„Vzpomínám si, že to bylo právě po únorových událostech, muselo to být nějak začátkem března, protože ještě bylo brzo tma. My jsme měli jít ke zpovědi na Staré Město do kostela tam, ke sv. Havlovi myslím. Já jsem se vyzpovídala, dostala jsem rozhřešení – šla jsem tajně – neměla jsem povolení jít, ale já jsem utekla, abych splnila to, že zase budu mít ve škole všechno v pořádku – a teď si odříkávám ten otčenáš a zdrávas u oltáře a teď slyším takový ten hlas mé matky, který byl velice silný a charakteristický, jak nadává té katechetce, že je ženská bláznivá, která v tuto dobu děti malé žene na Staré Město do kostela, a jestli neví, co se všechno děje. Dostaly se do konfliktu a já jsem druhý den byla ve škole vyškrtnuta z náboženství, protože máma řekla, že dál tam nebudu chodit vzhledem k tomu, co se děje, a že je to úplně zbytečný, abych chodila na náboženství.“
„To mně mohly být takový čtyři roky, kdy jsme jely tramvají s matkou po Václavském náměstí dolů. Já jsem najednou začala říkat: ‚Vnimanie, vnimanie! Govorit Moskva!‘ Jako malý dítě jsem se chtěla uplatnit, vůbec mi nedošlo, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí, což byla ta visačka, která musela být na rádiu. Dole na Václavském náměstí tramvaják říkal: ‚Milostpaní, já tam přibrzdím, vyskočte.‘ Vyskočily jsme z tramvaje, matka mne zatáhla do prvního domu, který byl, a tam mne profackovala náramně. To byla její úleva z toho napětí, co se stane, když dítě sedí v tramvaji a na celou tramvaj říká: ‚Vnimanie, vnimanie! Govorit Moskva!‘“
„Na madame Curie vzpomínali tak, že to byla dáma, která měla popálené prsty. A to si já i vzpomínám na asistentku mého otce, protože jak pracovali bez ochrany s radiem, tak měli doslova spálený a zdeformovaný konečky prstů. A to měla i madame Curie. Když jsem s matkou hovořila o tom, jak pracovali, tak vám běhá mráz po zádech. Představte si, že radiovou emanaci nasávali ústy. Ten radonový plyn dávali do skleněných ampulí – otec se naučil foukat ampule. Když to prasklo, tak jsem se ptala matky, co dělali. ‚Jednoduše – udělali jsme průvan.‘ Ty první práce tohoto typu byly v dnešním Ústavu pro matku a dítě v Podolí, tam bylo první radiologické pracoviště. Představ si, jaké záření dostávali. Nebylo pak divu, že otec v 46 letech zemřel na rakovinu plic. Neznali ještě všechny ty účinky.“
Růžena Hajnová se narodila 13. června 1940 do lékařské rodiny – otec František Vladimír Novák byl spoluzakladatelem české radiologie na Bulovce, matka Růžena z oboru radiologie odešla a působila jako dermatoveneroložka. Otec František zemřel na následky nechráněné práce s radioaktivními prvky, když byly Růženě tři měsíce. Její matka zůstala na novorozenou Růženu a jejího desetiletého bratra sama, a to na pozadí probíhající druhé světové války. Domluva v rodině zněla, že kdo válku přežije, postará se o děti. Po krátkém euforickém uvolnění v době poválečné nastaly po únorovém puči 1948 těžké časy – v roce 1949 byl rodině znárodněn statek na Plzeňsku, v roce 1952 byla matka s dětmi ze dne na den vyhnána z Prahy jakožto nežádoucí buržoazní element. Lékařka s bohatou praxí se dle úřadů měla jít živit prací v lese na česko-polském pohraničí. Naštěstí se jí zastali kolegové, matka s dětmi přesídlila do Karlových Varů, kde dostala za úkol dostat pod kontrolu řádící epidemii pohlavních chorob. Růžena zde vychodila základní školu i gymnázium a díky pomoci třídní učitelky a neslanému nemastnému posudku byla navzdory svému špatnému kádru přijata na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1961 se provdala, v letech 1962, 1965 a 1971 se jí narodili synové. Kromě všeobecného lékařství vystudovala psychiatrii a sexuologii. S kolegyní Dagmar Bártovou vybudovala sexuologickou péči pro Moravu, položila základy systému ochranné léčby sexuálních delikventů v tehdejším Československu, po revoluci 1989 pak vybudovala systém práce se sexuálními delikventy v kuřimské věznici. V roce 2025 žila v Praze a nadále působila v oboru sexuologie.
Zleva Růžena Hajnová, její teta Jirka Košťálková, maminka Růžena, strýc Jaroslav Košťálek – týden před zatčením na základě křivého obvinění tzv. desítkářky, později bez důkazů odsouzen do uranových dolů, v kočárku jeho syn, bratranec Růženy Hajnové, Jaroslav Košťálek ml.
Zleva Růžena Hajnová, její teta Jirka Košťálková, maminka Růžena, strýc Jaroslav Košťálek – týden před zatčením na základě křivého obvinění tzv. desítkářky, později bez důkazů odsouzen do uranových dolů, v kočárku jeho syn, bratranec Růženy Hajnové, Jaroslav Košťálek ml.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
