„To bylo den po dni a furt to člověk nějak bral. Strýček (P. Ondřej Damborský) říkávali: ‚Co si na nás eště vymyslijú.‘ No, vždycky něco nového, takového a … no snažili jsme teda byt pod vůlí Boží, protože to se nedalo tak nějak. Až ještě včil v tejto době se toho tolik dozvídáme, jak to vlastně všecko bylo, protože za celých čtyřicet roků se to nedalo ven. A taky, to jsem měla svůj zážitek. Chodila jsem každý den do kostela, ale ten den jsem nešla nějak a někdo zazvonil a objevil se a představil se mně, že je polský bohoslovec, že se mu nepodařilo projít hranice. Ale tehdy pršelo, on byl tak opravdu mokrej, zablácenej a hlavně hladnej. No, mě to vůbec nic nenapadlo, prostě hned snídani a všecko a usušit, a než strýček Ondřej došli z teho kostela, tak on už byl, vybavila jsem ho teda všeckým možným jídlem, a už byl teda pryč. Ale když jsem to řekla strýčkovi, tak ten úplně strnuli, protože vedle byla kriminálka, vedle fary, a jistě pozorovali, kdo k nám ide. A na to si teda ještě dodatečně vzpomínám, jak bych ho viděla, snad se mu podruhý podařilo přejít teda.“
„Nesmělo se ty komunisty moc dráždit. Oni (P. Ondřej Damborský) dycky říkali: ‚Aby mně za nejakou blbost vzali souhlas, o to nestojím.‘ Církevní tajemníci chodili po farách třeba aj v týdnu a většinou došli ve středu. A tak, když ten tajemník došel, nebo jednú byla aj tajemnice ve Vyškově. Kyprá žena, jak dyž ju vidím. Průhlednú halenku, to se tak ještě načinčanila a taky teda tam došla a strýček nebyli doma, tak já jsem musela najít téma, jak ju zabavit. A tady zasej v Břeclavi, to už jsme byli v Pavlovicích, zas byl nejakej hereckej činovník, hrával divadlo. A on mně popovídal a hodina utekla jak nic teda … Tak jsem jich taky tak občas zažila.“ – „Ale říkáte, že jste ju musela zabavit. To znamená, že ona přišla a sedla si a dala si kafe …“ – „Ano, a řekla: ‚Když pan farář není doma, tak su tady.‘“
„Na Velehradě v osmašedesátým roku bylo veliký shromáždění kněží, a to bylo setkání kněží po tej době od teho osmačtyřicátýho roku do osmašedesátého, kdy vlastně se těžko dalo něco dělat, a v tym osmašedesátým už se… jmenovalo se to Dílo koncilové obnovy. To už bylo po koncilu a tam se to mělo všecko. Tady se nic nevědělo o druhém vatikánském koncilu. Tenkrát strýček dojeli tak šťastnej, no oni byli tak nadšenej, že… to bylo v dubnu, bylo to po Velikonocích hned. Ono se doteď o tom mluví, jak to bylo krásně zavedený. Jenomže potom přišel srpen, ruská vojska… no právě. První zakázali, to bylo už ustanovený, byly tam stanovy, to Dílo koncilové obnovy, a to bylo první, co okamžitě zakázali.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Marie Damborská se narodila 12. prosince 1927 v Kobylí na Břeclavsku. Tatínkův bratr Ondřej Damborský byl v roce 1937 vysvěcen na kněze a Marie na jeho primici přednášela uvítání v rodné obci. O jedenáct let později, poté, co vystudovala obchodní školu v Hodoníně, k němu nastoupila jako farní hospodyně do Břeclavi. Do farnosti přišli v únoru 1948, byli svědky mnoha zatčení a vyslýchání v souvislosti s přechodem blízkých hranic do Rakouska. Církevní úřady vnímaly působení pátera Damborského v pohraniční obci jako „rizikové“, a tak se v roce 1952 Marie stěhovala do Doubravníku na Tišnovsku. Tady vydrželi šest let, než byli přeloženi do Dražovic na Vyškovsku. Dostali se do klidné farnosti a Marie tady pracovala až do roku 1969, kdy byl kněz přeložen do Velkých Pavlovic na Břeclavsku. Po úmrtí strýce Marie přijala místo jako farní hospodyně v Drásově u P. Františka Nestrojila. S farností prožívala sametovou revoluci i příchod svobody do křesťanského prostředí. Knězi na faře pomáhala do svých osmdesáti let. Žije v kruhu široké rodiny v Kobylí. Zemřela 4. listopadu 2025.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
