Gertruda Gruberová-Goepfertová

* 1924  †︎ 2014

  • „Dozvěděla jsem se, že cizinci se tam můžou představit v ateliéru u profesova a ten je vezme bez zkoušky. Francouz musí udělat zkoušku, ale profesor že mě vezme jako cizince. Tak jsem se ptala, kde jsou tam ateliéry. Tak jsem šla po tom schodišti nahoru a před tím ateliérem seděl takový dědek za stolem, protože tam byli vrátní před těma ateliérama. Tam byly na tom poschodí dvoje dveře do dvou ateliérů a před tím seděl u takovýho stolu dědek s otevřenou knihou a tam se muselo podepisovat, kdo přišel a kdo nepřišel do toho ateliéru. Tak jsem se ho ptala: ,Kdy přijde pan profesor?‘ Nebo ,Kde je pan profesor?‘ A on říkal: ,Tady musíte čekat, páč ten tu ještě není.‘ On tam ještě nebyl. Tak jsem čekala. Měla jsem s sebou mapu, s těmi svými kresbami a všelijakými věcmi z litografie z té tiskárny a spoustu kreseb, který jsem v poledne v tom Curychu vždycky za přestávky zhotovovala sama, páč jsem byla tím Curychem nadšená, to je nádherné místo s vodou. Teda jsem tam ty výkresy držela a čekala. Najednou někdo šel, elegantní pán, tak jsem za ním vtrhla do toho ateliéru. Říkala jsem, že bych chtěla být jeho žákyní, a ten už byl totálně mrzutý, protože to znal. Takový holky, který se tam derou, Američanky bohatý a tak. Hned jak jsme otevřeli dveře: ,Tady otevřete desky!‘ Za dveřma na zemi. Tak jsem je otevřela, listovala, on se začal dívat: ,No, listujte ještě.‘ A tak řekl: ,Jo, já Vás beru!‘ A podepsal mi nějaký lejstro. Já jsem s tím utíkala do toho sekretariátu, že jsem přijatá u nějakého pána, a oni říkali: ,Jo, to jste u pana ředitele.‘“

  • „Do Kyjova přijel Jan Čep navštívit našeho pana profesora náboženství. Pan profesor náboženství mu ukázal nějaké moje příspěvky v těch časopisech a Janu Čepovi se to moc líbilo a chtěl tu holku vidět. Tak ten velebný pán mě k nim pozval a tím jsme se seznámili. S Janem Čepem nastalo skutečně veliký přátelství a jsme si psávali a on mě tomu Zahradníčkovi do Brna doporučil. Tak jsem to tam poslala a on to otiskl.“

  • „Můj manžel pořád naléhal: ,My musíme něco dělat. Ty si opatříš stipendium do ciziny a tím už budeš ty venku a já příjdu...‘ My jsme si vykali: ,To už budete Vy venku a já příjdu za Váma.‘ Tak krátce: ,Opatřete si stipendium, běžte na ministerstvo průmyslu a opatřte si stipendium na prázdniny!‘ To chtěl. Tak já jsem se sice nejdřív vymlouvala, ale potom jsem tam nakonec teda šla. Bloumala jsem tam po chodbě a nevěděla jsem, co mám dělat. Mně se nechtělo ven, protože on říkal: ,Když to potom bude zle, tak tam zůstanete a já přijdu taky.‘ Já jsem si od něj vymínila, že když nebude zle, že se zase vrátím. Tak jsem tam bloumala po tom ministerstvu po chodbě a potkala jsem tohodle člověka, co mi dal tu odměnu, co mi udělil to cenu za ty krabičky na sirky: ,Co Vy tady hledáte?‘ To jsem byla jako malá holka tehdy. ,Co Vy tady hledáte?‘ Já jsem povídala: ,Já potřebuju stipendium na prázdniny do Švýcar.‘ On říkal: ,Tak pojďte se mnou, já Vám to zařídím.‘ On to skutečně zařídil. Tehdy se nepouštěli lidi vůbec ven, zvlášť když nebyli v partaji. On mi to skutečně zařídil, já jsem dostala stipendium na prázdniny do švýcarský tiskárny Orell Füssli v Curychu na dva měsíce.“

  • „Jak jsem chodila na tu UMPRUM, tak jsem od toho Tichého přestoupila, poněvadž ten ateliér byl ze začátku nesnesitelný. Ti kluci tak blbli komunisticky a chodili do komunistického vyučování. Vždycky před polednem sbalili kufry a šli.“ Tazatel: „Na nějaký marxismus?“ - „Ano, takový nějaký kurzy, já nevím, jak se to už jmenovalo. Někteří byli dokonce agresivní. Já jsem chodila někdy ráno předtím do kostela a mě atakovali. Já jsem se tím netajila, ale oni se taky netajili svou nelibostí s mým přesvědčením.“

  • „Kupodivu, já jsem to myslela vážně už v pěti letech. Takže když se mě někdo ptal: ‚Holčičko, čím bys chtěla být? Jaký zaměstnání bys chtěla mít?‘ Já jsem si myslela, co se tak hloupě ptá, já jsem přece malířka! Opravdu, já jsem to myslela vážně. To psaní začalo taky brzy, už na obecný škole jsem psala krátký článečky do Národní politiky. To mělo dětskou nebo rodinnou přílohu, tam jsem psala takové krátké řeči, jako článečky. Já se pomatuju na jednu a to se jmenovalo Rackové na Vltavě, to jsem byla ve třetí nebo čtvrtý třídě obecný.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Rosenheim, 31.03.2009

    (audio)
    délka: 01:14:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vy si opatříte stipendium do ciziny, tím budete venku a já za Vámi přijedu

Gertruda Gruberová-Goepfertová
Gertruda Gruberová-Goepfertová
zdroj: www.atlantis.cz

Malířka a spisovatelka Gertruda Gruberová-Goepfertová se narodila roku 1924 v Janštýně na Vysočině. V dětství často měnila místo svého bydliště, protože se její otec stěhoval za zaměstnáním. Žila v Hudcově na Teplicku, v Praze a nakonec v Kyjově. Již jako dítě začala projevovat sklony k umění, kreslila a psala. Svou psanou tvorbu publikovala v různých časopisech, jako byly Studentský časopis, Jitro, Práce nebo Akord. Během války se seznámila se spisovateli Janem Čepem a Janem Zahradníčkem. V roce 1944 se vdala za dr. Leo Grubera. Po válce nastoupila na Vysokou školu umělecko-průmyslovou. Studovala v ateliéru u prof. Františka Tichého. Většina jejích spolužáků tehdy inklinovala ke komunismu, a proto přešla do ateliéru k prof. Antonínu Strnadelovi. S manželem nevítali tehdejší politickou situaci a přemýšleli o odchodu do zahraničí. Po únoru 1948 odjela na letní stáž do tiskárny v Curychu, poté do Paříže, kde se učila na umělecké akademii (École nationale supérieure des beaux-arts). Do Paříže se později dostal také manžel. Po třech až čtyřech letech života v Paříži odešli do německého Mnichova, kde manžel dostal práci v rádiu Svobodná Evropa. V Německu se paní Gertruda nadále věnovala malbě a psaní. Zemřela 30. července 2014 v Rosenheimu v jižním Bavorsku na selhání srdce.