Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Doleželová, roz. Vitoušová (* 1930  )

„Mým přáním by bylo, aby už moje děti a děti jejich dětí a vůbec příští generace nemusely prožívat to, co jsme prožívali my.“

  • dcera Františka Vitouše, člena odbojové skupiny Lenka-Jih
  • její rodiče v létě 1944 schovávali u své hájovny tři parašutisty ze skupiny/operace Spelter
  • po prozrazení parašutistů přepadlo gestapo jejich hájovnu, se svou mladší sestrou Boženou byla vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích, později v Plané nad Lužnicí
  • otec se do konce války skrýval nejprve u pana Zahrádky v Myslibořicích, pak u kováře Stanislava Procházky v Jaroměřicích nad Rokytnou, opět navázal na činnost skupiny Lenka-Jih
  • je aktivní členkou Českého svazu bojovníků za svobodu
  • je vdova, má dva syny

Mým přáním by bylo, aby už moje děti a děti jejich dětí a vůbec příští generace nemusely prožívat to, co jsme prožívali my.“

 

Operace Spelter

Příběh jednoho výsadku

 

Věra DOLEŽELOVÁ (roz. Vitoušová)

 

+ dcera Františka Vitouše, člena odbojové skupiny Lenka-Jih

+ její rodiče v létě 1944 schovávali u své hájovny tři parašutisty ze skupiny/operace Spelter

+ po prozrazení parašutistů přepadlo gestapo jejich hájovnu

+ se svou mladší sestrou Boženou byla vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích, později v Plané nad Lužnicí

+ otec se do konce války skrýval nejprve u pana Zahrádky v Myslibořicích, pak u kováře Stanislava Procházky v Jaroměřicích nad Rokytnou, opět navázal na činnost skupiny Lenka-Jih

+ je aktivní členkou Českého svazu bojovníků za svobodu

+ je vdova, má dva syny

 

 

Celé svoje dětství jsem prožila v lese

Věra Vitoušová Doležalová se narodila 10. března 1930 v rodině fořta Františka Vitouše a jeho manželky Marie. Má o dva roky mladší sestru Boženu, provdanou Rezkovou. Rodina se několikrát stěhovala kvůli otcovu zaměstnání, ale právě kvůli němu vždy bydleli na samotě. Do školy začala chodit v Hodoníně, později v Mutěnicích. V roce 1937 byl otec přeložen na hájenku do Podmolí u Znojma, ale již následujícího roku musela rodina opustit pohraničí a přestěhovat se k Myslibořicím na hájenku, které se říkalo Na Ostrých.

 

Život za protektorátu

Báli se všichni o to, co bude zítra, nesměl se poslouchat cizí rozhlas, byla Heydrichova akce, popravovalo se, zavírání... A tady toto se nevyhnulo ani nám. U rádia byl vždycky takový ten nápis: ‚Pamatuj, pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí.‘ To měli všichni u těch rádií. Přiznávám se, že jsme to se sestrou poslouchaly, byť to bylo ve večerních hodinách. Moji rodiče byli hrozní vlastenci. Já si vzpomínám, že když zemřel Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1937, já jsem viděla, jak strašně plakali.“

 

Parašutisté

Tatínek byl na začátku května 1944 požádán, jestli by neukryl u nás tři parašutisty, kteří byli sesláni ze Západu a kteří měli zajišťovat odbojovou činnost na území naší republiky. S těmito parašutisty rodiče seznámili pan Jan Pelán a pan Jan Durda. To byli občané z Boňova, kteří u tatínka v lese pracovali jako dřevaři. Tatínek s ubytováním parašutistů souhlasil. Jmenovali se Jaroslav Kotásek, Rudolf Novotný a Jan Vavrda. Měli určitá přízviska. My jsme bydleli na samotě, která nebyla elektrifikována, a parašutisté se potřebovali spojit s Londýnem, potřebovali vysílat.“ Zprostředkovat spojení mezi parašutisty a jejich velením pomohl Ladislav Papula, sedlák z Myslibořic. „Ten pan Papula, nechci říct, že svojí neopatrností nebo přílišnou důvěřivostí, se seznámil s nějakým československým důstojníkem, který bohužel byl konfidentem gestapa a celou tuto činnost gestapu vyzradil.“

 

Přepadení

V noci z 15. na 16. června 1944 přepadlo hájovnu gestapo a obklíčilo přilehlý les. „Maminka poslouchala Londýn, tatínek nebyl doma a oni hlásili, že celá tadyta akce je prozrazená, a varovali ty parašutisty, aby okamžitě změnili působiště. Maminka ještě v jedenáct hodin večer jim dávala večeři a v jednu hodinu v noci najednou začala střelba. Tatínek si natáhl kalhoty, vzal do ruky pušku a vyběhl ven. Byla hrozná tma, nic nebylo vidět. Až byly čtyři hodiny, maminka vyšla z domu, prošla dvorem a brankou do lesa a teď jsme viděly, že dává ruce nahoru, jak na ni míří několik pušek.“ Paní Vitoušová řekla vojákům, že poté, co byla slyšet střelba, vyběhl její manžel ven a dosud se nevrátil. Chtěla se po něm jít podívat. Ve skutečnosti šla do kůlny schovat peníze (50 tisíc korun), které jí dal parašutista Kotásek pro případ, že by se s ním něco stalo. Měla je odevzdat jeho matce. Kromě peněz schovala v kůlně i lampu z rádia, díky níž bylo možné poslouchat vysílání londýnského rozhlasu. „Když se začalo střílet, ti parašutisté byli nachystaní na to, že odejdou, a jeden z nich držel službu – Jiří Novotný [krycí jméno Rudolfa Novotného, pozn. aut.]. Poté, co zaslechl harašení pušek ze tmy, varoval své společníky a společně začali bez batohů utíkat do pole. Němci po nich začali střílet, což byl právě ten moment, v němž z domu vyběhl hajný Vitouš. Utíkal ovšem na opačnou stranu, do lesa, který byl sice obklíčený, ale protože jako hajný svůj revír dokonale znal, podařilo se mu uniknout. Zakopl o nějaký pařez, dost si poranil koleno. Tušil, že budou nasazení psi na stopu, tak utíkal potokem a po takových velkých útrapách se dostal k jednomu hajnému.“

Věra ani její sestra Božena nevěděly o tom, do jaké činnosti jsou jejich rodiče zapojeni. Parašutisté byli ukryti ve včelíně nedaleko hájovny. „My jsme z okna celou akci pozorovaly.“ Paní Vitoušová byla zadržena a následovala domovní prohlídka. „Vešli do toho bytu, nás vyhnali ven, jako první letělo rádio z poličky, všechny věci ze skříní, z postelí rozházeli, vyházeli. Napřed jsme stály na dvoře u zdi a potom nás vyvedli na polní cestu, která byla před hájenkou. Hájenka byla ze tří stran obklopená lesem a z té přední strany byla pole, která obhospodařoval tehdejší velkostatkář Kuthan. My jsme ztratily pojem o čase, protože jsme neměly hodinky. Stály jsme se sestrou na té polní cestě a viděly jsme, že nesou na nosítkách něco přikrytého dekou a dávají to do auta. Byl to jeden ten parašutista, toho zasáhla ta smrtící střela a právě to byl ten Jaroslav Kotásek, který mamince dal ty peníze.“

 

Význam králíků

Celý les byl obstoupený gestapáky, ale pokus nasadit psy na sledování selhal. „Oni přivedli ty psy a nasadili je na stopu. Díky tomu, že ti naši králíci byli volně puštěni, ti gestapáci nebyli schopní ty psy nasadit na stopu. Králíci věděli, že naši psi jim neublíží, čili se jich vůbec nebáli, vždycky odskočili a ti psi byli jako posedlí za těmi králíky. Gestapáci zuřili, ale ty psy na stopu nenasadili. Já jsem přesvědčena o tom, že ti králíci tu noc určitě zachránili život těm parašutistům, protože ti leželi asi sto metrů odtud zalehlí v obilí, a kdyby bývali oni ty psy na tu stopu nasadili, tak je určitě museli dostat.“

 

Zatčení

Po provedené domovní prohlídce přivezli příslušníci gestapa k hájence člověka, u něhož se parašutisté ukrývali již dříve. „Přijelo auto a přivezlo jednoho z těch občanů, kteří ty parašutisty asi dva tři dny přechovávali ve vesnici Boňově. Byl tam nějaký pan Michal Kratochvíl, měl tehdy sedmdesát jedna roků. Když ho přivezli – my jsme stály kousek od něho – tak ten gestapák ho strašně bil, strašně bil. Krev mu tekla z uší, spadl na zem. Kopal do něho. Bylo to hrozné. Byl to zážitek, který mi nikdy nevymizí z paměti. Potom, bylo asi po obědě, nás naložili do aut a vyvezli nás na silnici vedoucí z Myslibořic do Zárubic, kde stály připravené autobusy. Nic jsme si nesměly vzít s sebou, tak, jak jsme byly, tak jsme odešly. Musely jsme nést batohy těch parašutistů. Přišly jsme do toho autobusu a tam už seděla ta rodina Papulova. Nejen pan Papula se svojí paní, ale i jeho sestra, i ti čeledínové. Bylo jich asi šest nebo sedm a všichni pak byli popraveni. S těmi třemi [Michalem Kratochvílem, Janem Pelánem, Janem Durdou] byl krátce potom udělán veřejný proces jako odstrašující případ, aby někdo něco podobného ještě neudělal. Byl veřejný soud v Jaroměřicích nad Rokytnou, kam byli sezváni všichni starostové a takoví veřejní funkcionáři, kde všichni tři byli odsouzeni k trestu smrti. Když se ptali toho pana Kratochvíla, kterého u nás tak zbili, proč to neohlásil policii, že jsou tady ti parašutisti, řekl: ‚Protože jsem Čech a nikdy Čecha nezradím.‘ To má vyryto i na pomníku.“

 

Cesta do Brna a co bylo dál

Skupina zatčených byla v autobusech dovezena k výslechům do Brna: „Nás v tom autobuse rozesadili, vždycky seděl gestapák, já, gestapák, maminka, gestapák, sestra. Tak nás dovezli do Brna před právnickou fakultu, kde jsme vystoupily. Zahnali nás dovnitř do právnické fakulty, tam jsme musely stát čelem ke zdi. Po nějaké krátké době odvedli maminku k výslechu a mě se sestrou dali do takové malé místnosti. Netrvalo dlouho a přišla taková mladší paní, abychom šly s ní. Venku už čekalo připravené auto, my jsme nasedly, paní si sedla mezi nás, objala nás okolo ramen a auto se rozjelo. Nevěděly jsme, kam jedeme. Celou tu dobu, co jsme jely, ta paní na nás vyzvídala, jestli jsme něco nepozorovaly, že by byl někdo u nás. My jsme pochopitelně plakaly, po tom zážitku... Ta paní řekla: ‚Neplačte. Když řeknete, že tam u vás byli nějací páni nebo někdo, tak my vám maminku určitě pustíme.‘ Děkujeme tomu, že rodiče tenkrát byli tak obezřetní, že před námi v nejmenším nedali najevo, že někdo u nás je, protože ze strachu o ty rodiče bychom bývaly i řekly, protože ta paní mluvila tak důvěryhodně, že bychom se bývaly určitě prořekly, a byl by to býval konec. Maminka nebyla souzená, byla jako rukojmí, a kdyby bývala byla válka patnáct let, tak by byla patnáct let zavřená. Na tatínka byla vypsaná odměna padesát tisíc marek na jeho dopadení, po všech četnických stanicích visela jeho fotografie s přesným popisem.“

 

My jsme skončily v internačním táboře Svatobořice...

My jsme skončily v internačním táboře Svatobořice.“ V táboře byly v části zvané „kinderheim“ soustředěny děti obětí heydrichiády a jiných podobných akcí. Většina z nich již neměla rodiče naživu. Dům byl velmi chatrný, s jednoduchými okny: „A můžu vám říct, my jsme někdy měli navátý sníh na dekách. Nejhorší byly ty zimy. To bylo snad postavený z papundeklu a ta zima byla hrozná. Odměřili nám kýbl uhlí na takový kamna, teď obrovská místnost, palandy... To bylo nejhroznější.“ V táboře nebyly ovšem vězněny pouze děti. „My jako děti jsme nesměli dostávat poštu, kdežto dospělí, ti každých čtrnáct dní dostávali balíčky a mohli korespondovat se svou rodinou, samozřejmě v určitém omezení.“ Mezi dětmi v táboře vznikly pěkné vztahy, mnohé z nich trvají dosud.„Žabomyší války, jaké jsou třeba mezi mladými lidmi, mezi děvčaty nebo tak, to tam skutečně nebylo. Tam vládla tak vzácná taková... prostě takové kamarádství.“ O mladší děti se starala starší děvčata, nejmladším bylo kolem čtyř let a nejstarší dívce bylo asi osmnáct. O děvčata ve věku deset až třináct let se starala paní Mikuláštíková, bývalá učitelka. Pro děti připravovala nedělní školu, jíž se mohly účastnit děti mladší i starší. „Ta k nim měla hrozně krásný vztah. Každou neděli jsme měli tzv. nedělní školu. To se nedá říct, že by to bylo jako mše. To byl takový krásný pohovor té učitelky Mikuláštíkové, taková pohodová beseda. My jsme se na tu nedělní školu vždycky strašně těšili. Tam jsme si i písničky zpívali.“ Lidé od čtrnácti let věku byli zapojeni do práce. „V jednom tom baráku, co byli předtím Židé, zřídili pobočku zbrojovky Bojkovice a my od čtrnácti let jsme tam museli chodit pracovat. Navíjeli jsme ruční granáty, to byly takový vajíčka a takový ocelový pásky. To jsme měli od toho pořezaný ruce. Každý den jsme chodili do té zbrojovky. To byla taky náplň toho času, který jsme tam trávili, osm hodin denně. “

 

Osvobození a setkání s rodiči

Ve Svatobořicích jsme se sestrou byly celkem deset měsíců, a když se začalo bojovat o Hodonín [asi 10. dubna 1945], přišlo nějaké nařízení, že celý internační tábor byl rozpuštěn. Byly tam asi dva tisíce vězňů.“ Propuštěni byli všichni vězni kromě asi sta dospělých a zhruba padesáti dětí. Tito lidé byli přemístěni nejprve do Kyjova, kde se soustředili v budově hospodářské školy. Za pár dní byli všichni naloženi do autobusů a nákladních aut a odvezeni do Brna na nádraží. Odtud pokračovali dále do Plané nad Lužnicí. Každý měl jen jednu svou deku. „V tom vlaku nám samozřejmě byla zima, neměli jsme nic k jídlu, vůbec nic. Bylo dopoledne, začaly houkat sirény, tak nás vyvedli. Potom jsem dodatečně zjistila, že to vlastně bylo sklepení pod Petrovem. Tam jsme přežili velký nálet na Brno. Pak nás přivedli zpátky do toho vlaku. A zase se nic nedělo. Odpoledne jsme viděli, jak hloubkoví letci bombardují Horní Heršpice. To jsme se koukali, jak nalétávají, jak to hoří... A v noci se vlak rozjel. Třetí den navečer jsme dojeli do Plané nad Lužnicí.“ Z nádraží šli asi jeden kilometr za městečko k lágru z dřevěných baráků, kde byli ubytováni. Domy byly plné štěnic a blech, kterých se nedalo zbavit. Zde vězněné děti, o které se staraly starší vězeňkyně, přečkaly asi měsíc. V den vypuknutí Pražského povstání byli věznění prohlášeni za svobodné. Dospělí se rozešli, děti byly odvedeny do nedaleké vesnice Turovec, do malé venkovské hospody. Během 8. května vítala Věra sovětskou armádu přicházející do Plané nad Lužnicí.

První vlak z Plané nad Lužnicí měl být vypraven 13. května 1945. Večer před tímto dnem hlásil rozhlas jména vězněných dětí, které mají v tomto vlaku přijet do Prahy, aby si je jejich rodiče mohli vyzvednout. „Už jsme byli ve vlaku, čekali jsme, než se vlak rozjede, a najednou hlásil rozhlas, že děti Vitoušovy, Věra a Božena, mají vystoupit, že jsou tam pro ně příbuzní.“ Na nádraží si pro ně přijel bratranec jejich tatínka. Již 16. května přijely tedy obě dívky za svým otcem do Jaroměřic. O mamince dosud neměli zprávy, otci se podařilo zjistit, že vězni z Kounicových kolejí byli převezeni do koncentračního tábora v Ravensbrücku. „Maminka měla to štěstí, že se do toho transportu nedostala a byla normálně propuštěna na začátku dubna.“ Náhodou potkala jediného člověka, kterého v Brně znala – byla to sestra šafáře, který byl zaměstnaný na Kuthanově statku v sousedství hájenky Františka Vitouše. U jejich rodiny strávila dobu do osvobození Brna a pak se za pomoci lidí napojených na skupinu Lenka-Jih dostala 20. května přes Jimramov za svou rodinou k Procházkovým do Jaroměřic nad Rokytnou.

 

Po válce

Rodina Vitoušových měla štěstí, že se po válce setkala celá. Chyběl jim ale domov: „Asi 30. června [1944] byl veřejnou dražbou všechen náš majetek rozprodán, všechno zlikvidováno a nechce se věřit, ale byl prodán i ten špalek. Bohužel nevíme komu, čili těch padesát tisíc, které tam byly schované, někdo... Nějaká maličkost se vrátila, ale jinak to ti lidé kupovali s tím, že se už nevrátíme. Všechno se pořizovalo nové a my jsme navíc měli dostat od Fondu národní obnovy dvacet pět tisíc na pořízení nových věcí, ale tatínek řekl, že jsou lidé a rodiny, které už se nesetkaly celé, tak aby tyto peníze se nechaly těm, kteří jsou potřebnější.“ Rodina se po válce vrátila do Podmolí u Znojma, odkud byla nucena odejít po uzavření Mnichovské dohody. František Vitouš zde dostal místo lesního. „V roce 1950 najednou tatínka zavolali na Bezpečnost. Že jsme přechovávali parašutisty ze Západu, musel tatínek odevzdat pušky. Myslivec bez pušek – přece není možné! A museli jsme se z pohraničí odstěhovat do vnitrozemí! Pro moje rodiče to určitě byl takový veliký.... zrada nebo já nevím, jak bych to nazvala. Nemohli pochopit, jak se toto mohlo stát.“

 

Poselství

„Mým přáním by bylo, aby už moje děti a děti jejich dětí a vůbec příští generace nemusely prožívat to, co jsme prožívali my. Aby si vážily života, aby si vážily každého hezkého dne, aby měly radost z každého hezkého dne, protože nikdo tu nejsme navěky. A člověku se pořád zdá, že to konečno je někde daleko, ale není to pravda. Najednou je to tady a musí se s tím člověk nějak smířit, a když se podívá zpátky, tak musí říct: Nežil jsem zbytečně, nemusím se stydět za to, co jsem v životě udělal, a nemusím se stydět za to, že jsem žil tak, jak jsem žil.“

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století