Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Růžena Hajnová (* 1940)

• narozena 13. června 1940 do lékařské rodiny jako nejmladší ze tří dětí, z nichž prostřední syn zemřel

• oba rodiče se nejdříve věnovali radiologii, ve dvacátých letech absolvovali stáž v Paříži u Marie Curie-Skłodowské

• její otec zemřel roku 1940 na následky nechráněné práce s radioaktivními materiály

• matka zůstala na novorozeně a staršího bratra sama během druhé světové války

• v roce 1948 byl rodině znárodněn statek na Plzeňsku

• v roce 1952 byla rodina vyhoštěna z Prahy jakožto nežádoucí buržoazní element

• přesídlili do Karlových Varů, kde matka založila dermatovenerologickou péči pro Karlovarský kraj

• Růžena zde vychodila základní školu a gymnázium, maturovala v roce 1957

• nastoupila na Karlovu univerzitu – lékařskou fakultu v Plzni

• vystudovala všeobecné lékařství, psychiatrii a sexuologii

• v roce 1962 se provdala, narodili se jí tři synové v letech 1962, 1965 a 1971

• působila na klinice v Plzni, Brně, spoluvytvářela základy ochranné léčby pro sexuální devianty v Československu

• po revoluci založila program ochranné léčby v kuřimské věznici

• v roce 2025 žila v Praze, nadále působila v oboru sexuologie

„To jsou právě ty transgenerační hodnoty, které se v některých rodech předávají. V naší rodině byla tradice, že když byl jeden její člen v nějaké nevýhodě, tak se ostatní kolem něj semkli a podrželi ho. Moje maminka tomu říkala delfíní stádo – delfíni, když jeden je na tom špatně, tak toho slabého čumáky podeberou a drží ho tak dlouho, až se vzpamatuje. Proto naše rodina přežila všechny ty vlny.“

Na vlnách bídy a prosperity 

Růžena Hajnová, rozená Nováková, se narodila 13. června 1940 v Praze do lékařské rodiny – její matka Růžena Nováková, rozená Košťálková (nar. 1896), i otec František Vladimír Novák (nar. 1894) patřili mezi první české radiology.

„Větev matčina rodu, to byli většinou sedláci, mlynáři, lidé, kteří byli zvyklí tvrdě pracovat. V 19. století se začala pěstovat vzdělanost a pradědeček Košťálek, který byl umělecký slévač litiny, si vzal za své, že jeho děti budou vzdělané. Nechal vystudovat i svoji dceru, a to učitelství. Za hlubokého c. k. Rakouska, když byla žena vzdělaná a byla například učitelka, tak se nesměla vdát. Jeho syn – můj dědeček – se stal inženýrem. Matka se tedy narodila do typické středostavovské rodiny. Dědečkův zaměstnavatel, baron Ringhoffer, dědečkovi slíbil odměnu za vynálezy. Když se dědeček dožadoval odměny, vyhodil ho,“ popisuje první peripetii matčina rodu pamětnice Růžena Hajnová.

„Máma vzpomínala, že měli takovou bídu, že ona jako nejstarší z dětí, přestože byla holka, se musela naučit podrážet boty. Jenže dědeček dal barona k soudu a ten soud vyhrál. Baron mu musel zaplatit nejen za ty vynálezy, ale i odškodné. Nebyla to malá částka, protože dědeček si za to koupil továrnu na mlýnské stroje Hübner-Opitz v Pardubicích,“ popisuje Růžena Hajnová opětovný zvrat k lepšímu z dob před první světovou válkou.

Její matka Růžena Nováková, rozená Košťálková, nastoupila roku 1916 na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a po vypuknutí první světové války působila u Červeného kříže, kde se seznámila se svým budoucím manželem, Františkem Vladimírem Novákem. 

Začátek konce 

I otec František Vladimír pocházel z rodu, kde se dbalo na vzdělání. Jeho matka zemřela, když mu byly dva roky, a jeho otec se opětovně oženil. Tato mladá manželka však s dvěma nevlastními syny Ladislavem a Františkem zacházela poměrně krutě, přisvojila si je tedy sestra zesnulé matky, Eleonora Nováková (rozená Kašlíková). Eleonora patřila k tzv. Modrým punčochám, hnutí, jež bojovalo za práva žen v době c. k. Rakouska. Vdaná byla za Jana Václava Nováka, který byl bratrem otce osiřelých dětí. Jan Václav byl gymnaziální profesor češtiny a latiny a uznávaný odborník na dílo Jana Amose Komenského. Ke vzdělání tedy vedl svého vlastního syna i oba přisvojené chlapce. 

Stejně jako matka pamětnice i její otec František Vladimír vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. S Růženou, roz. Košťálkovou, se poznal během války při práci v Červeném kříži. Po skončení první světové války se oba nechali zlákat do nově se rozvíjejícího a ještě pořádně neprozkoumaného oboru radiologie a počátkem dvacátých let získali dvouletý stipendijní pobyt v Paříži v Ústavu pro radium, vedeném prof. Marie Curie-Skłodowskou.   

Teprve chybami se člověk učí

„Na madame Curie vzpomínali tak, že to byla dáma, která měla popálené prsty,“ vypráví pamětnice. Po idylických letech v Paříži se Růžena a František vrátili do Prahy. František Vladimír se svým kamarádem a kolegou Františkem Běhounkem spoluzakládal radioléčebný ústav na Bulovce. František Běhounek vedl radiologický ústav a František Vladimír Novák radioléčebný ústav. Společně vydali i první učebnici – Lékařská radiologie (1937). 

„Teprve chybami se člověk učí, to platí i o chorobách. Rodiče začali tušit, že radiologie má vliv na plodnost, protože dlouho nemohli počít děti. Matka se ve třicátých letech začala věnovat dermatovenerologii, a to nejen jakožto lékařka, ale i osvětě a informování veřejnosti o riziku pohlavních chorob. V této době se jim konečně podařilo založit rodinu. Teprve ve třicátém roce se narodil můj bratr, pak v pětatřicátém ještě bylo jedno těhotenství, to bohužel ten bratr zemřel jako malý, a pak jsem teprve po pěti letech se narodila já – to už bylo mámě 44 let. Matka si návratem k dermatovenerologii de facto zachránila život.“ 

Ve třicátých letech si rodina pořídila statek na Plzeňsku, kde hospodařil pachtýř, rodina tam však jezdila na letní prázdniny pracovat. Děti byly vedeny nejen k úctě k půdě, ale i tvrdé práci. A tvrdá práce vedla k prosperitě.  

Obdivovat matku

Krušné časy nastaly koncem třicátých let. Jakožto masarykovci a velcí podporovatelé první Československé republiky rodina těžce nesla německou okupaci i vznik Protektorátu Čechy a Morava. V roce 1940 František Vladimír Novák zemřel na rakovinu plic, zapříčiněnou dlouholetou nechráněnou manipulací s radioaktivními prvky. Pamětnici Růženě Hajnové byly tři měsíce. Její matka zůstala ve svých 44 letech na novorozeně a desetiletého syna sama na pozadí počínající druhé světové války. V rodině byla domluva – kdo z členů rodiny válku přežije, postará se o děti.

„Dodneška svoji matku obdivuju. Byla bojovnice. Za války měla kolo, které uvezlo metrák, a na něm vozila zadními cestami, aby se vyhnula kontrolám, z Plzeňska do Prahy potraviny,“ vypráví pamětnice Růžena Hajnová. „Její bratranec, akademický malíř Jelínek, byl kamarád Fučíka. Toho když zavřeli, šli po všech jeho známých.“ Julius Fučík byl zatčen 24. dubna 1942 za účast v protinacistickém odboji právě v bytě manželů Jelínkových. „Tento strýc skončil v Mauthausenu, jeho žena přežila Ravensbrück. V rodině tak panoval strach, kdo další bude zatčen.“ 

V té době žila rodina Novákových na Malé Straně; častokrát utíkali do sklepa se schovat před bombardováním. Během Pražského povstání zde probíhaly poměrně kruté boje – na rohu Tyršova domu stály barikády, matka Růžena u nich na dvorku domu ošetřovala raněné vojáky. Po osvobození se rodina jela podívat na Plzeňsko, jak je na tom jejich statek. Růžena Hajnová pokračuje: „Tam to osvobozovali Američané. Dostala jsem od kanadských námořníků námořnický baret a v tom jsem pak chodila, málem jsem v tom spala. Ten baret jsem opatrovala léta letoucí jako relikvii. To byla doba velké euforie.“ 

Naučit se dělat

Poválečná euforie bohužel neměla dlouhého trvání. Hned po únoru 1948 jim byl statek na Plzeňsku znárodněn. „V roce 1949 ve čtyři hodiny ráno na podzim sebrala StB bratra mé matky. Nesměl si vzít pomalu ani klobouk na hlavu. Tři týdny rodina nevěděla, kde je, až se zjistilo, že je ve Svatém Janu pod Skalou, kde byli političtí vězni. Byl odsouzen na deset let do Jáchymova. Komunistická strana měla tzv. desítkáře – lidi, kteří měli na starost deset bloků domů a měli hlídat, kdo kde se chová jak. V domě, ve kterém bydlel strýc, žila žena, která ho udala, že provozuje tajnou advokátní kancelář a že mu tam chodí tajně spisy ze soudu. Samozřejmě že chodily – byl soudním znalcem. A že má továrnu. To byla ta továrna, kterou koupil můj dědeček (za vysouzené peníze od barona Ringhoffera), ale ta se ve dvacátých letech, během hospodářské krize, prodala,“ vypráví Růžena Hajnová. 

Další rána na sebe nenechala dlouho čekat. „Vrátili jsme se z dovolené a v poště čekala zelená karta velikosti pohlednice. Tehdy měla máma soukromou ordinaci, ale pracovala i na poliklinice, kterou pomáhala po válce opětovně vybudovat. Řekli jí: ‚Stěhujeme vás na česko-polské hranice. Máte dvě ruce, můžete jít pracovat do lesa, aspoň se naučíte dělat.‘ Že je nežádoucí buržoazní element. Prožívala jsem to s matkou, stála jsem za ní, držela se židle a jenom jsem si říkala, že nesmím brečet,“ vzpomíná Růžena Hajnová. Podle všeho ji udal její kolega z polikliniky v Revoluční ulici, který toužil po jejím místě. Psal se rok 1952.

Naštěstí se za ni postavili jiní kolegové a nabídli jí místo v Karlových Varech – resp. vybídli ji, aby v okrese sužovaném epidemií pohlavních nemocí založila dermatovenerologické oddělení a ambulanci a situaci dostala pod kontrolu. Rodina tedy byla nuceně přesídlena na „divoký západ“. 

Tuctová holka

V Karlových Varech dokončila Růžena Hajnová základní školu a vychodila gymnázium, maturovala v roce 1957. „Třídní učitelka držela nad námi ochrannou ruku, a to do té míry, že všichni z ročníku se dostali na vysoké školy. Přitom nás tam bylo spousta odsunutých z politických důvodů – to jsme si samozřejmě řekli až po revoluci v roce ‘89. Diktovala nám, co napsat do přihlášek, abychom nebyli podezřelí. Neuvádět tituly rodičů – takže u mě jen ‚otec zemřel 1940, matka pracuje ve zdravotnictví‘. Navíc jsem měla tuctové jméno – Nováková. Po revoluci jsme zjistili, že naše milovaná třídní byla předsedkyní místní KSČ. Přitom z ní kapala první republika. Takovým lidem se říkalo ředkvičky – navenek červení, uvnitř bílí,“ vysvětluje kontext Růžena Hajnová. 

Nastoupila na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, ale do Plzně. Vypráví: „Plzeňská lékařská fakulta, která je součástí Karlovy univerzity, byla v padesátých letech odkladištěm politicky nežádoucích lidí v Praze – jak studentů, tak profesorů. Tím pádem ale byla i ta atmosféra podstatně mírnější, byli jsme tam takříkajíc za větrem.“

Nevíte, kam se řítíte

Ve čtvrtém ročníku se vdala za právníka prof. JUDr. Petra Hajna, DrSc., a protože zanedlouho i otěhotněla, nenastoupila na přidělenou umístěnku do Aše, jak bylo původně plánováno. Místo toho se pustila do dalšího studia: byly volné dva obory, které nepodléhaly umístěnkovému řízení – psychiatrie a rentgen. Zvolila si psychiatrii, později si přibrala specializaci sexuologii. O dva roky později, tedy roku 1965, se jí narodila dcera. 

Šedesátá léta byla doba uvolnění a nadějí. Mladí manželé Hajnovi využili možnosti a na jaře 1968 vyjeli na dvouměsíční cestu vlakem po Evropě. „Otevřel se mi svět. Je to nepopsatelný pocit, jako když se dostanete ze zavřeného prostoru a máte volnost,“ snaží se přiblížit své dojmy z první cesty na Západ Růžena Hajnová. 

 „Na univerzitě v Nice měli sál Che Guevary a sál Mao Ce-tunga. Dívali jsme se na to s takovým nadhledem, říkali jsme si: ‚Vůbec nevíte, kam se řítíte.‘ Paříž hořela. De Gaulle se to snažil uklidnit. Evropa opravdu nevěděla, kam se vrtne,“ líčí Růžena léto 1968. Doma u matky na ně čekaly jejich dvě malé děti. „Přijeli jsme do Chebu na hranice, náš vlak obstoupilo vojsko. A ze mě tak bezděčně vypadlo: ‚Zaplať pánbůh, že jsme doma.‘ Ta paní na pasové kontrole mi říká: ‚Co to říkáte? Víte, co se tady děje? Lidé naopak utíkají ven.‘“ 

Jeden straník postačí 

Za necelé dva měsíce vtrhla do Československa okupační vojska Varšavské smlouvy a zůstala tu přes třicet let. „Najednou spadla klec. V těch šedesátých letech jsme se nadechli – a teď to tu bylo zas. Viděli jsme, jak jsou likvidovány kapacity a dělány jakési občanské soudy a kádrování, zase se nám vracelo všechno to, co bylo za války a v těch padesátých letech. Pochopitelně jsme si říkali: ‚Tak – a teď co bude? Co postihne naše děti?‘“ vzpomíná Růžena Hajnová na invazi i na následné normalizační prověrky začátku sedmdesátých let. 

Ty ji osobně nepostihly, neboť se jí v roce 1971 narodilo třetí dítě – syn, měla tedy v tu dobu rodičovské volno. Situaci ale bedlivě sledovala: „My jsme byli na psychiatrické klinice všichni nestraníci. Byl tam jediný straník – a ten to stačil potom všechno likvidovat. Co vám zbyde v takové chvíli? Musíte hledat cestu, jak se z toho dostat. Dělat svoji práci poctivě, aby na vás nikdo nemohl. A psychiatrů bylo vždycky nedostatek. V té době mnoho kolegů lékařů uteklo za hranice a mezi nimi i primář z kožní kliniky, se kterým jsem od roku 1965 spolupracovala při vyšetřování pacientů se sexuálními problémy. Nečekaně tak na mne spadla sexuologická problematika. V roce 1968 jsem nastoupila na školicí místo do Sexuologického ústavu v Praze k prof. Hyniemu. V roce 1970 manžel dostal nabídku, zda by nenastoupil jako pedagog na znovu otevřenou právnickou fakultu v Brně. Nabídku přijal, ale trvalo dva roky, než jsme se přestěhovali do Brna. Byly to dva roky dojíždění, já nastoupila na brněnskou psychiatrickou kliniku.“

Jako vejce vejci

„Na psychiatrické klinice v Brně se sexuologii věnovala kolegyně Dagmar Bártová. Čekací doba na vyšetření byla jeden rok, a tak bylo přání prof. Hynieho, abychom s doktorkou Bártovou začaly budovat základy pro sexuologický ústav pro Moravu a Slezsko. Nic podobného na Moravě nebylo.“ Dagmar Bártová dlouhá léta vedla psychoterapeutickou skupinu pro homosexuály, čímž si vysloužila přezdívku „matka brněnských gayů“. Růžena Hajnová se specializovala na problematiku ochranné léčby sexuálních delikventů: „U sexuálních deviantů nenajdete funkční rodinu. 90 % těchto lidí nejsou zakořeněni, nemají zakotvené životní hodnoty, jsou to týrané, zneužívané děti, jejich anamnézy jsou si podobné jako vejce vejci.“

„Soud pachateli sexuálně trestného činu nařídí na základě znaleckého vyšetření odborným lékařem ústavní nebo ambulantní léčbu. Já jsem byla roku 1969 na doporučení pana prof. Vencovského jmenována soudním znalcem. Práce soudního znalce je velmi náročná a vyžaduje od člověka velké znalosti odborné, ale i lidské. Celý systém ochranných léčeb se u nás začal budovat v šedesátých letech. Od prof. Hynieho jsme dostávali úkoly, jak celý systém sexuologických ochranných léčeb by měl vypadat. S Dášou Bártovou jsme v Brně vybudovaly systém ambulantní formy, kolegové Jana Zimová a Slávek Brichcín měli za úkol vybudovat systém ústavní péče,“ přibližuje počátky české sexuologické léčby Růžena Hajnová. 

Rodina v této době oficiálně žila v Brně, manžel však často působil na Slovensku a Růžena naopak v Plzni. Tam ji zastihly i listopadové události 1989: „Samozřejmě že jsme zvonili klíči, že jsme byli v těch shromážděních a v té skrumáži – to vás naprosto strhne. Říkala jsem si: ‚Teď se otevírají zase ty vrata, nemůžeme to nechat, aby se to zavřelo.‘“

Kde jsou vlci a kde šakalové

Vrata se nezavřela, polistopadový režim přinesl nové možnosti. Dr. Hajnová a dr. Bártová přišly s nápadem, jak systém práce se sexuálními delikventy zefektivnit. „Generální ředitelka věznice v Kuřimi Kamila Meclová a ředitel věznice v Kuřimi Jiří Mezník se tou myšlenkou nadchli. S odsouzenými se začalo pracovat. Využijete ten čas, kdy je ve věznici, k terapeutické práci. Takže potom, když přijde do léčebny, tedy do ambulance, kde už zná ten tým, je připraven na to – smířen s tím – že ta léčba bude nějaký čas trvat. Dneska, po těch letech, máme výsledky, že je možné snížit recidivitu z původních 85 % na 10–15 %. Ten efekt tady je. Ale dneska zas zápasíme s tím, že málokdo je ochoten do té práce jít. A podpora ze strany státu je minimální,“ vysvětluje Růžena Hajnová nejen, jak vybudovala systém fungování ochranné léčby v kuřimské věznici, ale i s jakými problémy se setkává dnes. 

Skrze svoji profesi – psychiatrii – nahlíží i polistopadovou dobu: „V devadesátkách jste musela hlídat, kde se objeví vlci a kde šakalové, kde co kdo urve. Vždy když se tohle stane (revoluce), tak se vyrojí skupina lidí, kteří se snaží urvat co nejvíce pro sebe. Člověk má ve své podstatě zakotvené těžké sobectví. A to přetrvává do dneška. Ale to semknutí, to opečovávání – kde to najdete? Problém současné společnosti je, že se rozpadá tisíciletý systém hodnot v rodině – děje se rozpad rodiny, bují sobectví. Společnost je dnes ohrožena rozpadem základních hodnot,“ uzavírá přední česká sexuoložka Růžena Hajnová.