rotný Josef Carboch

* 1924  †︎ 2012

  • „Ten první tank mi shořel ve Velkej Polomi, to je ve Slezsku, mezi Ostravou a Opavou. Ale to byl můj druhej tank. Můj druhej tank mi tam jako shořel v tej Velkej Polomi. Za tou Velkou Polomí, protože my jsme útočili na Dolní Lhotu. A tam byl takovej rybník a Němci ten rybník, tu hráz podminovali, vyhodili. A tím se zaplavila ta cesta, my jsme nemohli project, tak jsme tam chvíli byli. No oni se na nás připravili, měli na to dost času, že jo. Protože o tom rozhodovaly sekundy, museli jste tam být včas. No a pak, jako v celým životě, taky tam bylo trochu toho štěstíčka, jako muselo bejt. V tom tanku jsem byl s ňákým Lizálkem. Lizálek dělal velitele roty, byl to inženýr, pocházel někde od Prahy. A vždycky mi říkal, když jsme byli spolu v tanku, vždycky mi říkal: ´Až přijdem ku Praze, tak pudem k mé mámě na kafe.´ Ale Lizálek se toho nedožil. Už jsme přejeli naše hranice a Lizálek tam padnul. No vidíte, teď je to tam někde u Dolního Benešova, mezi Opavou a Ostravou. Takže až tady, jako na našem území padnul. On si tam našel nějakou dívenku, která dělala sestru. A ona byla v jiným stavu a takový středisko bylo na Slovensku v Popradě, tam už bylo... Protože to už bylo zázemí. A tak všichni se tam, ať už ranění a ti, kteří to (přežili), tak všichni se tam stahovali. Takže kdyby bejval ještě přežil ty dvě hodiny, tak by dostal volno a jel by už jako za tou svojí manželkou. Takhle ... jako ani ji neviděl nikdy, protože, říkám, ty dvě hodiny než jsme odjeli, tak Lizálek padnul.“

  • (A vy jste byl zraněn?) "Vždycky jsem dostal nějaký to (zranění), protože i když ta střela prorazí ten tank, tak střepiny a všecko... Dostal jsem do zad devět střepin, dostal jsem do hlavy střepiny, že jo. Takže pokaždý jsem něco dostal. No ale přežil jsem. Některý ti moji kamarádi ohořeli, jak jsem vám říkal, hodně v tom prvním tanku. V těch dalších už jsem ani ty lidi neznal, protože Rusové obsadili Zakarpatskou Ukrajinu. Ale Zakarpatská Ukrajina byla za První republiky naše. Takže naši tam udělali první mobilizaci, ale potom Rusové tam udělali plebiscit. A oni pochopitelně, jelikož byli Ukrajinci, tak se přihlásili k Ukrajině, jako k Rusku. Takže už k nám ti lidé z Ukrajiny do armády nepřicházeli. Ale ta první várka přišla. Takže ti kluci tam byli, jako doplnili tu tankovou brigádu. Bylo to velice špatný, protože my jsme neměli zázemí. Správně to je, že jedni jsou na frontě, druzí jsou v zádu a cvičej, cvičej, takže vždycky můžete toho člověka vzít a dát ho do toho tanku. Jenomže my jsme to tak neměli, protože nás bylo málo.“

  • „Jak vám říkám. To když z každé strany střílelo těch třicet čtyřicet tisíc děl, ta zem se chvěla. Jste neviděl nic, jenom hromady hlíny, který vylítávaj, záblesky, a to je všecko. To bylo všecko, co jste viděl. A jel jste tam, kam jste musel. Protože on na té pozorovatelně (velitel) viděl, jestli jste splnil úkol, nebo ne. A za každejch podmínek úkol musel bejt splněn. To je zákon pro vojáka." (Byl těžký výcvik?) "Přežiješ, přežiješ, nepřežiješ. No, brácha, říkám, neměl nohu. Přišel o nohu, já jsem to takhle přežil, i když jako pokaždý jsem dostal, říkám, do zad devět střepin, hlava rozbitá, ale přežil jsem. To je jako velikánský štěstí. Táta potom říkal, když jsme se sešli, říkal: ´Kluci, poděkujte mamince. Maminka vás vymodlila.´"

  • „Náš táta, jak jsem uvedl, byl teda v legiích. Nu, měli jsme tedy vztah k vlasti. Víte, dneska je ten vztah k vlasti takovej vlažnej, ale tam, kde když jste potkal Čecha, tak jste se prostě hned s ním dal do řeči a byl jste rád, že potkáváte člověka, kterej je vám příbuznej, nebo je vám blízkej, jinak řečeno. Takže oba jsme vstoupili s bratrem do tankovej brigády. On potom přišel za mnou do Kiverc, v těch Kivercích jsme byli, tam probíhal ještě výcvik – takovej dokončující, a zároveň obrana. No, a on tam přišel za mnou, tak jsme se rozloučili. Já jsem mu říkal: ´Jdi domů.´ Protože mně bylo dvacet, jemu šestnáct. Říkám: ´Rodiče jsou sami, pomůžeš a tak.´V noci nás Němci bombardovali. Byl tam les, tak jsme utekli do toho lesa, byli jsme v takových stanech. Já koukám, nad ránem stojí takovej malej vojáček pod stromem, zmrzlej. No tak to víte, to se chodí jeden k druhýmu, přícházím a koukám: on to můj bratr! Tak jsem mu chtěl ňákou taky jako bratr vrazit jednu za to, že mě neposlech. No, ale von říká: ´Ty voják, já voják.´No tak to takhle, byli jsme voba vojáci, že jo.“

  • (Vy jste třeba v tom meziválečným období byl tady v Československu?) "Ne, já nebyl. Ani jsem svou vlast nikdy neviděl, jenom..." (Poprvé v roce 1945?) "Tak, tak. Musím říct, že ti lidé nás vopravdu vítali. Ti lidé se s námi dělili o poslední krajíček chleba, protože moc neměli sami, ale dělili se. Pamatuji si, když jsme přijeli do Velkej Polomi, tak jsem zajeli tam na tu Opavu, jak je taková velká proláklina, tam jsou ty mosty, potom tam je les. Tak jsem zajel takhle k takovej jednej vilce a říkám: ´Kluci, támhle střílejte, já jdu něco sníst.´ Hledat sníst, protože tam jste žádný příděly nedostával. Když někdy jste přišel do týlu, tam jste dostal, ale v boji ne. Tak jsem vzal za kliku, bylo zamčíno, ale okna vytlučený, to skočil jsem dovnitř. Hledám, hledám a říkám: podle zkušenosti každej schovává všecko do sklepa. Tak jdu do toho sklepa. Pomálu jdu. Slyším tam hovor. Vytáh jsem pistoli, protože někdy se ty vojáčkové taky schovávali, že jo, do těch sklepů. Pomalu votvírám. A bylo tam asi patnáct lidí a dvě malý děti takový, plakaly. Já jsem otevřel ty dveře. Nastalo ticho. Já měl černý esesácký kalhoty zašmírovaný, československej kabát zašmírovanej. To víte, tam člověk koukal jenom, aby měl nějak jako teplo. A tam byl takovej starší člověk, asi byl v légiích nebo to, uměl každý pátý desátý slovo rusky, on viděl, že nejsem Němec, to poznal rovnou." (Byli to Češi?) "Jo, Češi to byli. A když oni začli na mě takhle mluvit, tak já říkám česky: ´Prosím vás, neměli byste něco k jídlu?´ Všichni plakali, začli mě objímat. A o ten kousek, co měli, všechno se dělili. Že jo, tak kousek jsem si vzal a říkám: ´Já ještě mám nahoře kluci.´ Jako kamarády. Tak mně dali ještě tam takhle do hrsti každej kousek chleba, co ty lidi jako měli. A dělili se s náma o poslední, neměli to lehký, ti lidé. No, válka není dobrá.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Černčice u Loun, 15.05.2004

    (audio)
    délka: 01:05:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dostal jsem do zad devět střepin, dostal jsem do hlavy střepiny, ale přežil jsem

carboch_josef1.jpg (historic)
rotný Josef Carboch

  Josef Carboch se narodil v roce 1924 v obci Šepetovka na Ukrajině. Pochází z rodiny železničáře a legionáře, který bojoval u Zborova. Byl tedy vychován ve velmi vlasteneckém duchu, vychodil českou matiční školu na Volyni. Měl ještě mladšího bratra. Oba vstoupili do československé zahraniční armády, do tankové brigády. Zde se účastnil osvobozování Československa, jako tankista bojoval na Dukle a v Ostravské tankové bitvě. Po válce krátce dělal instruktora v armádě, demobilizoval v roce 1946. Zůstal v Československu a dodělal si strojní a pak i stavební průmyslovku. Potom pracoval ve strojírenství a stavebnictví v severních Čechách. Zemřel 24. října roku 2012.