„Jinak jsme byli šťastni, že můžeme užívat svobody, a bohužel jsme všemu, co jsme se dozvěděli v rozhlasu nebo jsme četli v novinách, všemu jsme věřili. Byli jsme vděční tehdy Sovětskému svazu za osvobození naší republiky, a proto jsme věřili i všemu, co jsme se o Sovětském svazu dozvídali – o jejich práci v zemědělství, v továrnách a podobně. Poměrně dost dlouho trvalo, než jsme pochopili, že ne všechno je pravda, co jsme se tehdy v tom rozhlase dozvěděli. Nejvíc problémů nastalo v období, kdy se u nás začala zakládat jednotná zemědělská družstva. Tehdy jsme viděli filmy ze Sovětského svazu, jak radostně pracují na polích a podobně. Ovšem u nás se v některých obcích toho ujali lidé, kteří spíš toužili po nějaké vyšší nebo lepší funkci, a zakládali zemědělská družstva násilím, protože někteří zemědělci nechtěli do družstva vstupovat, měli svůj majetek, který si vydřeli těžkou prací a který měli opravdu rádi a dobře na něm hospodařili. A pak se objevily ještě další problémy, které jsme pochopili až po mnoha letech. Složité to bylo pro nás mladé, protože my jsme se chtěli bavit, chtěli jsme se radovat, užívat té svobody, a tak jsme vstupovali do organizace Československý svaz mládeže a tam jsme mívali tedy nejenom schůze, ale také i určitou zábavu."
„Celý poslední rok jsem se vždycky ptala maminky: ,Co je to ten mír?' Protože všichni pořád říkali: ,Už aby byl mír.' A já jsem říkala: ,No co to je, ten mír?' Protože jsem tomu furt pořádně nerozuměla, co se změní nebo co bude. My jsme už ten poslední rok, protože to se měl otec vrátit, kdyby se tedy toho dožil, jsme si udělali, měli jsme takovou stoličku, otevírala se a na tu spodní stranu jsme udělali 365 čárek a každý den jsme tu jednu čárku škrtali. To jsem si vzala na starost. Jinak my jsme nebyli nijak nábožensky založení, ale já jsem celou tu válku chodila poctivě každou neděli do kostela, protože jsem věřila, že mu tím nějak pomůžu."
„Pak se připravoval, to jsem ovšem tehdy nevěděla, nerozuměla jsem tomu. Měl tam přijet Henlein na nějakou oslavu a já jsem byla venku, hrála jsem si s dětmi a teď jsem šla domů, se strachem, protože jsem šla trochu pozdě na oběd. A teď jsem přišla na to náměstí a úplně jsem strnula, protože tam byla obrovská tribuna, rudá, s fotografií Hitlera a s hákovými kříži. Po celém okraji toho náměstí byly vlajky s těmi kříži. S tím jejich znakem. A to na mě tak strašně zapůsobilo, že jsem okamžitě, i když jsem byla malé děcko, pochopila, že to je něco hrozného a utíkala jsem domů. Na náměstí byla některá okna zavřená a některá okna byla plná lidí, kteří koukali na to náměstí. Tak to bylo takové moje první setkání s tím německým vlivem a tou fanatičností. Ten řečník tam řečnil stejným způsobem, jak jsme potom slýchávali mluvit Hitlera."
Jiřina Gímešová, rozená Koláčková, se narodila 2. října 1932 ve Šternberku. Rodina musela v roce 1938 uprchnout do Olomouce před vyhroceným konfliktem mezi Čechy a Němci v nově vzniklé Sudetské župě. Jiřinin otec Václav Koláček nechtěl sloužit nacistickému režimu a rozhodl se proto k odchodu od četnictva. V Brně si díky příbuzným zařídil malý krámek s potravinami, kde se prodejem načerno mimo systém přídělových lístků snažil podporovat chudé české rodiny, za což byl v roce 1941 zatčen gestapem a tři a půl roku vězněn v koncentračním táboře Griebo. Jiřina v dubnu 1945 zažila bombardování Židenic, kdy se přímo na ulici ocitla v ohrožení života. Po válce se rodina přestěhovala zpět do Šternberku, kde Jiřina navázala ve studiu gymnázia. V roce 1949 pod vlivem zájezdu do Bulharska, kde se poprvé setkala s pionýry, založila svůj první oddíl. V roce 1951 přestoupila a odmaturovala na olomouckém pedagogickém gymnáziu a zároveň se stala kandidátkou pro vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Až do roku 1968 působila jako funkcionářka v pionýrské organizaci. Vedla oddíly, pořádala letní tábory. Při stranických prověrkách v roce 1970 byla spolu s manželem Emilem ze strany vyloučena. Historik a politolog Emil Gímeš prožil zbytek normalizace jako dělník u rotační pece a Jiřinu komunistický režim šikanoval formou neustálého překládání, zaražením platového postupu či ztrátou třídnictví. Mstě režimu neušly ani její dcery, Mirka s Naděždou, které nesměly nastoupit na středoškolská studia. Emil Gímeš byl v roce 1990 rehabilitován a vrátil se na akademickou půdu, Jiřina učila až do poloviny 90. let, kdy odešla do důchodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
