Jaroslav Dlouhý

* 1919  †︎ unknown

  • „To víte, když Němci utíkali, tak co po nich zůstalo, tak bylo naházeno na hromadu. A my jsme si z toho smontovali kola. Tak jsme jezdili na kole nebo vlakem.“

  • „Aby si každý mladý člověk vážil toho, že žije ve svém státě, ne v cizině. Že je doma. V cizině mu to nikdo nenahradí.“

  • „Požadavek Volyňáků byl, abychom dostali na osídlení celé Žatecko. To ale nešlo, nebyli tu jen Němci, ale i starousedlíci. A s takovými lidmi nešlo hýbat.“

  • „Byli jsme hrozně moc unavení a měli jsme odpočinek. Bylo to poblíž jedné cihelny, zalezli jsme si do ní a kolem ní, kde se dalo. Druhý den, tak asi v deset hodin, jsem se probudil, všichni naši už byli pryč a já slyšel ‚švergotat‘ německy. Tak jsem tam ještě den vydržel, myslel jsem, že se mi povede v noci přejít zase k našim. To už se nepovedlo, už byli hodně daleko, tak jsem zůstal u Němců. Už mě sebrali a hlídali.“

  • „Já jsem měl první zkušenosti s komunisty v roce 1941, když jsem byl v ruské armádě. A potom tady, to víte, tady lidi byli celí nadšení z Rusáků, komunistů. Měli taky už kdeco zabraného. A nás nutili, abychom se k nim také dali. Ale já jsem říkal, že my jsme rádi, že jsme od nich pryč, tak abychom se tady k nim dali, toho se nedočkáte. Co nám dali, to nám později zase sebrali.“

  • „Než jsem Němcům utekl, už jsem otékal hlady. Němci jídla moc nedávali. Vody se člověk někde napil, když byla špatná, tak mu zase bylo špatně. To bylo mizerné. Když jsme šli přes vesnici, tak tam byly ruské, ukrajinské babičky, tak nám třeba podstrčily vařený brambor. Ale taky to bylo nebezpečné, člověk, když šel, tak nesměl vybočit z řady. Němci nám dávali k jídlu jedině nějakou šlichtu, šlupky od brambor posypané otrubami, brambory snědli sami.“

  • „Akorát před Vánoci jsme začali dobývat Liptovský Mikuláš. Automatčíci už byli rozpadlí, já jsem se dostal do autoroty. Původně jich bylo asi 1000, když jsem šel na posledy do útoku, tak nás byla četa.“

  • „Když jsem u strýce jezdil s koňmi, tam bylo městečko Mizoč s cukrovarem. Já jsem jezdil s řípou na podzim do cukrovaru. Jednou jsem slyšel střelbu. Zastavil jsem na kopci a viděl, jak lidi utíkají, skáčou jako zajíci a Němci po nich stříleli. To tam vyhladili celé to městečko.“

  • „V noci jsme asi tři vyskočili z vlaku. Došli jsme k vesnici, tam byla stodola, otevřeli jsme, zavrtali se do sena a vyspali se tam. Ráno jsem vykoukl, tam bylo od stodoly do baráku asi dvacet metrů. Tak jsem se rozběhl, nevěděl jsem, jestli tam někde nejsou Němci, vběhl jsem do baráku a měl jsem štěstí, že jsem trefil na dobré lidi. Naštěstí jsem uměl dobře polsky, tak jsem byl za Poláka. Převlíkli mě, pak jsme šli do stodoly a ta rodina našla místo ještě pro ty ostatní.“

  • Celé nahrávky
  • 10

    Milešov, 02.06.2003

    (audio)
    délka: 01:08:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Druhý den, asi tak v devět deset hodin, jsem se vzbudil. Naši už všichni pryč a teď tam slyším ‚švergotat‘ německy. Tak jsem tam ještě jeden den do večera vydržel. Myslel jsem, že se mi povede v noci přejít zase zpátky, k Rusům...“

Jaroslav Dlouhý se narodil v rodině volyňských Čechů. Jeho otec byl truhlářem a všichni jeho synové se také vyučili tomuto řemeslu. V roce 1939 byla Volyň zabrána Sovětským svazem, a proto musel pan Dlouhý vstoupit v březnu 1941 do Rudé armády. Poté vypukla válka s Německem, Rudá armáda ustupovala a na podzim téhož roku byl pan Dlouhý před Moskvou zajat Němci. Ze zajetí se mu však podařilo uprchnout. Asi půl roku se skrýval u jedné polské rodiny, poté se odvážil vrátit se domů. V roce 1944 vstoupil dobrovolně do Svobodovy armády. K jeho prvnímu bojovému nasazení došlo u Dukly, kde byl raněn. Po rekonvalescenci se k útvaru znovu připojil, tentokrát při bojích o Liptovský Mikuláš. Po válce založil rodinu a usadil se v severních Čechách. Nejprve hospodařil jako soukromý zemědělec, poté byl donucen vstoupit do družstva. Žije v domově důchodců v Milešově.