokomotivy, jedna ze předu a druhá zezadu a když se to točilo v oblouku, tak jsme viděli jen kouř z lokomotivy a neviděli konec vlaku.“

  • „Tatínek šel do stodoly pro seno pro dobytek. Jak vzal otýpku, tak pod ní seděl starej Žid s chlapcem. Řekl to dědečkovi, protože ten tam šel taky. Asi dva dny se tam schovávali. Jenže my jsme měli čeledína a děvečku, a tak se báli, že by je mohli vidět a prozradit a Židovi řekli, že je to u nás nebezpečné. Čeledíni byli většinou Ukrajinci a báli se, že by je udal. Dědeček jim tam dával jídlo, ale táta říkal, že jednou tam šel a už tam nebyli. Jak se jim podařilo utéct, nevím.“

  • „Sovětští vojáci jezdili po vesnicích vymáhat dodávky. Občas narazili na nějakou tlupu banderovců a došlo i k přestřelkám. Jednou za Pugačevkou u Libánovky došlo k přestřelce a čtyři vojáky přivezli k nám. Radisti mně říkali, ať se jdu podívat, a já jako třináctiletá holka šla. Oni je dali na stůl na prkna, hlavy k sobě. Na obličeji měli vyřezané hvězdy, nohy a ruce propíchané a jeden měl i trochu skalpovanou hlavu. Nebylo to pěkný. Babička nadávala, proč nám to tam tahaj. Letěla pak na velitelství, že když tam máme nemocnici, že tam můžeme mít i márnici a že je snad můžou dát i jinam ve vesnici, ne jenom všechno k Hajným. Jenže s tím nic neudělala. Jela na Máslenku a dělala velkou rotyku, že to tam nechce, že kolem toho musíme chodit, než jejich rodiny uvědomí a pohřbí je.“

  • „Miška šil, babička ležela na první posteli a my s Vladimírem jsme pořád dokola skákali přes postele. Dělali jsme rachot a nic jsme neslyšeli. Až jsme jednou skočili a já se zvedla a u okna nade mnou stál muž s puškou. Ještě jsem křikla na Vláďu a strhla jsem ho k zemi. Vyšla rána, zachrčení a Miška se svalil na zem. My jsme v hrůze leželi na posteli. Babička vyskočila a letěla k oknu a křičela, že Mišku zabili. Dědeček za ní křičel a ten Ukrajinec, který byl nějaký domácí, protože mluvil poločesky, křikl: ,Buďte potichu, nebo vás všechny zabiju!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 09.08.2017

    (audio)
    délka: 04:11:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Jeseník, 07.07.2020

    (audio)
    délka: 03:05:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za války děti velmi rychle dospěly

Evženie Hajná (Hamplová)- maturitní foto
Evženie Hajná (Hamplová)- maturitní foto
zdroj: archiv pamětnice

Evženie Hamplová, dívčím příjmením Hajná, se narodila 30. prosince 1933 v Dorohostajích v gubernii Dubno na Volyni v tehdejším Polsku (dnes Ukrajina). Za druhé světové války se stala svědkem mnoha událostí. Během sovětské okupace Volyně její otec Václav Hajný dělal účetního v kolchozu a jako bývalý funkcionář se pak musel ukrývat před banderovci. Za německé okupace Volyně rodina ve stodole několik dní ukrývala židovského chlapce i s jeho dědečkem. Přímo v jejich domě asi metr od pamětnice banderovci zastřelili sovětského vojáka Michaila Suchobokova. Otec se také zapojil do odbojové organizace volyňských Čechů Blaník. Na konci války v domě vznikl sovětský lazaret, v němž pamětnice mimo jiné viděla těla sovětských vojáků brutálně zohavená banderovci. I vývoj politické situace zasáhl do života rodiny. V březnu 1944 otec vstoupil do československého armádního sboru. Působil jako výchovný a osvětový poddůstojník v Obranném zpravodajství (OBZ) pod velením Bedřicha Reicina, jenž měl později na svědomí několik justičních vražd. Zatímco otec se stal členem a stoupencem komunistické strany, matka komunismem opovrhovala, manžel pamětnice Miroslav Hampl strávil za pomoc vězňům dva roky ve vězení a bratr Vladimír jako jediný v Šumperku podepsal Chartu 77. Od reemigrace z Volyně v roce 1947 žije Evženie Hamplová v Šumperku, kde až do penze pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici.