Josef Bubeník

„Já tam měl spolužáka, šli jsme do Brna spolu z měšťanky, a tak jsme taky napodobovali úderníky a některé úkoly jsme plnili na 120 % a byli jsme strašně hrdí, že jsme taky úderníci. Já jsem vůbec podléhal zpočátku ideologii komunistické strany, a to proto, že jsem pocházel z řad vesnického proletariátu a nástup komunistického režimu pro nás znamenal naprosto zřetelné zlepšení životní úrovně. Komunisté dávali hlavně početným rodinám významné rodinné přídavky a můj táta byl často nemocný, hlavně když se vrátil z války, tam se ještě vrátím k tomu, jaké tam zažil dobrodružství, tak když se vrátil z války, tak říkám, byl často nemocný a ty příplatky, příspěvky státu, nás držely na nohou, nad vodou.“

„Chleba maminka kupovala od pana pekaře Nohela, který v Rousínově měl pekárnu a s koníkem a bryčkou jezdil po Rousínově, a hospodyně na něho čekaly na smluvených místech a braly si od něho chleba a maminka přestala chodit panu Nohelovi v ústrety, přestala si chleba brát. A on jednoho dne zabouchal na vrata a řekl: ‚Paní Bubeníková, vám už můj chleba nechutná?‘ A maminka něco blablabla, nevěděla, co mu má říct. A on říkal: ‚Nic mi neříkejte, já vím, jak to je. Váš muž je v reichu na nucených pracích a vy tady máte kupu dětí. Tady máte bochník chleba, já vám přivezu každý den jeden, přece nenecháme ty malé děti hladovět.‘“

„Ti mi položili dvě otázky (u prověrkové komise po srpnové invazi 1968, pozn. ed.), z nichž jedna byla záludnější než druhá, a věděl jsem, že z toho nemohu vycouvat. První otázka byla: Kdo byl na vaší fakultě největším pravicovým oportunistou? To znamenalo buďto si uchovat zdravou kůži a bonzovat, obětovat někoho a sebe zachránit, ale já jsem tedy řekl, jak to skutečně bylo, a řekl jsem, že jsme o těch věcech na katedře často a velmi dopodrobna mluvili a že jsme v tom všichni zajedno a domníváme se, že situace v naší zemi se musí zlepšit a že se musí zlepšit tím způsobem, že se do vedení dostanou lidé s erudicí a čestní, a ti, kteří se zkompromitovali, že by měli odejít. Druhá otázka zněla: Jaký máte názor na vstup spojeneckých vojsk do země? Na tu jsem taky odpověděl svým způsobem - řekl jsem, že s tím vstupem naprosto nesouhlasím, viděl jsem, že komise mě pozoruje s takovýma ledovýma očima, a když jsem skončil, tak mě doprovodili na chodbu, že mám chvíli počkat. Tak jsem tam chvíli čekal, až vyšel Zdeněk Rubáš a řekl mi: ,Josefe, zkus vymyslet nějaký socialistický závazek, já myslím, že by ti to mohlo pomoct a že by ses ještě mohl zachránit.‘ Chvilku jsem přemýšlel a řekl jsem: ,Zdeňku, mě nic nenapadá, nejsem schopen nějakej závazek tady vyjádřit. Já pracuju, jak nejlíp umím, myslím si, že mám pověst dobrého učitele, a své názory už jsem tady sdělil i za celou naši stranickou skupinu. My jsme v tom byli vždycky zajedno, takže já už ti nemám co říct.‘ A spadla klec.“

„Já jsem byl členem výboru, seděl jsem za předsednickým stolem vedle předsedkyně Jiřiny Heřmanové, a dokonce jsem byl tenkrát pověřen vedením schůze. Tak jsem tam mluvil, tak jak se mluvit má: zahájil jsem, představil jsem program a tak podobně. Věděl jsem, že to hlavní mě teprv čeká, a vůbec jsem se na to netěšil. Načež přišel hlavní bod programu, a sice hlasování o potrestání viníků té takzvané politické krize na fakultě. Fakulta byla kdysi prohlášena stranickými orgány za sídlo kontrarevoluce a představitelé strany nám vyhrožovali, že pokud se s tím nevypořádáme sami tak, jak se patří, že tu fakultu rozpustí a rozmetají. Takže se hlasovalo o tom, kdo bude vyloučen. Předsedkyně strany mě pověřila, abychom počítali hlasy v sále. Čili jsme chodili po sále, nemuseli jsme sami zvedat ruku, jen jsme počítali a výsledek jsme oznamovali naší předsedkyni. Když jsem tedy přišel k předsednickému stolu, říkal jsem, kolik pro, kolik proti, kolik se zdrželo hlasování, ona se mě zeptala: ,A jak jsi hlasoval ty, Josefe?‘ V tu chvíli mě polil studenej pot od hlavy až k patám a podíval jsem se na tu Jiřinu. Měla v očích ještě záblesk naděje, kterou mi dávala. Já jsem řekl: ,Já jsem hlasoval proti vyloučení.‘ V tu ránu se světlo v jejích očích změnilo v ledový závan a já jsem věděl, že to mám spočítaný.“

„Byl to možná zbytečný donkichotský akt, ale já jsem se nedokázal obrátit na obrtlíku a představoval jsem si, že kdybych obrátil, tak bych se nikdy v životě nemohl na sebe podívat do zrcadla. Já jsem se prostě jinak rozhodnout nemohl, takhle mi to prostě diktoval hlas mého svědomí.“