Josef Bubeník

* 1934  

  • „Předtím jsem byl zamindrákovaný, že nejsem k ničemu, nevěděl jsem, co se životem. Když člověk není ukotvený v práci, tak si ani nemůže založit rodinu, protože nešťastný člověk není schopen udělat rodinu šťastnou. A já jsem uvažoval o tom, jestli se mám ženit, nebo ne, a trochu mě vystrašil tatínek tím, jaký byl. A já jsem si říkal, než abych byl takový jako táta, jestli jsem po něm to všechno zdědil, tak to abych se ani neženil, protože proč mám dělat nějakou další ženu nešťastnou. A jak jsem tak poznával život, tak jsem si říkal, ne, ne, chci poznat lásku. Chci poznat lásku, a hlavně chci milovat. A řekl jsem si... udělal jsem si takový silný vnitřní předsevzetí, že si tedy najdu ženu a že udělám všechno pro to, aby byla šťastná.“

  • „Já tam měl spolužáka, šli jsme do Brna spolu z měšťanky, a tak jsme taky napodobovali úderníky a některé úkoly jsme plnili na 120 % a byli jsme strašně hrdí, že jsme taky úderníci. Já jsem vůbec podléhal zpočátku ideologii komunistické strany, a to proto, že jsem pocházel z řad vesnického proletariátu a nástup komunistického režimu pro nás znamenal naprosto zřetelné zlepšení životní úrovně. Komunisté dávali hlavně početným rodinám významné rodinné přídavky a můj táta byl často nemocný, hlavně když se vrátil z války, tam se ještě vrátím k tomu, jaké tam zažil dobrodružství, tak když se vrátil z války, tak říkám, byl často nemocný a ty příplatky, příspěvky státu, nás držely na nohou, nad vodou.“

  • „Chleba maminka kupovala od pana pekaře Nohela, který v Rousínově měl pekárnu a s koníkem a bryčkou jezdil po Rousínově, a hospodyně na něho čekaly na smluvených místech a braly si od něho chleba a maminka přestala chodit panu Nohelovi v ústrety, přestala si chleba brát. A on jednoho dne zabouchal na vrata a řekl: ‚Paní Bubeníková, vám už můj chleba nechutná?‘ A maminka něco blablabla, nevěděla, co mu má říct. A on říkal: ‚Nic mi neříkejte, já vím, jak to je. Váš muž je v reichu na nucených pracích a vy tady máte kupu dětí. Tady máte bochník chleba, já vám přivezu každý den jeden, přece nenecháme ty malé děti hladovět.‘“

  • „Ti mi položili dvě otázky (u prověrkové komise po srpnové invazi 1968, pozn. ed.), z nichž jedna byla záludnější než druhá, a věděl jsem, že z toho nemohu vycouvat. První otázka byla: Kdo byl na vaší fakultě největším pravicovým oportunistou? To znamenalo buďto si uchovat zdravou kůži a bonzovat, obětovat někoho a sebe zachránit, ale já jsem tedy řekl, jak to skutečně bylo, a řekl jsem, že jsme o těch věcech na katedře často a velmi dopodrobna mluvili a že jsme v tom všichni zajedno a domníváme se, že situace v naší zemi se musí zlepšit a že se musí zlepšit tím způsobem, že se do vedení dostanou lidé s erudicí a čestní, a ti, kteří se zkompromitovali, že by měli odejít. Druhá otázka zněla: Jaký máte názor na vstup spojeneckých vojsk do země? Na tu jsem taky odpověděl svým způsobem - řekl jsem, že s tím vstupem naprosto nesouhlasím, viděl jsem, že komise mě pozoruje s takovýma ledovýma očima, a když jsem skončil, tak mě doprovodili na chodbu, že mám chvíli počkat. Tak jsem tam chvíli čekal, až vyšel Zdeněk Rubáš a řekl mi: ,Josefe, zkus vymyslet nějaký socialistický závazek, já myslím, že by ti to mohlo pomoct a že by ses ještě mohl zachránit.‘ Chvilku jsem přemýšlel a řekl jsem: ,Zdeňku, mě nic nenapadá, nejsem schopen nějakej závazek tady vyjádřit. Já pracuju, jak nejlíp umím, myslím si, že mám pověst dobrého učitele, a své názory už jsem tady sdělil i za celou naši stranickou skupinu. My jsme v tom byli vždycky zajedno, takže já už ti nemám co říct.‘ A spadla klec.“

  • „Já jsem byl členem výboru, seděl jsem za předsednickým stolem vedle předsedkyně Jiřiny Heřmanové, a dokonce jsem byl tenkrát pověřen vedením schůze. Tak jsem tam mluvil, tak jak se mluvit má: zahájil jsem, představil jsem program a tak podobně. Věděl jsem, že to hlavní mě teprv čeká, a vůbec jsem se na to netěšil. Načež přišel hlavní bod programu, a sice hlasování o potrestání viníků té takzvané politické krize na fakultě. Fakulta byla kdysi prohlášena stranickými orgány za sídlo kontrarevoluce a představitelé strany nám vyhrožovali, že pokud se s tím nevypořádáme sami tak, jak se patří, že tu fakultu rozpustí a rozmetají. Takže se hlasovalo o tom, kdo bude vyloučen. Předsedkyně strany mě pověřila, abychom počítali hlasy v sále. Čili jsme chodili po sále, nemuseli jsme sami zvedat ruku, jen jsme počítali a výsledek jsme oznamovali naší předsedkyni. Když jsem tedy přišel k předsednickému stolu, říkal jsem, kolik pro, kolik proti, kolik se zdrželo hlasování, ona se mě zeptala: ,A jak jsi hlasoval ty, Josefe?‘ V tu chvíli mě polil studenej pot od hlavy až k patám a podíval jsem se na tu Jiřinu. Měla v očích ještě záblesk naděje, kterou mi dávala. Já jsem řekl: ,Já jsem hlasoval proti vyloučení.‘ V tu ránu se světlo v jejích očích změnilo v ledový závan a já jsem věděl, že to mám spočítaný.“

  • „Byl to možná zbytečný donkichotský akt, ale já jsem se nedokázal obrátit na obrtlíku a představoval jsem si, že kdybych obrátil, tak bych se nikdy v životě nemohl na sebe podívat do zrcadla. Já jsem se prostě jinak rozhodnout nemohl, takhle mi to prostě diktoval hlas mého svědomí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Poděbrady, 26.05.2011

    (audio)
    délka: 02:34:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Hradec Králové, 09.07.2020

    (audio)
    délka: 02:34:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem navržen k vyloučení a neudělal jsem nic pro svou záchranu

Josef Bubeník.
Josef Bubeník.
zdroj: archive PB

Josef Bubeník se narodil 24. dubna 1934 ve vsi Dubňany na moravském Slovácku do chudé rodiny. Jelikož pocházel z prostředí venkovského proletariátu, měl v časech po únorovém převratu v roce 1948 jako dítě z chudých poměrů výhodu. Byl bez problémů přijat do učení na zámečníka a pak na průmyslovou školu. Od mládí hodně sportoval, a protože se chtěl sportu věnovat naplno i po absolvování průmyslovky, šel studovat Institut tělesné výchovy a sportu. Právě tam byl v roce 1957 doporučen ke vstupu do KSČ. Napřed spolužáky, kteří s nabídkou přišli, odmítl, ale když mu později řekli, že se do strany musí dostat lidé s čistým štítem, přesvědčilo ho to. Po promoci se oženil a měl s manželkou Jitkou tři syny. Byl pedagogem na Fakultě tělesné výchovy v Ústí nad Labem a jako straník byl v období po invazi sovětských vojsk 21. srpna 1968 navržen do fakultního výboru KSČ. Josef Bubeník před prověrkovou komisí nesouhlasil se vstupem vojsk a neodsoudil obrodné období, byl sám vyloučen z fakulty i ze strany. Začal učit na střední ekonomické škole a později pracoval u dráhy. Vedle toho se snažil jako trenér pracovat s dětmi, i když mu to bylo režimem neustále znemožňováno. Jeho tchyně byla tenistka Vlasta Holečková a švagrem tenista Milan Holeček, který v roce 1971 emigroval. Syn Jan Bubeník se stal v roce 1989 jednou z vůdčích postav Sametové revoluce. Pamětník v současnosti žije s milovanou manželkou Jitkou v Poděbradech.