MUDr., major Gertruda Englová

* 1910  †︎ 2003

  • "Byla jsem členkou Interhelp. To bylo komunistické hnutí, které fungovalo jak na české, tak na německé univerzitě. Od nich jsem dostala v roce 1939 pokyn, že musím emigrovat. A tak jsem, s malým batůžkem, kde jsem měla veškeré doklady, emigrovala. Jak jsme šli potokem, tak jsem si ale vymknula kotník a já lezla po všech čtyřech. Batůžek mi vzal jeden student, na druhý den nás vedl jiný student s polským děvčetem přes hranici, kde byla polská policie. A jen půlka z nás stihla přejít přes potok, kde jsme půl dne leželi nehybně. Ti, kteří to nestihli, byli zatčeni a bylo jim vše sebráno. Zatčen byl také student s mým batůžkem, tak jsem přišla o své doklady."

  • "My jsme byly dvacet žen přiděleny nadporučíkovi Růžičkovi. Abychom stačily jejich dlouhým krokům, zpívaly jsme píseň, která zněla: ‚Erdeplata, erdeplata… a tak dále.‘ Jenom abychom stačily s krokem. Ale Růžička byl na nás sprostý, nadporučík, protože měl vztek, že mu kazíme výcvik. Roty totiž soutěžily ve výcviku, a on na tom býval špatně, protože měl v rotě ženy. Tak na nás byl hodně přísný a holky si šly stěžovat. Já ne, tenkrát jsem už byla Engelová a neříkala jsem nic. Potom byl k nám slušnější. Všech nás dvacet žen jsme prodělaly výcvik, ale já jsem potom už stejně měla svá práva jako lékařka. Měla jsem tam své povinnosti, starala jsem se o tuberkulózní pacienty, o pacienty s tyfem, starala jsem se o sociální péči, také jsem začala odvádět ženy, které se k nám připojily, takže já jsme potom byla povýšena na svobodníka. A už jsem pracovala ve svém oboru."

  • "Na Dukle jsem měla strašně moc raněných a od rána do noci jsem pracovala. A s magistrou Helenkou Petránkovou jsme si říkaly, že když se dožijeme Prahy, bude to zázrak."

  • "My jsme pracovali ve Stancija Kledskaja na Donu, kde byla celá skupina Čechů. Také Ferko Elefant, který dělal zubaře, kouzelný mladý člověk, do kterého byly zblázněné všechny holky z vesnice. Potom si povolala majorka NKVD manžela do Stalingradu, manžel tam jel, a když se vrátil, řekl, že se musíme přestěhovat do Serednej Achtuby, která byla vzdálena 24 km od Stalingradu. Jeli jsme tam v zimě na vozíku s prázdnými lahvemi vodky. Já jsem spadla pod vůz a měla jsem přelom, takže jsem byla ošklivá, oteklá, modrá. Se sáněmi jsme jeli až do Surovikin, dále vlakem do Stalingradu. Tam k nám připojili těhotnou manželku Ericha Frešla, a do Srednej Achtuby jsme jeli všichni společně. Tam byla taková pěkná nemocnice, manžel tam měl sanitní letadlo, přivážel si s ním pacienty do nemocnice, kde je operoval. Já jsem pak, ještě napůl nemocná, začala pracovat jako obvodní lékařka. Lidé se k nám chovali úžasně dobře. Stará babička Hrůša nám vedla domácnost. Měli jsme jeden pokoj s krásným, velkým lůžkem. Já jsem se strašně divila, proč všechny baráčky dole stojí na kůlech. Na jaře se potom Srednaja Achtuba rozvodnila, a já pochopila, jaký smysl kůly mají. Lidi nás měli strašně rádi."

  • "Já jsem se všude starala o nemocné po operaci, ležáky, kteří nesměli být odtransportováni. Měla jsem několik ošetřovatelek, naučila jsem je píchat injekce, infuze jsme dělaly… dokonce jsme měly mikroskop, takže jsem mohla prohlížet moč. To už byla normální medicína."

  • "S projevy antisemitismu se nesetkala. Každý se divil, když jsem někdy řekla, že jsem Židovka, tak se na mě podíval a řekl: ‚Ty nejsi.‘ Já jsem neměla nikdy žádné potíže. Kdybych nebyla studovala medicínu a šla na konzervatoř, tak bych skončila v koncentráku jako moje matka."

  • "Když potom přepadli Němci Sovětský svaz, hned jsme se hlásili do Rudé armády. Ale dozvěděli jsme se, že se tvoří československá armáda v Buzuluku, a proto nás celou skupinu odeslali k ní do Buzuluku. To bylo asi v roce 1942. Já jsem byla jedna z prvních žen, která tam byla. My, ženy, jsme spaly na štábu na podlaze. Museli jsme čekat, až Poláci osvobodí kasárny. Po nich jsme si vyčistily světnici, kterou jsme měli přímo naproti latrínám, bylo nás tehdy asi dvacet žen. Mužský nás od začátku neměli moc rádi. Mysleli, že ženy budou překážka. Tak nás všech dvacet žen, jsme prodělaly výcvik pro jednotlivce, začalo od vojína. Přískoky, výcvik, kopaly jsme róvy. Já byla hubená, slabá, ale Kakutová, která byla silnější, mi řekla: ‚Já se na vás nemůžu dívat, dejte mi tu lopatu, já vám tu róvu vykopu.‘

  • "My jsme byli stále za frontou. Nejhorší naše práce byla u Bílé Cerkve. To bylo strašně moc raněných. Tam jsem musela operovat. Můj manžel, šéfchirurg, operoval, ale chodil od jednoho operačního stolu k druhému a prověřoval, radil, poněvadž bylo tolik raněných, že jsme museli všichni operovat. Nejhorší to bylo právě u Bílé Cerkve, a potom Dukla."

  • "Můj manžel měl jet s Kambulovem, který byl hlavní styčný, do Moskvy. Já jsem byla strašně nešťastná, že zase manžel odjede, že ho zase neuvidím kdoví jak dlouho, ale Kambulov mi řekl, že pokud to dovolí Svoboda, můžu jet s nimi. A tak, druhý den, kdy vlastně měli už odjet, jsem šla o půl šesté ráno na stezku, kudy pravidelně projížděl na svém koni generál Svoboda. Uviděl mě a ptal se: ‚Co tu chceš? Snad taky nechceš načerno do Černovic pro hedvábné černé punčochy?‘ A já jsem řekla, že ne, že chci do Moskvy s manželem a Kambulovem. A on, jo, jen si tam jeď. A přivez mi nové zlaté knoflíky na moji parádní uniformu. Tak jsem vítězně utíkala na zpět a v poledne už jsem seděla v autě a už jsme jeli do Moskvy. Jeli jsme přes jedno město, teď jsem zapomněla, jak se jmenuje, ale tak strašně zpustošená cesta… Mně bylo všeho tak líto. V Moskvě, jen jsem přišla, chtěli jsme do hotelu. Ale nejdřív jsem musela ke kadeřníku jakože na odvšivení. Ale já žádné vši neměla. Až potom mě pustili do hotelu. Na druhý den přišel nějaký mladý důstojník a říká, venku čeká auto, já vás provezu a ukážu vám Moskvu. Tak jsme celé dopoledne čundrovali po Moskvě. Ve dvě hodiny mě odvezli na vojenskou misi ke generálu Pikovi. S Pikou jsem se moc pěkně pobavila, on mi potom připevnil podporučícké hvězdičky na rameno. To stejné mi dal pro magistru Helenku Petránkovou, a také zlaté knoflíky pro generála Svobodu. A ještě to nejdůležitější, svěřil mi listiny, které opravňovaly Svobodu k povýšení sokolovaček, děvčat, které bojovaly u Sokolova, na důstojníky. S tím vším jsem druhý den ráno v půl šesté letěli letadlem. Letěli jsme přes frontu, já tam jediná žena, a doprovázely nás tři stíhačky. Já seděla úplně vzadu, vpředu seděli samí generálové a můj manžel, ale nikdo si mě nevšímal. V Černovicích jsme přistáli a přivítal nás tam Fierlinger. Pak mi dali auto a odvezli mě k Svobodovi. Já jsem mu předala listiny, o zlaté knoflíky neměl ani zájem, sebral listiny, mně ani nepoblahopřál k podporučíkovi, ale radoval se, že konečně může povýšit sokolovačky. A já jsem se vrátila zpět na své pracoviště a pracovala dál, jako by se nic nedělo."

  • "Prostě potom jsme si řekli, že se vezmeme, že chceme být manželé. Tak jsme byli oddaní tak, že jsme každý do svých dokumentů dostali napsáno jako stav ženatý, ale jméno jsme si ponechali stejné. Nebyli jsme na žádném sachsu nebo kde. Takže já jsem byla dál Truda Frankensteinová a on doktor Engel."

  • "S manželem jsme byli rozděleni. Já bydlela s děvčaty a dál používala své dívčí jméno, Frankensteinová. Potom jednou vznikla důstojnická jídelna. Manžel pro mě přišel a řekl: ‚Pojď, půjdeme do důstojnické jídelny, nebudeš tady stát s ešusem. Jsi moje manželka, tak půjdeš se mnou.‘ Ale hned odpoledne už jsme byli oba volaní k plukovníkovi Svobodovi. Tam jsem to slízla. Prý nejsem jeho manželka, prý jsem jenom družka, a prý proto nemám nárok na žádnou důstojnickou jídelnu. Byla jsem strašně uražená, chytil mě vztek, manžel stál v pozoru, mlčel, nesměl nic říct, tak jsem vyjekla já. Přerušila jsem Svobodu a řekla: ‚Když to enkavedistce Anikině stačilo ve Stalingradě, tak to bude muset stačit i vám. A když vám to nestačí, tak půjdu do Rudé armády, má úcta.‘ A otočila jsem se a šla jsem pryč. Uražená. On tam stál, to se mu ještě nestalo, že by mu žena takto odporovala, a s otevřenou pusou na mě civěl. Já odešla. Večer v šest hodin byl rozkaz, kde byl manžel povýšen z podporučíka na poručíka, a byl dán rozkaz, že musíme jít na úřad a nechat se oddat. Tak jsme šli druhý den, manžel pro mě přišel, a šli jsme úřad hledat. Jenže on se zrovna stěhoval. Nakonec jsme ho našli, a na zahradě na dvorku jsme podepisovali naše oddací listy. Tak já jsem ten jeden dala do Ústí nad Labem do muzea, ten druhý, od manžela, ten mám u sebe jako svůj. Takže od té doby jsem se už jmenovala Engelová."

  • "Já jsem brala svoji práci jako samozřejmost. Že je válka a že musím léčit, tak jsem léčila. O nic jiného jsem se nestarala."

  • Celé nahrávky
  • 13

    Praha, 28.02.2002

    (audio)
    délka: 01:16:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem brala svoji práci jako samozřejmost Že je válka a že musím léčit, tak jsem léčila O nic jiného jsem se nestarala

Gertruda Englová s ošetřovatelkou Annou Repaskou ve Františkových lázních
Gertruda Englová s ošetřovatelkou Annou Repaskou ve Františkových lázních
zdroj: Pamět národa - Archiv

Gertruda Frankensteinová se narodila 16. 10. 1910 v Českém Krumlově, otec pracoval jako inženýr u státních drah. Když jí byly tři roky, rodina se přestěhovala do Žatce, kde Gertruda vychodila českou základní školu a německé gymnázium. Otec zemřel velmi brzy a Gertruda se rozhodla po gymnáziu jít studovat na pražskou německou univerzitu medicínu. Dokončila ji v roce 1936. V roce 1939 se s pomocí organizace Interhelp dostala do Polska, po vypuknutí války pokračovala se svým manželem, doktorem Engelem, dále do Sovětského svazu. Zde pracovali oba dva jako lékaři v místních nemocnicích. Poté, co se začala v Buzuluku utvářet československá jednotka, odešli do Buzuluku a jednotku doprovázeli. Gertruda Engelová měla na starosti pacienty upoutané na lůžko. Po skončení války pracovala do roku 1949 v Ústřední vojenské nemocnici, poté jako závodní lékařka.