Josef Bubeník

* 1934  

  • „Ti mi položili dvě otázky (u prověrkové komise po srpnové invazi 1968, pozn. ed.), z nichž jedna byla záludnější než druhá, a věděl jsem, že z toho nemohu vycouvat. První otázka byla: Kdo byl na vaší fakultě největším pravicovým oportunistou? To znamenalo buďto si uchovat zdravou kůži a bonzovat, obětovat někoho a sebe zachránit, ale já jsem tedy řekl, jak to skutečně bylo, a řekl jsem, že jsme o těch věcech na katedře často a velmi dopodrobna mluvili a že jsme v tom všichni zajedno a domníváme se, že situace v naší zemi se musí zlepšit a že se musí zlepšit tím způsobem, že se do vedení dostanou lidé s erudicí a čestní, a ti, kteří se zkompromitovali, že by měli odejít. Druhá otázka zněla: Jaký máte názor na vstup spojeneckých vojsk do země? Na tu jsem taky odpověděl svým způsobem - řekl jsem, že s tím vstupem naprosto nesouhlasím, viděl jsem, že komise mě pozoruje s takovýma ledovýma očima, a když jsem skončil, tak mě doprovodili na chodbu, že mám chvíli počkat. Tak jsem tam chvíli čekal, až vyšel Zdeněk Rubáš a řekl mi: ,Josefe, zkus vymyslet nějaký socialistický závazek, já myslím, že by ti to mohlo pomoct a že by ses ještě mohl zachránit.‘ Chvilku jsem přemýšlel a řekl jsem: ,Zdeňku, mě nic nenapadá, nejsem schopen nějakej závazek tady vyjádřit. Já pracuju, jak nejlíp umím, myslím si, že mám pověst dobrého učitele, a své názory už jsem tady sdělil i za celou naši stranickou skupinu. My jsme v tom byli vždycky zajedno, takže já už ti nemám co říct.‘ A spadla klec.“

  • „Já jsem byl členem výboru, seděl jsem za předsednickým stolem vedle předsedkyně Jiřiny Heřmanové, a dokonce jsem byl tenkrát pověřen vedením schůze. Tak jsem tam mluvil, tak jak se mluvit má: zahájil jsem, představil jsem program a tak podobně. Věděl jsem, že to hlavní mě teprv čeká, a vůbec jsem se na to netěšil. Načež přišel hlavní bod programu, a sice hlasování o potrestání viníků té takzvané politické krize na fakultě. Fakulta byla kdysi prohlášena stranickými orgány za sídlo kontrarevoluce a představitelé strany nám vyhrožovali, že pokud se s tím nevypořádáme sami tak, jak se patří, že tu fakultu rozpustí a rozmetají. Takže se hlasovalo o tom, kdo bude vyloučen. Předsedkyně strany mě pověřila, abychom počítali hlasy v sále. Čili jsme chodili po sále, nemuseli jsme sami zvedat ruku, jen jsme počítali a výsledek jsme oznamovali naší předsedkyni. Když jsem tedy přišel k předsednickému stolu, říkal jsem, kolik pro, kolik proti, kolik se zdrželo hlasování, ona se mě zeptala: ,A jak jsi hlasoval ty, Josefe?‘ V tu chvíli mě polil studenej pot od hlavy až k patám a podíval jsem se na tu Jiřinu. Měla v očích ještě záblesk naděje, kterou mi dávala. Já jsem řekl: ,Já jsem hlasoval proti vyloučení.‘ V tu ránu se světlo v jejích očích změnilo v ledový závan a já jsem věděl, že to mám spočítaný.“

  • „Byl to možná zbytečný donkichotský akt, ale já jsem se nedokázal obrátit na obrtlíku a představoval jsem si, že kdybych obrátil, tak bych se nikdy v životě nemohl na sebe podívat do zrcadla. Já jsem se prostě jinak rozhodnout nemohl, takhle mi to prostě diktoval hlas mého svědomí.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Poděbrady, 26.05.2011

    (audio)
    délka: 02:34:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem navržen k vyloučení a neudělal jsem nic pro svou záchranu

P1070768studentemvbrne.JPG (historic)
Josef Bubeník
zdroj: archiv PB

Josef Bubeník se narodil 24. dubna 1934 ve vsi Dubňany na moravském Slovácku a v časech po únorovém převratu v roce 1948 měl jako dítě z chudých poměrů výhodu, i když musel učení na zámečníka a poté i průmyslovku zvládnout „údernickým tempem“. Od mládí hodně sportoval, a protože se chtěl sportu věnovat naplno i po absolvování průmyslovky, šel studovat Institut tělesné výchovy a sportu. Právě tam byl v roce 1957 doporučen ke vstupu do KSČ. Napřed spolužáky, kteří s nabídkou přišli, sice odmítl, ale když mu o několik dní později řekli, že se do strany musí dostat lidé s čistým štítem, kteří tam přečíslí lumpy a darebáky, přesvědčilo ho to. Byl pedagogem na Fakultě tělesné výchovy v Ústí nad Labem a jako straník byl v období po invazi sovětských vojsk 21. srpna 1968 navržen do fakultního výboru KSČ. Ve výboru se ihned začalo mluvit o tom, jak fakulta zhodnotí obrodné, poté nazývané kontrarevoluční, období a kdo bude muset fakultu opustit. Josef Bubeník se rozhodl podat vlastní pozměňovací návrh ke stanovisku výboru, v němž navrhoval snížit všechny tresty o jeden stupeň. Návrh samozřejmě neprošel, a jelikož Josef Bubeník před prověrkovou komisí nesouhlasil se vstupem vojsk a neodsoudil obrodné období, byl sám vyloučen z fakulty i ze strany. Začal učit na střední ekonomické škole a později pracoval u dráhy, vedle toho se snažil jako trenér pracovat s dětmi, i když mu to bylo režimem neustále znemožňováno. Jeho syn Jan Bubeník založil v roce 1989 na Fakultě dětského lékařství UK stávkový výbor studentů, stal se jeho předsedou a spolu s dalšími představiteli studentského hnutí Martinem Mejstříkem a Šimonem Pánkem pak řídil celé studentské hnutí.