PhDr. podplukovník v. v. Josef Falář CSc.

* 1936

  • „Nevěděli jsme, z které strany se střílí. Když byly z jedné strany díry, tak bylo jasné, odkud střílí. Více děr v pytlech bylo z chorvatské strany. O činnosti armády republiky Srbská Krajina jsme měli přehled, byli v našem rajónu. Nebyli jsme na území Chorvatska. Z tang jsme viděli pohyb jednotek, viděli jsme silnice a všechno bylo monitorovaný a hlášený. Říkali nám potom, že jsme SRBOFOR, a ne UNPROFOR, že Srbům hlásíme pohyb chorvatských jednotek. Víc jsme byli v nemilosti chorvatské strany.“ – „Dostali jste se přímo do bojových situací? Měli jste povolení střílet, když to byla mírová mise?“ – „Povolení střílet jsme neměli. Všichni jsme byli ozbrojeni, já nosil pistoli se dvěma zásobníky. Střílet jsme mohli jedině v případě sebeobrany. Nikdo z nás nestřílel. Na Borje chodili do našeho stravovacího zařízení i příslušníci srbské armády, měli tam svou jídelnu. Bavili jsme se s nima a znali je. Oni říkali: ‚Hele, tebe jsem měl na mušce, stačilo takhle pohnout prstem a bylo by po tobě. S chorvatskou stranou jsme neměli takové kontakty. Takže jsme se domnívali, že víc vadíme chorvatské armádě než srbské. Francouzi nebo Angličani, pokud se pohybovali po území Srbské Krajiny, jezdili v přilbách a neprůstřelkách. My jezdili bez toho, protože když jsme se potkali s nějakou jejich vojenskou technikou, tak jsem většinou s sebou vozil cigarety a dával jsem řidiči, ať jim je dá. Ty Slovan, já Slovan. Takže jsme se takhle domlouvali, bylo to dost přijímaný.“

  • „21. dubna došlo k napadení Tanga 27, kde se zrovna střídal celý prapor. Takže staří příslušníci československého praporu předávali stanoviště a tanga – ta byla přímo na hranici Chorvatska a Republiky Srbska Krajina a stála na kopcích, kde bylo vidět na obě strany. Tango 27 bylo napadeno čtyřmi granáty, jeden dopadl na plochou zídku a měl plochý rozptyl střepin a skalpoval Igora Riga, který tam byl na poslední stojce a byl jedním z těch, kteří předávali tango novým příslušníkům našeho praporu. Hned po čtyřech dnech to byl hned první smrťák u našeho praporu. Igor tam měl svého psa, měl vyjednaný od veterináře všechny dokumenty, že si ho může dovézt z republiky, což ostatní nemohli, bohužel pes zůstal v misi a Igor odjel v rakvi do Bratislavy. Ti, co odjeli, tak odjeli. Dva tam zůstali sloužit dál a já s nimi na třetí rotě na Urbině minimálně ještě půl roku spolupracoval.Čtrnáct dnů nebyli schopni jakékoliv služby. Dostali možnost zůstat v misi, nebo odjet domů. Zůstali a já s nima pracoval.“

  • „21. srpna jsem měl mít zkoušku na fakultě tělesné výchovy a sportu z psychologie sportu u Mirka Vaňka. Nevím přesně, co to mělo být. Bydlel jsem v Budějovicích, ráno kolem páté hodiny jsem jel rychlíkem do Prahy. Už když jsem vlezl do vlaku, tak jsem si s sebou vozil malé rádio Panasonic, měl jsem to ve vlaku puštěné a slyšel jsem zprávu, že došlo k obsazení naší republiky armádami Varšavské smlouvy. Spolucestující mě vyzvali, abych šel na chodbu a všichni se mnou zprávy poslouchali. Když jsme přijeli do Prahy, nepustili nás na hlavní nádraží, vlak zůstal ve Vršovicích. Museli jsme všichni vystoupit a do centra Prahy nás nepustili. Měl jsem domluvenou zkoušku na fakultě na Malé Straně, jsem šel celou cestu pěšky z vršovického nádraží a měl jsem možnost sledovat ten cvrkot, který se v průběhu děl. Byly tramvaje zatarasený, na některých místech byly barikády. Když jsem došel na Malou Stranu k Mirkovi… teď říkám Mirkovi, působil jsem s ním celou dobu na Dukle a co existovala komise psychologie sportu, tak jsme si tykali, proto ho nazývám Mirek Vaněk, dej mu pánbůh věčnou slávu, protože už je mezi mrtvýma… Říkal mi, dneska tě zkoušet nebudu. Neabsolvoval jsem ji, i když jsem byl připravenej. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat k nám do školy, jak to tam vypadá. Když jsem přišel ke škole, což je současný areál ministerstva obrany Na Valech, tak tam už bylo nastěhované velení celé akce. Na bráně jsem se hlásil jako student, a když jsem přišel na učebnu, každý jsme tam měli šuplíky, učivo, osobní věci, bačkory, a to tam bylo rozházené po učebnách a po chodbách. Moc jsem toho nenašel. Měl jsem tam kanady i vojenské oblečení, co jsem nepřevážel do Budějovic. Poté když tohle doznělo, tak jsme hlásili ztráty, tak jsem nahlásil ztráty toho oblečení. Zbraně jsme neměli. Obdobně to dopadlo i s dokladama o našich zkouškách, takže se pravděpodobně nic nezachovalo. I když jsem měl z toho dvouletého postgraduálu zkoušky ze všech disciplín psychologie – od sociální, pracovní, sociální, pedagogické atd.“

  • „(Josef) Hasil, Král Šumavy, tam působil, on byl z Vlachova Březí. Byli tři Králové Šumavy. Byl Volarskej, Železnorudskej a údajně Krumlovskej. Tenhle pocházel z Vlachova Březí. Měl jsem možnost ho nějakým způsobem registrovat. Dozvěděl jsem se, že jak převáděl ty utíkající, tak oni byli ubytováni ve zvonici ve volarským kostele. Jeden den jsme šli ze školy, chodil jsem přes náměstí domů, tak na náměstí bylo tratoliště krve na chodníku. Údajně tam Hasil zastřelil jednoho důstojníka ze stráže nebo z kasáren. A že docházelo k přestřelkám u drátěného plotu nebo tam, kde převáděl v Novém Údolí po Zlaté stezce, co se vozila sůl, která vede přes Volary. Vážnější nemocnice byla v Prachaticích a taťkovi umřeli dva pohraničníci v sanitce během toho, co je převážel. Po přestřelce s těma, co převáděl Hasil. Jak jsem se dozvěděl, tak pozůstalí těchto pohraničníků tam chtěli mít pomníky, a ti tam pomníky mít nesměli, ale zastřelení, kteří přecházeli na Západ, ty pochopitelně oslavovali nebo převáželi na druhou stranu do Rakouska a do Německa.“ – „Jak jste to vnímal vy nebo váš tatínek, který s tím měl přímý kontakt, že tam převáděli? Měli jste z toho strach?“ – „Z Hasila jsme měli strach. Potom jako děcko jsem se dozvěděl, že doopravdy zastřelil přímo ve Volarech na náměstí důstojníka, tak jsme si o tom ve škole povídali jako žáci.“

  • „Když byl konec války, tak fronta byla západní a východní. Část německých vojáků přecházela k americké armádě, stahovali se od Budějovic a Vimperka směrem k Sušici a k Plzni, na tu část, která podle demarkační čáry byla stanovená pro americkou armádu. V podstatě utíkali na západní frontu. Celá rota přijela do Zdíkovce, postavili tři houfnice nad Zdíkovec a řekli, že do tří hodin musí zdíkovští občané zabezpečit ubytování pro celou rotu. Mamka se mnou a bráškou vzali ruksak a šli jsme do Račova. Taťka jako hasič a vůbec všichni chlapi zůstali ve Zdíkovci. To popisuju ve svých vzpomínkách na dětství z války.“ – „Vy jste se s tatínkem loučili a nevěděli jste, co bude?“ – „Ne, když jsme došli do Račova k tátově sestře Katy, čekali jsme, kdy uslyšíme dělostřeleckou kanonádu nebo hořet přes kopec Zdíkovec. Němci vyhrožovali, že chlapy postřílí, pokud někdo neposkytne ubytování. Všechny ženy a děti opustily Zdíkovec a zůstali tam chlapi, převážně hasiči. Všichni byli hasiči.“ – „Tatínek taky?“ – „Určitě. Taťka byl také hasič, potom i ve Volarech, když tam v roce 1947 bylo velké sucho a u Soumarského mostu hořel les, tak tam jezdil celý týden hasit. To už je po válce. Tohle bylo na konec války. Čekali jsme a druhý den ráno jsme nic neslyšeli a taťka přišel za náma do Račova a vyprávěl, jak to celé tříhodinové ultimátum skončilo. Byli jsme šťastní, že jsme se s ním shledali.“ – „Němci pak odešli sami?“ – „Když jim připravovali chlapi to ubytování, taťka v našem bytě v krámě také chystal, nakonec tam bydleli čtyři američtí vojáci, kteří osvobodili Zdíkovec. Přišel a řekl, že Němci prý asi po dvou hodinách dostali od velení povel, že musí vše vyklidit a okamžitě pokračovat v cestě na západ k americké armádě. Takže chlapi ty vojáky odzbrojovali a v hasičárně byla kupa samopalů, všechno tam nechali a odjeli. Tím ultimátum skončilo a dopadlo to šťastně. Když jsme se vrátili do Zdíkovce, kde jsme bydleli naproti hasičárně, tak jsem jako kluk devítiletý viděl tu kopici zbraní. Němečtí vojáci – to byla od nich odvaha – zbraně nepoužili, odevzdali bez jakýchkoliv nátlaků a raději přecházeli k americké armádě beze zbraní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Smržovka, 09.04.2021

    (audio)
    délka: 01:14:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Smržovka, 10.04.2021

    (audio)
    délka: 02:08:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Liberec, 01.02.2022

    (audio)
    délka: 02:20:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 4

    Liberec, 16.03.2022

    (audio)
    délka: 01:22:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od sportovišť až po bojiště. Psycholog pracoval s olympioniky i vojáky

Josef Falář při ukončení učiliště protivzdušné obrany v roce 1958
Josef Falář při ukončení učiliště protivzdušné obrany v roce 1958
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Falář se narodil 20. října 1936 ve Zdíkově na Prachaticku. Vyrůstal během druhé světové války v šumavské vsi Zdíkovec, jeho otec byl totálně nasazený, ale v okolí domova. Zde zažil pamětník ustupující německou armádu, která v obci vyhlásila ultimátum, a poté i přítomnost osvobozeneckých amerických jednotek. Po válce žili Falářovi ve Volarech a Josefa jako dítě zde poznamenalo místy i krvavé působení Krále Šumavy Josefa Hasila. Od roku 1951 žili v Českých Budějovicích, v roce 1955 pamětník odešel do Olomouce na učiliště protivzdušné obrany. Poté působil na letišti v Plané u Českých Budějovic. Od roku 1965 studoval vojenskou univerzitu se zaměřením na vojenskou psychologii a psychologii sportu. Připravoval střelce na olympiádu v Mexiku v roce 1968, kde jeden z nich – Jan Kůrka – získal zlatou medaili. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil pamětník 21. srpna přímo v Praze, když jel na zkoušku. Po studiu nastoupil do liberecké Dukly a pracoval se špičkovými lyžaři (například Jiří Raška), ale i v jihlavské Dukle s hokejisty (bratři Holíkové), během sportovních zájezdů se rovněž podíval do západoevropských zemí. S druhou manželkou Evou se oženil v roce 1973 a měli spolu dva syny, Petra a Martina. Po sametové revoluci přišel o práci, když se tabulkové místo psychologa sportu ze dne na den zrušilo. Brzy nastoupil na vědecké pracoviště ministerstva obrany CASRI. Po vypuknutí války v Jugoslávii a zřízení mírové mise OSN působil ve výběrové komisi pro český prapor. V roce 1993 sám odjel na misi jako psycholog a působil zde rok. Po návratu z mise jezdil nadále do Bosny a Kosova psychodiagnosticky testovat příslušníky misí KFOR a SFOR. Za svou účast v misi získal status válečného veterána, později se stal aktivním členem legionářské obce. Jako psychodiagnostický výzkumník pracoval až do roku 2008. V roce 2022 žil v Liberci. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře ze Statutárního města Liberec.